„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Sobota 15.2.25   svátek má Jiřina

Úvod Chci poslouchat Umění všeho nechat

Umění všeho nechat

Umění všeho nechat

Dlouhé letní večery skýtají skvělou příležitost k rozhovorům. Témata dlouhých nočních debat bývají pestrá, stejně jako složení diskutujících. Možná, že se vám v průběhu nějakého takového povídání již někdy stalo, že jste se s diskutujícími shodli na něčem, co by bylo fajn, kdyby bylo, protože by to prospělo všem, jenže to není. Proč? Protože tomu stojí v cestě lidské sobectví, závist, obava, aby se druhý neměl lépe než já. S tímto motivem se setkáváme i v dnešním biblickém oddíle. Zaposlouchejme se nyní společně do ustanovení jubilejního roku, které nacházíme ve starozákonní knize Leviticus 25,10-13.

Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. 11 Padesátý rok vám bude létem milostivým. Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. 12 Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co urodí.  13 V tomto milostivém létě se každý vrátí ke svému vlastnictví. 

Stejně jako se v týdnu nachází den sváteční, měl být po 7 letech slaven rok sabatikální, a po 49 letech rok jubilejní. Měla to být jedinečná příležitost k zastavení, uvědomění si, že jako lidé jsme více než jen živé stroje do nekonečna vykonávající nějakou práci. Můžeme si tento časový přeryv představit jako kontrolku, která se rozsvítila, aby nás upozornila, že žijeme ve vztazích, které jsou mnohem důležitější než majetek nebo peníze. Jednalo se o předem naplánovaný čas, určený k radosti z daru života, který měl být protipólem každodenní lopotné ustaranosti o přežití. V jubilejním roce mělo dojít k odpuštění dluhů a trestů. Na polích se neměly pěstovat žádné plodiny, půda měla odpočívat, stejně jako ti, kteří ji obhospodařovali. Pozemky, o které lidé dříve přišli, protože je museli nevýhodně prodat z důvodu neúrody, přírodní katastrofy, případně něčeho nepředvídatelného, tyto pozemky měly být byly vráceny, aby se jednou zakoušená nepřízeň osudu nedotkla dalších generací – dětí, vnoučat, pravnoučat.

 

Byl to úžasný nápad, nádherná představa, podobající se snu. Bůh přikázal, aby takové milostivé léto bylo slaveno každý 50. rok. V izraelských dějinách však milostivé léto nebylo slaveno ani jednou jedinkrát. Důvod? Už jsme na něj narazili v samotném úvodu: lidská hamižnost, závist, pomstychtivost. Překážky nenacházíme pouze na úrovni individuální, ale taktéž systémové. Co mám na mysli? V každé době, v každém politickém uspořádání, v každé ekonomické situaci by zavedení milostivého léta způsobilo obrovský společenský chaos.

Představte si, že by měl být r. 2025 vyhlášen jubilejním rokem. Lidé by v tom roce nepracovali, nezískali by tím pádem prostředky na obživu. Nikdo by nic nevyráběl, obchody by zůstaly zavřené, protože by neměly co prodávat, a hlavně neměl by v nich kdo prodávat. Nemocní by nebyli ošetřeni, protože by ani lékaři nepracovali. Nefungující služby by měly za následek kolaps běžného fungování občanské společnosti, hromadění odpadků a s nimi dalších problémů. V případě napadení země nepřítelem, by ji nikdo nebránil, protože ani armáda by nebyla bojeschopná. Dobře, ptáte se, jestliže se jednalo o něco tak nerealistického, proč se o tom Bible vůbec zmiňuje?

 

Jak známo, biblický materiál byl nejdříve předáván jako ústní tradice. Otcové, kteří v dávných dobách třeba ani neuměli číst nebo psát, po staletí předávali obsahy víry svým synům vyprávěním příběhů a modelovým příkladem. Poté, co se izraelský národ stal početnějším a organizovanějším, byl kmen Levitů pověřen tím, aby pečoval o uchování a předávání duchovního dědictví dalším generacím. Po uplynutí mnoha staletí se ukázala potřeba písemného zachycení tradice nutností.

Když písaři měli písemně zachytit Boží pokyny k uspořádání jubilejního roku, patrně si kladli otázku: proč bychom měli o tom vůbec psát, jestliže naši předci nikdy nesebrali dost odvahy k tomu, aby na celý dlouhý rok zanechali práce na poli, propustili vězně, odpustili dluhy a vrátili znevýhodněným vše, čím se obohatili.

Proč o tom psát? Vždyť je to pouhá iluze, chiméra, sen, který nebyl nikdy uskutečněn. Proč bychom měli písemně doložit tak hmatatelné selhání předků? Protože přiznat si pravdu není tou nejvyšší hodnotou. Existuje ještě něco více. Víte, co mám na mysli? Odhodlání nevzdat zápas o šlechetný cíl jen kvůli tomu, že byl doposud neúspěšný.

To, že selžeme, neznamená, že už nemá cenu dál bojovat. Smyslem života není dosáhnout chvilkové dokonalosti, spíše na cestě k dokonalosti nikdy neustávat. A to byl důvod, proč byla zmínka o jubilejním roce písemně zachycena. Měla se stát snem, který zval k uskutečnění. Vizí, která čekala na naplnění.

 

Domnívám se, že jubilejní rok neboli milostivé léto, Bůh přikázal přesto, že věděl, že jej lidí nikdy nebudou schopni naplnit. Ostatně nebyl by to jediný takový příkaz, se kterým se v Bibli setkáváme. I přesto, že Bůh věděl, že lidé nikdy nebudou schopni odložit práci, zříci se majetku, odpustit dluhy, mělo je to přimět alespoň k tomu, aby se zastavili, zamysleli se nad tím, co v životě dělají a proč, v ideálním případě si uvědomili vlastní zacyklenost a třeba i zatoužili po změně.

 

Víte, co je na tom nejsmutnější? Že takové momenty obvykle v životě nastávají teprve poté, když je k nim člověk vnějšími okolnostmi dotlačen. Procházíme-li v našem životě nějakou dramatickou situací, dokážeme se zastavit. Jestliže nám vítr fouká do plachet, příliš se nám do sebereflexe nechce. Zkuste si vzpomenout, kolikrát jste již slyšeli, jak někdo teprve na nemocničním lůžku řekne: to, co se stalo, to, že jsem tady, mě přimělo přemýšlet o životě. Rozhodl jsem se některé věci změnit, žít jinak. Bohužel, někdy k takovému prozření nedojde, protože ještě dříve, než nastane, dotyčný zemře.

 

Ani věřit není snadné. Alespoň jednou v týdnu se máme zastavit a zeptat se, jaký má náš život smysl. Budeme-li k sobě upřímní, zjistíme, že se náš kompas v pracovním týdnu v některých oblastech docela vychýlil od nasměrování na Boha. I kdybychom se snažili sebevíc, pokaždé objevíme odchylku od toho, jakými nás Pán Bůh chtěl mít.

Možná, že právě o to jde. Vytrvat na cestě uskutečňování toho snu, který si Pán Bůh v souvislosti s námi a naší proměnou vysnil. Dost možná ani my nebudeme nikdy v tomto životě slavit milostivé léto. Ale to neznamená, že by nemělo smysl se zastavit, zamyslet, určit, jaký bude náš další krok a vyhodnotit, zda je v harmonii se záměrem, pro který nás Bůh vytýčil.

 

Pro dokreslení pointy dovolte na závěr jednu ilustraci. Kdybychom chtěli velmi zjednodušeně popsat o čem hovoří druhý termodynamický zákon, nazývaný také zákonem entropie, mohli bychom říci, že vypovídá o tom, že pokud necháme věci být tak jak jsou, budou mít tendenci stávat se stále méně uspořádanými. Jinými slovy: uspořádanost postupně směřuje k chaosu, organizované věci a záležitosti upadají do nepořádku.

Zdá se, že tato zákonitost platí také ve světě duchovním a etickém. Spravedlivé uspořádání společnosti bylo ve starověkém agrárním Izraeli nedosaženou metou. A zůstává i v dnešní západní společnosti. Ježíš Kristus přišel oznámit svobodu zajatcům. Každý člověk, ať už bohatý nebo chudý, je v určitém smyslu zajatcem svého postavení. To ovšem znamená, že Ježíšovo poselství je osvobozující dobrou zprávou pro každého člověka.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Umění opustit

Věci důležité, důležitější a Boží

Chci poslouchat

Co se skrývá za oponou modliteb?

Jak se vyhnout zkreslením ohledně modliteb?

Chci poslouchat

Kde nás Bůh potřebuje a kde vůbec ne?

První příspěvek k roku Povolání do služby

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„