Genesis 3,1-5 5. n. po Trojici, 7. 7. 2024
Doba dovolených se odehrává ve znamení touhy přebývat v prostředí, které nás pohltí svou nádherou, dovolí našim smyslům ponořit se do nevšedních podnětů a dopřeje našim myšlenkám inspiraci krásnými, kreativními a fascinujícími věcmi. Na začátku letošních prázdnin bych rád otevřel Bibli na úvodních stranách. Jak známo, nacházíme tam popis Boha, tvořícího jedinečný a úchvatný svět, který překypuje vším, co dokáže potěšit lidskou duši. Bůh nestvořil pouze několik druhů zvířat, stromů a krajin. Navrhl více než milion živých tvorů, více než dvě stě padesát tisíc rostlin, přes sto tisíc druhů stromů, kamenů, velké množství dalších přírodních zdrojů. Země byla mistrovské dílo. Dodnes ji vědci studují a žasnou nad její složitostí. Bůh toto vše vykonal pro objekt své náklonnosti, kterým je lidstvo.
Do překrásné, přepychové zahrady Eden, umístil Bůh Adama a přivedl k němu zvířata, aby je pojmenoval. Člověk dal zvířatům jména, ale žádné z nich nebylo pro něj vhodným parťákem ani pomocníkem. Dokonalým protějškem pro muže byla pouze žena a pro ženu zase muž. Navzájem se doplňovali. Spolu přijali úkol ochraňovat celou planetu, konkrétně pečovat o její výsek s názvem zahrada Eden.
Dříve než Bůh stvořil Evu, dostal Adam jednoznačný pokyn: „Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.“ (1. Mojžíšova 2,16-17). Co z těchto slov vyplývá? Přestože byl člověk obdarován velkou svobodou, zahrada obsahovala taktéž hranice. Bůh stanovil pravidla i důsledek jejich porušení.
Nevíme, kolik hodin, dnů, týdnů nebo let uplynulo do chvíle, kdy nejchytřejší ze zvířat, had, oslovil Evu. Svou rétorikou smazal na konci Božího příkazu vykřičník a proměnil jej v otazník. Zeptal se ženy – Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě? Co způsobila tato vychytralá otázka?
Eva mohla jíst z tisíců stromů, ale po hadově skvěle rozehrané strategii jako kdyby ztratila z dohledu nekonečné množství ovocných stromů a zaměřila svou pozornost na ten jeden jediný. Vše nasvědčuje tomu, že od něj nedokázala odvrátit zrak. I přesto, že slova, která adresoval Bůh člověku zněla: Ze všeho stromoví zahrady směle jez.
Dnes to není jiné. Bůh nám dává velké množství darů. Každodenní požehnání. Kdybychom chtěli všechna ta dobrodiní vyjmenovat, nestačilo by na to kniha. Jaká je strategie Božího nepřítele? Vůbec se neliší od té, kterou použil v zahradě. Dál se snaží zakrýt Boží štědrost, abychom viděli pouze to, co je nám „odepřeno“.
Vraťme se zpět do příběhu. Když se hadovi podařilo, aby se Evina pozornost plně soustředila na jediný zakázaný strom, začal s druhým krokem své hry. Ženě řekl: Jistě nezemřete, neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.
Had ve svých slovech naznačil, že lidským obyvatelům zahrady bylo něco odepřeno, že Bůh před nimi něco dobrého zadržuje. Když tam Eva tak stála a dívala se na strom, začaly jí myslí běhat myšlenky: „Počkat. Na tom stromě je něco dobrého a užitečného.
A Bůh nám to zakázal. Mohli bychom mít s manželem lepší život. Mohli bychom být moudřejší a šťastnější, ale je nám to odepřeno. Myslela jsem, že náš Stvořitel je milující a laskavý, ale ve skutečnosti před námi něco skrývá. Nechce, abychom vzkvétali. Chce nás držet dole, při zemi. Nechce se s námi dělit o všechna svá požehnání. Každou sekundu, kdy tyto myšlenky běhaly Evinou myslí, vzrůstala její touha ochutnat ovoce. Ta volba se zdála být ospravedlněna tím víc, čím déle věřila tomu, že na tom stromě bylo pro ni něco dobrého.
Ohledně tohoto příběhu v zahradě existuje jedna nepříjemná otázka: Jak se hadu povedlo, že se Eva nakonec otočila k Bohu zády? Vždyť žila v dokonalém prostředí. Nikdy ji nezneužíval otec, manžel, příbuzný, šéf nebo učitel. Žila v dokonalém pokoji a klidu, netrpěla žádnou nemocí ani nedostatkem. Ale především – žila v souladu se svým Stvořitelem. Jak se to mohlo hadu, tak snadno podařit?
S touto otázkou je spjata další: Proč Bůh postavil Adama a Evu před tak závažnou volbu? Příběh nám na tuto otázku neodpovídá. Zdá se, že odpověď, která dává největší smysl je, že bez volby by nemohla existovat žádná opravdová poslušnost, žádná skutečná láska, žádná smysluplná důvěra.
Bůh mohl stvořit živé tvory bez svobodné vůle, kteří by vždy dělali, to, co on chce. Ale Bůh dal lidem svobodnou vůli. Proč? Protože svobodná vůle, i když umožňuje zlo, je také jediná věc, která umožňuje lásku, dobro nebo radost, kterých si tolik ceníme. Pokud bychom si nemohli vybrat, byli bychom pouhými roboty, stroji naprogramovanými k poslušnosti, lásce, důvěře. Ale Bůh to tak nechtěl. Některé věci Bůh lidem vytýčil jako neměnné – například to, že jsou smrtelní – o jiných mohli rozhodovat sami. Pouze tak jim byla ponechána možnost volby.
Bůh chtěl protějšek odrážející jeho obraz, bytost schopnou skutečného vztahu, která dokáže myslet a rozhodnout se, zda nějaký příkaz poslechnout nebo neuposlechnout. Svobodná vůle znamená, že se člověk může rozhodnout udělat něco, co není v souladu s Boží vůlí. Bůh si mohl ponechat veškerou svou moc a nedat lidem svobodnou vůli. Ale to by znamenalo, že lidé by nikdy nebyli schopni opravdově milovat Boha. Láska je svobodně zvolený akt a zároveň možnost rozhodnout se jinak.
Jak mohl had přimět Evu, aby se k Bohu otočila zády v dokonalém prostředí? Proč by nás to mělo zajímat? Pokud zodpovíme tuto otázku, můžeme získat užitečný pohled na to, jak může Boží nepřítel dosáhnout téhož v dnešní době. Jestliže budeme znát jeho taktiku, dost možná se nestaneme tak snadnou kořistí jeho podvodu a odoláme pokušení.
Ale to není vůbec jednoduché! Anebo vyjádřeno opačně: neposlušnost je snadná. Stačí pár chytrých lží a bezmyšlenkovitých rozhodnutí. A možná právě o to Bibli jde: ukázat čtenářům, jak snadno se jejich život může ocitnout v situaci, kterou si vůbec nepřáli. Jestliže toho bylo možné úspěšně docílit v dokonalém prostředí, o co snazší je úkol Božího nepřítele dnes, ve světě plném urážek, korupce, perverze a podvodu?
Na závěr si všimněme, jak přesvědčivě je zobrazena Boží milost navzdory lidskému selhání. Navzdory křehkosti a hanbě nelze přeslechnout mocné svědectví o Bohu, který stále a neochvějně zůstává ve vztahu se svým stvořením. Překročením hranic se v člověku zcela zhroutila naladěnost na Boha, se kterou byl stvořen. Lze ji obnovit? Intelektuální poznání nepostačuje k tomu, aby se v našem srdci zrodila víra. K tomu je potřeba Boží osvícení zpečetěné v našem srdci. Bible je svědectví o spáse, která přišla v Ježíši Kristu. Spásonosným se toto svědectví stává díky Duchu svatému, který v nás vzbuzuje víru, přijímající pravdu evangelia. Dobrodiní evangelia je třeba přijmout. Děje se tak nasloucháním zvěstovanému Božímu slovu a účasti na svaté večeři Páně.
