Zkuste si na chvíli představit malé vězeňské okénko. Na jedné straně toho okénka je Jan Křtitel – odvážný, neústupný, nebojácný prorok z pouště. Ještě nedávno cítil vítr na své tváři, když obklopen zástupy, kázal pod otevřeným nebem nebo křtil v Jordánu. Avšak jen do okamžiku, než se vymezil vůči králi Herodovi.

Vládce odpověděl tak, jak odpovídají mocní lidé: nechal Jana uvěznit. Otevřený obzor vystřídala vězeňská kopka. To, co obklopovalo Jana nyní, byly kamenné zdi a dusivá tíha nenaplněných očekávání. A to přesto, že Jan učinil vše, co bylo správné. Kázal, co mu Bůh svěřil ke kázání. Ustoupil stranou, když přišel Ježíš. Žil s přesvědčením a odvahou. Nebál se říct pravdu mocným. Připravil Ježíšovi cestu. A nyní sedí ve vězení. Sám. Zapomenutý. Vzduch zatuchlý, hodiny dlouhé. Skrze úzkou okenní škvíru žalářní cely se k Janovi dostávaly zlomky zpráv, které mu předávali jeho nejbližší.

Mimo jiné mu vyprávěli o Ježíšovi. To je ten druhý hrdina, kterého si zkuste na chvíli představit na té druhé straně vězeňského okénka. Co tam vlastně Ježíš venku dělá? Stoluje s hříšníky. Vypráví jim příběhy. Uzdravuje. Ano, tiše. Žádná sekera, žádný oheň, žádný převrat, žádný soud, nic z toho, o čem Jan tak zaníceně hovořil. Jen… příběhy.

Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“  Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.‘ Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. (Matouš 11,2-11)

Vězení nepochybně dokáže zmenšit obzory a zesílit pochybnosti. V takových chvílích se na povrch derou otázky. Evangelista Matouš, díky svému mistrovskému pastoračnímu citu, popisuje, jak otázku, kterou by se mnozí obávali vyslovit, položil ten největší z proroků, kteří kázali před Ježíšem. Z místa sevření, šeptá Jan Křtitel směrem k vězeňskému okénku jednu z nejzranitelnějších otázek Písma: Jsi ten, který má přijít, nebo máme očekávat jiného? Po pravdě, to nebyl teologický dotaz. Bylo to sotva vyslovené, bolestí prošpikované zvolání muže, který udělal všechno správně. A nyní přemýšlí, zda se celé to dílo nerozpadá.

Možná to znáte. Možná jste i vy byli ve svém životě svědky toho, jak se příběh odchýlil od scénáře. Ztráta blízkého člověka. Nesnesitelné podmínky na pracovišti. Pomluva. Odmítnutí. Únava. Bolest. To vše sužuje náš svět. A zužuje náš horizont. Budoucnost se ocitá v mlze a obzor se ztrácí. Modlili jste se vytrvale, ale přesto jste se setkali jen s tichem. Kladete si otázku: co se pokazilo? Nepochopil jsem snad zápletku?

Na Janovu otázku Ježíš neodpovídá káráním, kázáním, ani zklamáním. Zve Jana, aby si povšiml tiché práce uzdravování, která se rozvíjí na místech, kde by to nečekal a také v neobvyklém pořadí. Uzdravení před soudem. Milosrdenství před koncem. Takové záblesky soucitu, laskavosti a solidarity jsou znamením jiného světa.

Mezi řádky Ježíšovy odpovědi lze číst: Jane, tvé vězeňské okno se zdá být příliš malé. Dovol, abych tvůj výhled nasměroval jinam. Zkus se dívat jiným oknem. A jestliže nemáš na výběr, pak si více všímej znamení Božích doteků, ne pouze mříží před sebou.  

Víra vytváří prostor pro poctivé otázky. Janova otázka z vězení nám připomíná, že víra není přímá linie. Někdy se chvěje a volá po ujištění. Písmo nikdy nezobrazuje pochybnost jako selhání. Víra dozrává nikoli umlčováním otázek, nýbrž tím, že je podrží v Boží přítomnosti, dokud se nezačne rodit vhled nebo pokoj.

V našem životě jsou období, kdy v nás víra plane jako oheň. A jsou i taková, kdy se podobá tenké niti, která nás sotva drží pohromadě. Jindy se naše životy podobají žalářní cele. Pokud zápasíme se svými vlastními otázkami, nemělo by nám uniknout, že Ježíš nezkoumá, zda máme pochybnosti. Naše otázky a pochybnosti neoslabují vztah s ním. Kdykoli se odvážíme promluvit poctivě, objevíme, že jsme objati a neseni.

Co když je právě toto pozvání letošního adventu: dovolit Kristu, aby nás zastihl v naprosté upřímnosti, v otázkách, které se bojíme vyslovit, v čekání, které se zdá být příliš dlouhé, anebo dokonce ve vězení, ze kterého se sami nedokážeme osvobodit?

To, čeho se nám dostává, jsou varianty Ježíšovy podivuhodné odpovědi: Ano, království přichází, ale nevypadá, jak ses domníval. Ano, já jsem ten, který měl přijít, ale ty nesestavuješ časovou osu. Jestliže se přistihneme, že hledíme skrze vězeňská okénka, měli bychom zaostřit k jiným výhledům.

Tento vhled proměňuje způsob, jakým hledáme Boha. Namísto očekávání dramatických zásahů či nezaměnitelných znamení se učíme pozornosti k pomalému zacelování porušených životů, vztahů a společenství. Boží království nepřichází skrze sílu, nýbrž skrze soucit, který obnovuje to, co bylo zraněno.

Očekávání se rozplývají, aby mohla zapustit kořeny milost. Jan očekával Mesiáše, který bude jednat rozhodně proti nespravedlnosti, možná i násilně vyrve kořen korupce. Ježíš však ztělesňuje jemnější a trpělivější druh osvobození, takový, jenž uzdravuje zevnitř.

V době, kdy Jan sváděl ve vězení vnitřní zápas ohledně Ježíšova mesiášství, vyslovil Ježíš na jeho adresu slova, v nichž potvrdil autenticitu jeho poslání: Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan…

Jestliže si připadáte zavřeni ve svém vlastním vězení, unavení čekáním, protože dveře se ne a ne otevřít, nepřeslechněte evangelium dnešního textu: Boží dílo je hlubší a širší, než může obsáhnout naše malé okénko. V Božím království může být i ten nejmenší — dokonce i ty, ve své nepatrnosti a zmatenosti — nazván „větším“, protože patří Bohu.

Víra, která se táže, není ztracená, nýbrž pročištěná. (Řehoř z Nyssy) Ačkoli se ti může zdát tvůj život bezvýznamný – protože většinu času přebaluješ děti, uklízíš, žehlíš, vaříš, odpovídáš na e-maily, sedíš v čekárně – v Božích očích jsou to veliké věci. Jsi součástí Božího království.

Ježíš nakonec pronáší větu, která zasahuje hlouběji než všechny ostatní: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Způsob, jakým se uskutečňuje Boží vláda nás může provokovat. Je buď příliš pomalá, příliš milosrdná, příliš tichá vůči bolesti, kterou neseme, vůči nespravedlnosti, kterou vidíme, vůči hněvu, který zakoušíme. Opakovaně budeme čelit pokušení, že Boží prodlení vlastně znamená Boží nepřítomnost, že jeho trpělivost si lze vysvětlit tak, že na nás zapomněl.

Možná, že potřebujeme znovu slyšet, že stále žijeme mezi příslibem a naplněním. Mezi tím, o co jsme Boha prosili, a tím, co se zdá, že Bůh činí. Ježíš nás z tohoto místa nevytrhává. Setkává se s námi právě tam. Nevysvětluje. Jen ukazuje na milosrdenství, které se stále rozvíjí. Na ticho, které není prázdné. Na ránu, která se začíná hojit. Na přítele, který přichází. Bůh stále uzdravuje, obnovuje, tvoří cestu tam, kde žádná není.

Když Ježíš žehná těm, kdo „se nad ním nepohoršují“, jemně Jana zve, aby pustil svá očekávání, aby mohl přijmout hlubší pochopení Božího jednání. Ježíšova odpověď nevytrhla Jana z poměrů, v jakých se nacházel, ale vytrhla jej z beznaděje. A v tom spočíval její smysl. Stejné pozvání platí i pro nás: opustit naše představy o tom, jak by Bůh měl jednat a dát mu prostor, aby vytvořil místo pro milost, která uzdravuje svět.

Modlitba:

Milostivý Bože, děkujeme ti, že jsi Jana za jeho otázku nezesměšnil.
Děkujeme, že ani nás nehaníš za ty naše.
Místo toho ukazuješ na malá, vytrvalá znamení života,
místa, kde se prodírá uzdravení,
kde se dál rozvíjejí tiché zázraky.

Pomoz nám je spatřit.
Ne proto, aby bolest zmizela,
ale aby naděje měla prostor k nadechnutí.

Drž nás ve dnech, kdy se nad námi sklíčenost shromažďuje jako těžký mrak.
Připomínej nám znovu,
že jsi stále ten, který uzdravuje, který drží,
který se sklání k lidem zlomených srdcí.

Ať v nás povstává naděje,
ne jako rychlá úleva,
ale jako tiché ujištění,
že nejsme sami.
Amen.