Matoušovo evangelium 25, 31 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici. 34 Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ 37 Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ 40 Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ 41 Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 44 Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ 45 On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ 46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
Motto:
A. Solženicyn: „Hranice mezi dobrem a zlem neprochází ani mezi národy, ani mezi lidmi, ale srdcem každého člověka.“
Kdybych vám na úvod položil otázku, zda jste někdy dali jídlo člověku, který měl hlad, nabídli nápoj žíznícímu, poskytli oděv tomu, který neměl, co na sebe, zda jste navštívili někoho v nemocnici nebo ve vězení, jestli jste ztratili dobré slovo pro uprchlíka nebo mu nějak pomohli, předpokládám, že většina z vás by odpověděla kladně. Tím pádem byste byli podobni skupině lidí, kteří byli v našem textu přirovnáni k ovcím. A vůbec to nebylo myšleno hanlivě. Kdybych se dále zeptal, zda jste někdy odmítli žebrajícího bezdomovce, vyhnuli se cizinci, nenavštívili nemocného, nepodpořili charitativní projekt, mám za to, že také v tomto případě odpovíte kladně. V tomto případě byste se podobali lidem, kteří byli připodobněni kozlům.
Ježíšovo vyprávění se nás nesnaží označit nálepkou nebo zaškatulkovat do nějaké přihrádky. Není to podobenství o ovcích nebo o kozlech, ale o ovcích a kozlech. Ten příběh mnohem více pojmenovává realitu, ve které žijeme. Je to realita, ve které nás to táhne různými směry, nejednou i protichůdnými. V našich životech jsou období a situace, ve kterých se podobáme více ovcím a existují podmínky a okolnosti, ve kterých se podobáme spíše kozlům. Máme zkušenost s obojím.
To, co je v našem textu klíčové, je vnímat rozdíl mezi oddělením a vyloučením. Příkladem pozitivního oddělení je příběh o stvoření z knihy Genesis. Bůh oddělil světlo od tmy, vody pod klenbou od vod nad klenbou, moře od souše, den od noci. Bůh neizoloval jedno od druhého, nýbrž oddělil od sebe dvě části, čímž umožnil, aby vzniklo tvůrčí napětí.
Proces oddělování je přirozenou součástí lidského života. Provází nás od samotného začátku. Novorozenec se také nejprve vnímá jako součást maminky či okolního světa. Teprve postupně si uvědomuje, že on a okolí jsou dva odlišné světy. Čím jiným je u batolat období vzdoru než objevováním vlastní autonomie, individuality a vůle? Pamatujete si na napětí a střety v době dospívání? Jednalo se o snahu emancipovat se od rodičovské autority, společenských norem, objevování vlastního místa ve světě. To jsou samé důležité věci. Vzpomeňte si na den, kdy jste vy nebo vaše dítě odešli na internát nebo koleje, nastoupili jste do práce, začali bydlet samostatně, provdaly se nebo oženili. Oddělujeme se ne proto, abychom se vůči dřívějšímu životu vymezili nebo vyloučili ty, se kterými jsme jej doposud sdíleli, nýbrž abychom mohli začít nový způsob života. Nemluvně, batole, dospívající nebo uzavírající manželství se nedopouští něčeho nepatřičného, ale dává průchod novému vztahovému uspořádání, nově organizuje svůj svět. To samozřejmě neznamená, že proces oddělování je něčím snadným. Naopak, mnohdy se jedná o obtížnou a někdy snad i bolestnou fázi života. Tento proces vlastně nikdy nekončí. Dokud žijeme, neustále tvoříme a objevujeme své místo v měnících se životních situacích. Životní volby jsou spojeny s oddělováním.
Pro člověka je charakteristické, že si u druhých lidí více všímá toho, jak se ve svém jednání více podobají kozlům, a naopak u sebe se soustředí na ty oblasti, které připomínají ovčí charakteristiku. Kéž by to bylo tak snadné – projít kontrolním seznamem a roztřídit lidi na ovce a kozly, na ty, kteří se starali o ty nejmenší, a na ty, kteří se nestarali. O tom ale dnešní evangelium vůbec není. Nejde o to říct pravdu o druhém člověku. Jde o to říct pravdu o sobě a o svém životě. Ale to není vůbec jednoduché, protože podléháme zkreslenému pohledu na sebe sama. Není pro nás příjemné čelit tomu, co se v našem jednání podobá kozlím způsobům a pracovat s tím. Nejčastěji se totiž jedná o oblasti, které nesou stopy zranění, zklamání, podvodu a křivd. Co s tím?
Jako vzpurné děti, rebelující dospívající, vztahově nezralí manželé jsme potřebovali čas. Abychom si mohli například sednout na postel a přemýšlet o tom, co jsme udělali nebo řekli. Potřebovali jsme se oddělit, abychom se mohli vrátit. Ať už ke svým rodičům, sourozencům, životním partnerům. Vrátit s novým způsobem bytí, vidění, naslouchání, vztahování se, milování.
A podobně ti, kteří nás milovali, si také nepřáli, abychom se od nich izolovali. Nechtěli nás za naší nově získanou svobodu potrestat, přáli si, abychom se s ní naučili lépe a zodpovědně žít. Nechtěli od nás něco dostat, chtěli nás získat. Nechtěli něco od nás, chtěli nás.
Zcela určitě není moudré utíkat od našich kozlích částí života, ani je popírat nebo ignorovat. Protože právě ony se mohou stát místy naděje, růstu, nových možností a hojnějšího života. Z toho všeho, co nás na sobě děsí, potřebujeme vyrůst, být uzdraveni a proměněni. Ježíšovými slovy bychom mohli říct, že tyto části potřebují projít nebo být přetaveny „věčným ohněm“.
Věčnost není v Bibli vyjádřením délky. Spíše se jedná o kategorii Boží kvality. Takže když mluvíme o věčném životě, mluvíme o božském životě. A když mluvíme o věčném ohni, mluvíme o božském ohni. Věčný život i věčný oheň patří Bohu. Není to tak, že věčný život je u Boha a věčný oheň je mimo Boha. Ten první neznamená vstup do království a druhý není totožný s vyloučením z království. Oba vyjadřují vlastnosti, které patří Bohu a jeho království.
Věčný oheň nám umožňuje vidět sebe i ostatní v novém světle – ve světle soucitu, milosrdenství, spravedlnosti, odpuštění, lásky. Je to očišťující a zušlechťující oheň, spalující zátěž našeho života a odhalující zlato, které do druhých a také do nás Bůh vložil. Věčný oheň není ani destruktivní, ani vylučující, ale proměňující a tvořivý.
Jak porozumět příběhu o ovcích a kozlech, jak ustát to napětí dvou protikladných pólů? Zkusme připustit, že se jedná o pozvání k našemu osobnímu příběhu, k našemu životu a ke všem jeho okolnostem. Když nasloucháme příběhu o oddělování, smíme si uvědomit, že také my jsme taženi Bohem jedním směrem a naše lidství nás táhne jiným, ne zřídka protikladným. Jiný způsob pochopení textu je uvědomit si, že nejen ve druhých, ale hlavně v nás samých probíhá konflikt mezi lidskostí a nelidskostí. Anebo vyjádřeno ještě jinak: žijeme ve světle a jdeme cestou světla, ale žijeme také ve tmě a jdeme cestou tmy. Budeme-li k sobě upřímní, podíváme-li se hluboko dovnitř nás samých, uvidíme naši lidskost i naši nelidskost. Uvidíme jak naše světlo, tak naši temnotu. Naše božství a naše lidství.
Oddělování, se kterým se setkáváme v dnešním evangeliu, není totéž, co vyloučení. Ježíš odděluje, ale nevylučuje. Dává šanci návratu – k sobě, ke druhým, k Bohu – s kvalitnějším vztahem, životem, poutem.
Syn člověka, sedící na trůnu slávy, pojmenovával to, co viděl. Co vidíš, když se podíváš na svůj život? Rozhodnutí, učiněná ve prospěch světla i volby temnoty. Nacházíme v sobě schopnost otevřít zdroje života, krásy, štědrosti, spravedlnosti a soucitu, stejně jako máme schopnost tyto prameny zablokovat a uzavřít.
Přál bych si, abychom na konci církevního roku přemýšleli o tom, které části našeho života potřebují uzdravení a proměnu? Kdo je v našem životě ten nejmenší, který potřebuje pomoc? Jaká rozhodnutí nám pomohou objevit světlo a krásu v sobě i v druhých? Před námi je možnost volby: světlo nebo tma. Kudy chceš jít? Co si vybereš?
