Představte si babičku, která si povídá se svou těhotnou vnučkou a říká ji: přála bych si, abyste pojmenovali dítě, které se vám narodí, po dědečkovi a dali mu jméno Rudolf. Ale určitě, babi – odpoví vnučka – přesně tohle jméno jsme totiž vybrali. Poté, co se dítě narodí, vnučka pošle babičce zprávu: narodil se nám syn a pojmenovali jsme ho tak, jak si všichni přáli. Jeho jméno je Oliver. Takže Rudolf nebo Oliver? –  kroutí babička hlavou nad tím, co čte.

S podobnou záměnou se setkáváme v 1. kapitole Matoušova evangelia. Sotva byl Josef andělem poučen, že dítěti, které se narodí, mají dát jméno Ježíš, k tomu evangelista Matouš přidává komentář, v němž říká, že se tím naplňuje to, co řekl prorok Izajáš, a sice, že se dítě bude jmenovat Immanuel. Pardon, ale co má jméno Ježíš společného se jménem Immanuelem?

Jestliže budeme chtít rozplést zápletku, budeme muset začít ve starozákonní knize Izajáš, 7. kapitole, kterou Matouš v této souvislosti cituje. Tam se ovšem o jménu Ježíš nepíše vůbec nic. A stejně tak, kdybyste hledali výskyt jména Immanuel v evangeliích podle Marka, Lukáše nebo Jana, zjistíte, že Mariin syn se jmenuje Ježíš a nikdy jinak. Dokonce i v Matoušově evangeliu se s jménem Immanuel setkáme pouze v oddíle, který jsme před chvílí zmínili a už v žádném dalším. Vysvětlení budeme muset hledat jinde.

Naši nezodpovězenou otázku by mohlo rozjasnit zjištění, že jméno Immanuel je jakýmsi shrnutím všech ostatních jmen a titulů, které se k Ježíšovi vztahovaly. Žádná jiná Ježíšova kvalifikace není tak podstatná, jako fakt, že v něm je Bůh-s-námi. Kdyby Bůh nebyl s námi skrze Ježíše, pak nás nemohl skrze něj ani zachránit. Jestliže Bůh Otec není skrze Ducha svatého přítomen ve svém Synu, zůstáváme nadále v područí nesvaté trojice – hříchu, smrti a zla.

V jistém smyslu je úsměvné, že evangelista Matouš přešel tak rychle od oznámení, že se má dítě jmenovat Ježíš, k tomu, že jej nazval Immanuelem. Ale pokud by evangelista tuto spojitost nenalezl, pak by vlastně nebylo nic tak zvláštního ani na jménu Ježíš. Chlapců a mužů s tímto jménem bylo v jeho době v těchto končinách docela dost. Jméno Ježíš se stalo nejvzácnějším ze všech jmen díky tomu, že se zároveň jednalo o Immanuele. Boha s námi. Boha s tebou.

Evangelista Matouš popisuje Josefa jako spravedlivého a rozvážného muže, který svou situaci pečlivě promýšlí a dělá vše, aby se jeho snoubenka Marie vyhnula hanbě. Matouš nezastírá, že Josefovi přeci jen jedna věc scházela. Nebyl tím, kdo by měl věci pod kontrolou. To by mohlo naznačovat, že se jeho život blíží katastrofě, ovšem nestalo se tak, neboť ten, kdo měl vše pod kontrolou, byl Bůh. Bůh vtahuje Josefa do vánočního příběhu a tím mu rozšiřuje obzor. Otevírá mu oči, aby viděl něco většího.

Obvykle máme sklon představovat si sami sebe jako ústřední postavu vlastního života. Zaměřujeme se na naše starosti, naši odpovědnosti a naše schopnosti. Co když nejde především o to, abychom viděli Boha ve svých životních příbězích, nýbrž abychom svůj životní příběh viděli v tom Božím?

Nepochybuji o tom, že každý, kdo dnes přišel na toto místo, si s sebou přinesl nějaký problém, starost, břemeno. Někdo si možná po probuzení řekl: „Tuhle zvláštní bolest jsem ještě nikdy necítil.“ Někdo jiný sledoval v minulých dnech zprávy a ptá se: „Jak je vůbec možné, že je svět v takovém chaosu?“

Zdá se, že se všechno hroutí – ve světě, v naší zemi i v našem okolí. Některé z vás dohání situace ve vlastních rodinách – lidé spolu nemluví, manželství prochází krizí, děti nebo vnoučata se vzdálila víře. Možná vy sami nebo někdo z našich příbuzných čeká na operaci nebo terapii.

Netuším, jak se dnes cítíte. Ale i kdybych to věděl, nepochopil bych, proč se trápíte nebo jste smutní. A už vůbec bych to nedokázal napravit. To proto, že mé jméno není Immanuel. Vánoce nám však říkají, že existuje ten, kdo toto jméno nese. Existuje Ten, kdo představuje nejhlubší pravdu toho, co znamená „Bůh s námi“. Protože to také znamená „Bůh s tebou“.

Znamená to, že existuje ten, kdo se s vámi setkává nejen zde lavicích a u tohoto oltáře, ale také v ulicích a v nepřeberném množství míst, ve kterých se v týdnu nacházíte. Immanuel je Bůh-s-tebou na onkologické klinice a v domově důchodců. Immanuel je Bůh-s-tebou, když jsi bez práce a když ti tvé dítě vmete do tváře: Nenávidím tě! Immanuel je Bůh-s-tebou, když věšíš na stromeček vánoční dekorace a s bolestným srdcem si uvědomuješ, že ti tvůj syn nebo dcera během svátků nezavolají. Immanuel je Bůh-s-tebou, když na tebe tvá žena nebo matka s Alzheimerem hledí a nechápavě se ptá: A ty jsi kdo? Jak se jmenuješ? A co tady vůbec děláš?

V pravoslavné církevní tradici hrají ikony klíčovou roli. Svatí – a především Ježíš – jsou na nich vždy zobrazováni tak, že se na vás dívají zpříma, oběma očima. Lidé zobrazeni z profilu, jejichž tvář a oči jsou částečně skryty, by byli podezřelí. Nevíte, co si myslí, ani kam se dívají. Proto se na ikonách Ježíš vždy dívá přímo na vás, oběma očima. Jeho pohled vámi proniká.

To je to, co potřebujeme vědět o Vánocích a v každém příštím okamžiku. Ježíš na tebe vždy hledí zpříma a činí tak nejen tehdy, když jeho pohled v tobě vzbudí úsměv, ale také tehdy, když jsou tvé oči při pohledu na něj plné slz. Ježíš je Immanuel, „Bůh s tebou“ i ve chvílích, kdy jsi na Boha rozzlobený, nebo když máš pocit, že už se na něj nemůžeš ani podívat. Ani tehdy od tebe neodvrací svůj zrak. Nemůže. Jeho jméno říká všechno.

I když se sebevíc snažíme řídit své rodiny a organizovat své sváteční rozvrhy – nemluvě o svém zdraví, práci, postoji, společnosti a celé řadě dalších věcí – nejsme pány svých životů. Věci se ne vždy dějí podle našich představ a plánů. Dobrou zprávou je, že se naše životy mohou stát částí mnohem většího, Božího příběhu. Mým přáním v závěru letošního adventu je, aby se Bůh stal širším kontextem a dějovou linií, v níž se naše příběhy nachází.

Bože tiché odvahy, přicházíš k nám nejen v okamžicích úžasu, nýbrž i v nocích zhoustlých strachem, kdy se budoucnost jeví křehká a odpovědnost tíží nade vše.

Setkal ses s Josefem ve snu, ne s vysvětleními, ale s pozváním: Neboj se. A přece jej strach navštívil ještě dříve. Strach z toho, co řeknou druzí. Strach ze života, který nezapadal do plánu. Strach nést víc, než by člověk dokázal unést. Ten strach známe.

Mluv k nám, Bože Immanueli. Ne snadnými odpověďmi, ale přítomností. Když se poslušnost zdá těžká, když víra připomíná vytrvalost, když láska něco stojí, zůstávej s námi.

Uč nás tiché odvaze Josefa: činit další věrný krok. Zůstat. Pečovat. Držet to, co nám bylo svěřeno. Připomínej nám, že Immanuel neznamená, že bolest mizí, nýbrž že v ní nejsme opuštěni.

Dej ať v této pravdě nalezneme pokoj. Vdechni naději do naší unavené duše. A když se tíha zdá příliš velká, nes nás. Amen.