„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Čtvrtek 28.3.24   svátek má Soňa

Úvod Chci poslouchat Výšlap s přidanou hodnotou

Výšlap s přidanou hodnotou

Výšlap s přidanou hodnotou

Úvod Chci poslouchat Výšlap s přidanou hodnotou

Výšlap s přidanou hodnotou

Čas od času se rozhlížíme kolem sebe, a klademe si otázku, zda žijeme život, pro který jsme byli stvořeni? Zda nám něco neuniklo, zda jsme na něco nezapomněli, zda bychom neměli svůj život nějak vylepšit, jak by řekli mladí „heknout“. Neodbytnými se stávají otázky typu: neměl bych, mohl bych, bylo by dobré, nebylo by lepší? Někdy nás takové otázky opustí stejně rychle jako nás napadly. Jindy nás doprovází déle, přemýšlíme o nich, bavíme se na toto téma s lidmi, kterým důvěřujeme, se kterými se radíme, psychologové je nazývají signifikantní osoby.

Není pochyb o tom, že k Ježíšovým signifikantním – neboli významným – osobám patřila trojice živých učedníků, které vzal s sebou na horu – Petra, Jakuba a Jana – a dále dvojice již zemřelých předků – Mojžíše a Eliáše. S touto pěticí Ježíš potřeboval prodiskutovat tři základní otázky, které řeší každý člověk prakticky celý život: kdo jsem, jak mě vnímá okolí a čeho mám dosáhnout. Jinými slovy: identita, uznání a progres. O těchto otázkách se mezi Ježíšem a učedníky mluvilo, ještě před zmíněnou cestou na horu, stále častěji. Bylo to dáno proměnou Ježíšova směřování a jím stále častěji zmiňované destinaci, kterou byl Jeruzalém.

Dovolte, abych to okomentoval ještě detailněji. Na žebříčcích popularity stoupal tesař z Nazareta dosud stále vzhůru. Přibývalo lidí, kteří v něj uvěřili, on sám konal jeden div za druhým. Uzdravoval nemocné a umírající, sytil hladové, utišil mořskou bouři. Všechno směřovalo k jeho slávě a všeobecnému uznání. Apoštol Petr vyslovil, v té kulminující atmosféře přijetí a obdivu, své vyznání: Ty jsi ten Mesiáš, který má přijít.

Po tomto zdánlivém vrcholu začíná Ježíš stále častěji a pravděpodobně cíleně mluvit o svém utrpení, odmítnutí a smrti. Pro jeho okolí to bylo nepochopitelné a pro většinu také nepřijatelné. Petr, který poznal v Ježíšovi Mesiáše, byl první, kdo ho od této cesty zrazoval a nechápal, co to Ježíše napadlo, zařadit do svého poslání doložku o utrpení, které bude nutnou součástí jeho mise. Mesiáš je přece vítěz!? Král a Syn Boží. Nemůže trpět, nemůže být odmítnut, nemůže umřít. Ježíšovi bylo jasné, že musí zapracovat na proměně, transformaci mesiášských představ u svých následovníků. Vybral si k tomu nejdříve menší skupinku tří učedníků.  A zvolil prostředí, kde by mohli být spolu delší dobu sami. Výšlap na horu Tábor se zdál být ideální příležitostí. Bůh jej v tomto školení nenechal na holičkách, a kromě přirozených nástrojů – kterými bylo soukromí a přírodní scenérie – vybavil Ježíše i nástroji nadpřirozenými – malou skupinku čtyř turistů poctil návštěvou největší starozákonní cestovatel Mojžíš a největší starozákonní prorok Eliáš.

Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň.  A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli. (Lukášovo evangelium 9,28-36)

Zastavme si na chvíli u těch přirozených podmínek – konkrétně u místa, kde se školení odehrálo. Byla to hora. Ve starověku si lidé všeobecně mysleli, že na horách mají k bohům blíž. Ne proto, že jsou výš, ale proto, že si tam člověk jaksi intuitivně uvědomí svou zranitelnost a malost. Majestát hor nás dodnes vede k pokoře a krotí naši pýchu. Proto je dobré občas vyjít do hor a srovnat si tam proporce, a když k tomu máme sklon, pak i přestat se obdivovat.

A teď pár slov o nadpřirozených hrdinech – školitelích. Čteme, že se na hoře zjevil Mojžíš a Eliáš. Byly to dvě starozákonní postavy, o nichž se věřilo, že žijí trvale s Bohem. Mojžíš neměl hrob a Eliáš byl vzat přímo do nebe. Současně to byly dvě největší autority biblického svědectví. Oba se, v průběhu svých životů, setkali s Bohem tváří v tvář a to vše se taktéž odehrálo na vysoké hoře. Jeden odtud přinesl Izraeli zákon, druhý poznal, že se Bůh nezjevuje ve vichřici a ohni, ale tichým slovem.

 

A právě tito dva muži, kteří byli nejvíc zasvěceni do Božích plánů, rozmlouvají s Ježíšem o jeho cestě do Jeruzaléma. Ježíš si s Mojžíšem a Eliášem kupodivu nevykládá o tom, jak krásné je to v nebi, ale o tom, jak těžké to bude tady na zemi, až ho všichni opustí, odsoudí a zavrhnou. Oba, Mojžíš i Eliáš, k tomu měli jistě co říct, protože sami ve svém životě zažili nejen velká vítězství, ale prošli si také pouští, kdy byli sami, odmítnuti svými souputníky, bezradní a v ohrožení života.

 

Ježíšova cesta na Golgotu byla pro jeho okolí, a je v jistém smyslu i pro nás, tak nepochopitelná, že se do věci museli vložit tito dva věhlasní proroci a potvrdit, že se Ježíš nezbláznil, když začal mluvit o tom, že bude mnoho trpět, bude od všech zavržen a zabit, a až třetího dne vzkříšen.

Nepochybuji o to, že si tyto skutečnosti Ježíš uvědomoval se stále rostoucí naléhavostí a musel se k nim bolestně probojovat, a to až do té míry, že je přijal jako své poslání. Na nesnadných životních křižovatkách jsou pro nás nesmírně důležité v úvodu zmíněné signifikantní neboli významné osobnosti, které nás mohou podporovat, usměrňovat, varovat i motivovat.

Ježíš měl hned dvě takové signifikantní osobnosti: Mojžíše a Elijáše. Oba dva je představil svým nejbližším třem přátelům v celé jejich nádheře. A vůbec mu nevadilo, že přivedl dva mrtvé ke třem živým. Jako tím chtěl naznačit, že vzdálenost mezi živými a mrtvými není tak nepřekonatelně velká, jak se nám to občas zdá. A co teprve po Ježíšově vzkříšení! Nedokážeme domyslet, jak obrovskou proměnou prošla celá hranice mezi životem a smrtí.

 

Možná, že právě v této chvíli nastala vhodná příležitost, abych se vás zeptal, kdo je signifikantní, tedy významnou osobností ve vašem životě? Koho byste na horu svého života postavili po levici a koho po pravici? A vůbec se nemusíte ostýchat sáhnout i pro někoho z říše věčnosti. Vždyť v našem životě běžně nasloucháme radám živých, ale stejně tak se nám ve vzpomínkách vybavují slova, doporučení, rady těch, kteří již zemřeli. Teprve tento dvojhlas nám pomáhá stávat se lidmi, kterými bychom měli být. Pozornost si zaslouží rada vaší maminky či otce, babičky nebo dědy, ať jsou živí, anebo po smrti. Korekci našeho chování přijímáme od přítele rozvážně a pozorně, protože nám možná jako jediný řekne pravdu, kterou si všichni ostatní myslí, ale třeba vy ji nevidíte.

 

Ale protože jsme v kostele, neměli bychom zapomenout na význam tohoto místa pro náš život. Kdo je signifikantní postava pro křesťany? Odpověď nacházíme zakomponovanou v závěru příběhu, o kterém dnes společně přemýšlíme. Evangelista Lukáš ji nechá zaznít z oblaku, který je v Bibli spojován s Boží přítomností: Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte. Není pochyb o tom, že Ježíš je hlavní postavou, nejen na hoře, ale také v lidských dějinách. Proč? Protože Ježíš je naplněním toho, co požadoval Mojžíšův zákon, a také všeho, k čemu vyzývali proroci, počínaje Eliášem a konče Janem Křtitelem. Ježíš je most mezi starozákonním náboženstvím a novozákonním učednictvím. Stávat se podobným Kristu znamená překročit hranici, která odděluje živé od mrtvých. Kdyby se Ježíš rozhodl odchýlit od cesty, která vedla z hory Tábor, na horu Olivovou, a nakonec na horu Golgotu, nedošlo k žádnému ukřižování a vzkříšení. Ale my bychom zůstali jen bezmocní, beznadějní a bezohlední lidé. Lidé, kteří by nikdy neslyšeli o identitě Božích dětí, o tom, že jsou Bohem vyvolení a každodenně proměňováni k podobě, která nebetyčně přesahuje vše, o čem kdy snili.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Hluboké nepochopení čeká na vysvětlení

Velký pátek a Velikonoční neděle korigují události Květné neděle

Chci poslouchat

Enormní zájem o ovladač našeho života trvá

Co znamená vzít vážně Kristovu vládu nad světem?

Chci poslouchat

Bude spasen, nebude spasen…?

Jak evangelista Jan charakterizuje víru v Ježíše?

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„