Neděle pokání. Na úvod dovolte k tomuto tématu tři krátké sondy. První sonda. Českému slovu pokání odpovídá hebrejské sloveso šuv, která znamená obrátit se. Toto sloveso se ve Starém zákoně vyskytuje více než tisíckrát. Jinými slovy: patří k nejfrekventovanějším slovům biblického slovníku. Obrazně bychom mohli říci, že se ozývá jako nepřetržitý rytmický tep v pozadí celého příběhu putování Izraele s Bohem.
Sonda druhá: Na začátku svého veřejného působení se Ježíš odebral do Galileje, kde pronesl úplně první výrok v rozkazovacím způsobu. Víte, jak zněl? Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.
A nyní třetí sonda. „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: ‚Čiňte pokání‘, chtěl tím, aby celý život věřících byl pokáním.“ Tak zní první z 95 tezí dr. Martina Luthera. Luther umístil myšlenku o pokání na samotný úvod svého polemického spisu, neboť rozpoznal, že pokání vyjadřuje trvalý a základní postoj Ježíšova učedníka.
Slovem pokání je do češtiny přeložen řecký termín metanoia, který je složen ze dvou částí. První z nich je předpona meta (za, za hranici) a druhou je kořen slova noeo (vnímat, myslet, rozumět). Tedy: překročit hranice současného poznání, myslet jinak, začít se dívat novýma očima a v důsledku toho začít žít zcela nově. Zkuste si představit okamžik, v němž se vám svět obrátí naruby a odhalí se před vámi ve zcela nové podobě. Tuto radikální změnu smýšlení se snaží toto slovo popsat.
Promiňte mi tu troufalou otázku, ale zajímalo by mě: Jak nám to jde? Kdo z nás se dnes podíval za hranici toho, co zná a co je mu vlastní? Někdo? Nikdo? Dobře, možná je brzy, vždyť ještě není ani poledne. Začal někdo myslet jinak včera? Ne? A během uplynulého týdne? Také nikdo? Přemýšlí vůbec někdo o tom, že by radikálně přehodnotil svůj život?
Kdybychom začali přemýšlet o pokání, jak by vypadalo? Domnívám se, že většina z nás si osvojila představu, že pokání se tak trochu podobá úklidu našeho nitra, s čímž se pojí vynášení odpadků. Hlavní pozornost je tudíž zaměřena na to, co jsme udělali špatně. Předmětem zájmu se stává nesprávné jednání. Slyšíme-li slovo pokání, jsme konfrontováni s otázkou: Jaké hříchy bych měl dnes vyznat, od čeho zlého se mám odvrátit?
Tato otázka je důležitá, neboť se týká našeho duchovního zrání – posvěcení – které je spjato s odmítáním zlého v každé podobě. Pokud však zůstane jedinou otázkou, pokání bude redukováno na způsob, jak vyřešit individuální selhání a odčinit vinu. To, co by v takovém případě zůstalo nedotčeno je Ježíšova výzva, abychom nově přehodnotili celý svůj život. Tento důraz by lépe vyjadřovala otázka: Které hluboce zakořeněné způsoby myšlení dnes omezují mou schopnost plně vnímat Ježíšovo poslání a aktivně se na něm podílet?
Takové, řekněme, nové rámování by proměnilo povahu našeho duchovního zápasu. Od pouhé lítosti by nás vedlo k hluboké duchovní přestavbě samotných základů našeho myšlení a života. Činit pokání by znamenalo 1. osvojovat si to, co je pro nás nové; 2. odnaučovat se tomu, čemu jsme kdysi věřili, ale nyní poznáváme, že to bylo pokřivené nebo neúplné; 3. znovu se učit tomu, co jsme nechali upadnout v zapomnění.
Neměli bychom zapomínat, že naše osoba je vícerozměrná. Odraz této skutečnosti nacházíme už ve starozákonním textu, který si židé každodenně opakují: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Všichni tři evangelisté k této trojici ještě navíc přidávají mysl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“
V souvislosti s pokáním lze díky této víceúrovňové struktuře lidské osoby říci, že:
- na úrovni myšlení vede k novým způsobům jednání, novým životním rytmům a novému vztahu ke světu
- na úrovni citů, náklonností a tužeb odvrací od egocentrismu a rozvíjí soucit, pokoru a horlivost pro Boží království;
- na úrovni vůle se projevuje rozhodnutím žít v souladu s Ježíšovým učením
V dějinách antického a křesťanského myšlení se objevuje triáda pravdy, dobra a krásy, která taktéž velmi dobře koresponduje s víceúrovňovým modelem lidského prožívání, rozhodování a jednání.
- Pravda si nárokuje naši mysl a uvádí nás do přemýšlení, které je věrné skutečnosti.
- Dobro si nárokuje naši vůli a utváří náš etický život.
- Krása si nárokuje naši duši a učí ji vnímat slávu, která prostupuje celé stvoření a nejplněji září v tváři Ježíše Krista (2K 4,6).
Pokusme se shrnout naše dosavadní zjištění: pokání nemá v člověku vyvolávat úzkost nebo vést k sebe odsuzování. Pokání je méně o tom, odkud jsme přišli, a více o tom, kam směřujeme. Méně o tom, co jsme udělali nebo neudělali, a více o tom, kým se stáváme. Méně o naší minulosti a více o naší budoucnosti.
Ježíšovská verze pokání je osvobozujícím pozváním, abychom zůstali pružnými, vnímavými a připravenými reagovat, abychom i nadále zůstávali tvárnou hlínou v rukou Mistra hrnčíře, vždy připraveni nechat se znovu utvářet podle jeho záměrů. Bez soustavné praxe pokání riskujeme, že ztuhneme, ustrneme, a nakonec přestaneme být účinnými správci živého a dynamického Ježíšova.
Psycholog Carl Jung v jednom svém díle napsal, že všichni chodíme v botách, které jsou nám příliš malé. Víte, jaké to je, že? Vsunete nohu do boty, která je příliš malá. Nezáleží na tom, jak módní nebo krásná ta bota tlačí. Tvoří se puchýře. Chodidla bolí. Chůze je obtížná a bolestivá. Nepotřebujete lepší chování. Potřebujete nový pár bot.
Někdy je bota našeho života jednoduše příliš malá. Někdy je náš život sevřen stále stejnými vzorci vidění, myšlení a jednání. Vždycky jsme to dělali takhle a nedokážeme si představit, že bychom to mohli dělat jinak.
Někdy dovolujeme, aby naše minulost, naše zranění a naše obavy udržovaly náš život v malých rozměrech. Hrajeme na jistotu a odsouváme stranou své sny o něčem větším.
Někdy přijímáme otlaky, puchýře a bolest jako prostě daný způsob života. Je nám to známé a víme, co můžeme očekávat. Jsme pohodlně nepohodlní.
Možná nám pomůže podívat se jiným směrem. Možná budeme muset pustit to, co už máme v rukou, chceme-li uchopit něco nového.
Toužili jste někdy po lepším životě? Potřeboval někdy váš život změnu? Co je k tomu zapotřebí? Všichni jsme snílci. Začnu od pondělí. Změní to od narozenin. Své předsevzetí spojuji s Novým rokem. Byl snad někdy nedostatek příležitostí? Kdepak.
Buďme k sobě upřímní: všichni sní, ale málokdo se pohne. Ještě méně lidí něco uskuteční. A ještě méně z nich se skutečně změní. Opravdu chceme změnit svůj život? Nikdo nás k tomu nepřinutí. Ale dveře jsou celou dobu otevřené. Můžeme.
Bože, náš Otče,
přicházíme před tebe se svými představami o životě, které jsme si vytvořili, se svými jistotami, obavami i zvyky, s tím, co už dávno považujeme za samozřejmé.
A přece tušíme, že náš život nemusí zůstat takový, jaký je. Ty nás znáš hlouběji, než známe sami sebe. Víš, kde jsme se naučili žít příliš opatrně, kde jsme si zvykli na to, co nás svírá, kde jsme přestali očekávat něco nového, protože starý způsob života je sice těsný, ale je nám známý.
Pane Ježíši Kriste, dej nám odvahu přiznat si, kde jsme se uzavřeli do vlastních představ o tom, co je možné, co je správné, co se ještě může změnit a co už jsme prostě přijali jako dané.
Dej nám rozpoznat, co už nám neslouží. Co si neseme z minulosti, a přitom to nemusíme nést dál. Kterých způsobů myšlení se držíme jen proto, že jsme na ně zvyklí. Kde zaměňujeme věrnost za strach ze změny a pokoj za pohodlnou nehybnost.
Duchu svatý, uchovej nás před tím, abychom svůj život pouze opravovali na povrchu. Proměňuj naše srdce i náš způsob vidění. Uč nás znovu naslouchat Bohu, když k nám přichází jinak, než jsme čekali.
Dej, ať se naše víra nestane pouze opakováním toho, co už známe, ale prostorem, v němž jsme stále připraveni nechat se tebou překvapovat, korigovat a nově utvářet.
Bože, nechceme být pouze lidmi, kteří vědí, že by jejich život mohl být jiný. Dej nám sílu udělat krok. Vezmi naše životy do svých rukou a utvářej nás znovu.
Ať se naše pokání nestane pohledem zpět, který nás drží v minulosti, ale otevřeností k tobě, který nás voláš vpřed. Amen.