Jestliže je někdo v Matoušově evangeliu osloven jako přítel, nikdy to není dobré znamení. Naopak, pokaždé následuje něco nepříjemného! V 11. kapitole evangelia byl Ježíš označen náboženskými autoritami za přítele, ale rozhodně se nejednalo o poklonu. Obvinili jej totiž z toho, že je přítelem celníků a hříšníků. V podobenství dělnících na vinici zaslechne hospodář vinice reptání a stížnosti těch, kteří pracovali dvanáct hodin, protože dostali stejnou mzdu jako ti, kteří pracovali jednu hodinu. Neděje se ti křivda, příteli, říká hospodář. V těch slovech můžeme zaslechnout strohou přísnost. V závěru Matoušova evangelia nacházíme snad vůbec nejpůsobivější příklad tohoto oslovení, když se Ježíš poté, co jej zrádce Jidáš políbil, zeptá: Příteli, proč jsi přišel? Kromě tohoto posledního zdrcujícího výskytu slova přítel, nemůžeme přehlédnout oslovení, které se nachází v námi vykládaném evangeliu z 22. kapitoly, kde je svatební host osloven titulem přítel jen chvíli předtím, než je nekompromisně vyhozen ven!

Jako křesťané bereme obvykle Ježíšovo učení vážně, velmi vážně. Ježíšova podobenství však bývají často hravá a rozpustilá. Konkrétně v tom dnešním podobenství je cosi groteskně absurdního, téměř bláznivého – a pokud tuto změnu žánru přehlédneme, nepochopíme pointu tohoto příběhu. Nejde o to, že by zde Ježíš vystupoval jako stand-up komik; maluje však velmi širokým, potrhlým štětcem, jako by vytvářel obrovskou karikaturu nebo odvážné dílo graffiti.

„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu.  Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. (Mt 22,1-10)

Jen si to představte: král pořádá velkolepou královskou hostinu – a nikdo nepřijde. Prostřednictvím svých poslů naléhavě prosí pozvané, slibuje jim to nejlepší jídlo a pití, ale oni mají příliš mnoho práce se svými každodenními záležitostmi (opravdu?), ovšem jak se ukáže, nejsou zase tak zaneprázdněni, aby nemohli královy posly týrat a potom je zabít (cože?). Král zuří – a vyšle vojsko (vojsko?), aby vrahy pobilo a potom vypálilo celé město (dobře, tak teď už jsme se v tom opravdu ztratili…). Mezitím hostina stále pokračuje (cožpak ona začala i bez hostů?) a král přikáže svým služebníkům, aby do paláce přivedli kohokoli, „zlé i dobré“, a slavili. A potom se věci stanou ještě podivnějšími. Král spatří mezi hosty člověka, který nemá svatební šat. Přikáže, aby ho vyvedli a uvrhli do „vnější temnoty“.

Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ (Mt 22,11-14)

Tyto extravagantní zvraty jasně ukazují, že toto podobenství nemáme chápat jako realistický mravoučný příběh, nýbrž jako vysoce stylizovaný, symbolický příběh — jakousi alegorii namalovanou velkými, výraznými tahy. V potrhlém světě tohoto podobenství jsou hosté nahnáni z ulice dovnitř bez jakéhokoli předchozího upozornění, takže královi služebníci jim zřejmě u dveří všem rozdali svatební šaty — což znamená, že člověk bez nich je odmítl obléci. Co by to mohlo představovat? Že tento člověk nebere celou událost vážně? Že králem pohrdá? Že odmítá slavit hostinu jako slavnostní událost, a tím se jí vlastně odmítá účastnit, i přestože jí a pije do sytosti? Ježíš nechává alegorický symbol hosta bez svatebního šatu nevysvětlený, patrně proto, aby mohl představovat každou z těchto možností.

A tím se dostáváme k poslednímu, ikonickému výroku: Mnozí jsou pozváni, ale málokdo je vyvolen. Zejména v kontextu tak divokého a extravagantního podobenství je zřejmé, že tento výrok má být chápán jako naléhavé napomenutí, nikoli jako doslovný popis skutečnosti. Je to v podstatě totéž jako říci: Dávej si pozor! To, že jsi byl milostivě pozván na tuto hostinu, ti nedává žádné právo k pýše! Oblékni si šat pokory, radosti a vděčnosti! Neboť existuje více než jeden způsob, jak tuto slavnost propásnout: ano, lze pozvání hned na začátku odmítnout, ale lze je také přijmout a přijít – a potom odmítnout slavit! Díky tomuto obrazu jsme napomenuti, abychom svou domýšlivost nechali u dveří. V okamžiku, kdy začneme spatra shlížet na „ty, kteří zůstali venku“, svlékáme šat pokory, radosti a vděčnosti, jinými slovy: odmítáme se účastnit hostiny.

Boží evangelium sahá až k těm nejméně pravděpodobným lidem. To je téma, které Matouš rozvíjí již od úvodního rodokmenu a pokračuje v něm líčením příchodu mudrců až k tomuto podobenství, které je plné milosti. Tato milost je však velmi těsně spjata také se soudem. Jestliže jsme jako kazatelé povoláni k tomu, abychom hlásali dokonalou zásluhu Ježíše Krista, znamená to, že o druhé straně mince nemáme mluvit? Znamená to, že bychom neměli zmínit skutečnost, že pokud lidé odmítnou odvrátit se od svých sobeckých způsobů života, mohou se setkat s tragickým údělem? Není pochyb o tom, že z Ježíše vyzařovala milost. Není pochyb o tom, že hříšníci a ti, kterými tehdejší náboženské zřízení opovrhovalo, považovali Ježíše za přitažlivého a přijímajícího. A není pochyb ani o tom, že spasení je skutečně svobodným darem, takže na konci kosmického dne – stejně jako v tomto podobenství – přijde více lidí, nikoli méně.

Z tohoto podobenství nelze vytěžit nějaké „praktické“ ponaučení. Nenajdeme v něm ani žádné perly moudrosti, které bychom mohli jednoduše „aplikovat“. Jediným povzbudivým rysem podobenství je obraz svatební hostiny: církev je jednou velkou oslavou Ježíše, jejímž hostitelem je Bůh. Tentýž Ježíš, k němuž lze všechny tyto skutečnosti vztáhnout, se však vůbec nebránil tomu, aby do všech těchto dobrých věcí přimísil temnější tóny soudu a poslední závažnosti. To, co Ježíš přišel světu nabídnout, bylo to nejcennější, co mohl: oběť tak gigantických rozměrů, že snad nikdy nedospějeme k úplnému proniknutí do hlubin tak veliké lásky. Právě proto, že hodnota, krása a majestát toho všeho jsou tak nesmírné, není odmítnutí, opovržení nebo označení toho všeho za bezvýznamné žádnou maličkostí. V sázce je nesmírně vzácná, nekonečná hodnota. Jestliže se člověk podívá na to, co je mu Bohem nabízeno, a zjistí, že ho to zajímá méně než jiné věci, které zaměstnávají jeho srdce, mysl a život, pak by nás nemělo překvapit, že výsledkem nemůže být pouhé boží pokrčení ramen. Nabídněte člověku čokoládovou sušenku a on ji odmítne – žádný velký problém. Nabídněte mu ledvinu, kterou potřebuje, aby byl jeho život zachráněn, a on odmítne i tu. Cožpak to pro něj nebude mít závažné důsledky? Podobně i toto dramatické podobenství důrazně varuje před sebe-uspokojenou netečností.