„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Středa 7.12.22   svátek má Ambrož

Úvod Chci poslouchat Toto že je vůle Boží?

Toto že je vůle Boží?

Toto že je vůle Boží?

Úvod Chci poslouchat Toto že je vůle Boží?

Toto že je vůle Boží?

Kdyby se někdo z vás sebevíc snažil, může povyrůst třeba jen o jediný centimetr? Když ani taková maličkost není ve vaší moci, proč se trápíte starostmi o to ostatní? 

Ježíš v evangeliu říká, že není v naší moci, nejen způsobit, že povyrosteme o jeden jediný centimetr, ale ani prodloužit život o jediný den. A to není zdaleka vše. Možnosti ovlivnit cokoli v našem životě jsou velmi limitované. Nemáme vliv na to, kdy se narodíme, kde se narodíme, komu se narodíme, jakou budeme mít barvu očí, jakého budeme pohlaví, jaké budeme mít IQ, jaký temperament nás bude charakterizovat. Toto vše a mnoho dalších věcí přijímáme v lepším případě jako hrubý materiál, který je teprve určen ke zpracování. Ježíš z toho odvozuje, že bychom se neměli starat, naopak, získat jakýsi nadhled a vnitřní rovnováhu.

„Vrženost“ a nahodilost naší existence by nás měla vést k tomu, abychom se orientovali na body a konstanty, které by nám pomohly postavit se oběma nohama na pevný základ. Neboť teprve vědomí toho, kdo jsme, a co nezcizitelně vlastníme, nám umožňuje vydat se na životní cestu, která nebude vykazovat známky pouhého vegetování, ani bezmyšlenkovitého přebíhání z místa na místo. Zejména v dopívání, ale nejen, zaměstnává člověka otázka, kudy se mám v životě vydat, podle jakých ukazatelů se mám řídit, v křesťanském prostředí získává tato otázka ustálenou formu: jaká je Boží vůle pro můj život?

 

V 1. listě Tesalonickým 5,13 nacházíme odpověď, která nás může svou jednoznačností a přímočarostí překvapit: Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Vděčnost je tím, co od nás Bůh žádá! Proč zrovna vděčnost? Proč je předkládaná jako prioritní životní motivace?

Jestliže se zamyslíme nad tím, že v našem těle probíhají v každém okamžiku desítky tisíc chemických reakcí, a dojde-li k selhání, byť jen jedné z nich, náš život může skončit, není už tento samotný fakt důvodem k vděčnosti v každé chvíli našeho života?

Děkujte Bohu za všech okolností. Jestliže se nám v životě daří, chemie v našem těle funguje, jak má, dosahujeme cílů, které jsme si vytýčili, netrápí nás žádné existenční ani existenciální obavy, nemělo by být těžké vyjádřit Bohu vděčnost. Anebo je tomu jinak? Zdá se, že vděčnost má v nás samých velkého konkurenta. Řekneme si o něm pár slov.

 

Jestliže se v evaluaci našeho života dere na první místo lidské já, je to alarmující. Já jsem to dokázal. Díky mně to vyšlo. Zasloužím si vaše uznání. To jsou výroky, které můžeme slyšet v práci, v rodině, v politice. V Novém zákoně nacházíme důkaz o tom, že se tento způsob vyhodnocování objevil i v prvotní církvi. Apoštol Pavel se káravým tónem dotazuje některých křesťanů v korintském sboru: Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1 Korintským 4,7). Apoštol Jakub neváhal nazvat tento způsob uvažování obelháváním sebe sama, když napsal: Neklamte sami sebe, milovaní bratří!  A ihned dodává vysvětlení: ‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce. Není to tvoje zásluha, ani tvůj úspěch, ani tvá chlouba. Rovněž výrok Jana Křtitele naznačuje, že souzněl s tím, co bylo právě řečeno: Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. (Jan 3,27)

V novozákonní knize Skutky apoštolů se o Bohu říká, že dává všemu život, dech i všechno ostatní. Jestliže si nalistujeme první knihu Bible, kde je řeč o stvoření člověka, setkáme se tam s něčím, co bychom mohli nazvat dvoufázovým stvořením. Bible to popisuje obrazně, když vypráví, že teprve Boží vdechnutí, tedy přijetí něčeho autenticky božího, učinilo z člověka tvora, který zrcadlil Boha. Možná, že právě toto měl na mysli autor Skutků, když o Bohu řekl, že dává všemu život a dech.  S takto obdarovaným protějškem Bůh následně hovoří, dělí se s ním o zodpovědnost, zajímá se o jeho vnitřní svět, reaguje na jeho potřeby a v neposlední řadě k němu přivádí partnerku či partnera, jako lék na samotu.

Vraťme se ještě jednou ke zmíněnému citátu: Bůh dává všemu život, dech i všechno ostatní. Co se skrývá za slovy: všechno ostatní? Každý z nás by zřejmě odpověděl trochu jinak.

Ti, kteří jsou orientováni materiálně, by pravděpodobně řekli, že jsou Bohu vděčni především za to, že těží z privilegia hmotné zajištěnosti, jinými slovy: mají dostatek prostředků k zaplacení všech šeků, záloh, splátek, půjček, úvěrů. Mohou si koupit jídlo, pořídit si hezké oblečení a zatopit si na příjemných 24 stupňů.

Ti, kteří jsou orientováni na vztahy, by ve slovech všechno ostatní viděli Boží obdarování v podobě fungující rodiny, harmonických vztahů s manželem/manželkou, dětmi, vnoučaty a pravnoučaty. Pravděpodobně by uvedli přátele, kamarádky, se kterými zajdou na kafe, na pivo nebo na fotbal či hokej.

Lidé, kteří milují umění a kulturu, jsou Pánu Bohu vděčni za zdraví, jídlo, rodinu, ale svou vděčnost mu neváhají vyjádřit také za to, že mohou shlédnout výborný film, nádherné divadelní představení, navštívit galerii s podmanivými obrazy či fotografiemi, zúčastnit se koncertu, při kterém si mohou zazpívat anebo zakoušejí extázi v podobě naskakující husí kůže. 

Kostely, oltáře, obrazy, vitráže, varhanní hudba, umělecký přednes či zpěv patří k církevnímu dědictví. To vše je v církvi kultivováno a podporováno, rozvíjeno a prezentováno, ale estetický a kulturní zážitek není centrem, kolem něhož se vše v církvi soustřeďuje.

 

V úvodu kázání zaznělo, že uvědomění si zázraku a trvání vlastního života je důvodem k vděčnosti. Křesťané ovšem vnímají život ještě v té druhé dimenzi: uvědomují si, že byli Bohem obdarováni k tomu, aby s ním žili ve velmi blízkém vztahu. Když toto nefunguje, pak mohou mít oči a nevidět, mohou mít uši a neslyšet.

Zdá se, že schopnost vnímat Boha byla pro lidi, kteří spali pod hvězdami noční oblohy, zakoušeli majestátnost hor i zrádnost skalnatých útesů, anebo se plavili v lodích, zmítáni bouřemi a větrem, byla pro ně jaksi samozřejmější. Každodenní kontakt s přírodními živly, jejich odkázanost na déšť, slunce, příznivé podmínky, je naučil bázni a respektu.

Co způsobuje lidskou zaslepenost a neschopnost registrovat Boha ve světě? Děje se tak nikoli proto, že by selhala chemie v těle, ale spíše proto, že Duch, kterého Bůh do člověka vdechuje, aby se mohl stát jeho partnerem a spolupracovníkem, je v člověku zamořen, otráven, ať už starostmi nebo pocitem, že si smíme u Boha něco nárokovat a upomínat se o to, co nám je upřeno.

Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství, slyšeli jsme v textu od oltáře. Přál bych si, aby dnes nepřeslechnutelně zaznělo Ježíšovo ujištění o tom, že jsme milovanými dětmi našeho nebeského Otce, které jsou v centru jeho zájmu a péče, navzdory válce, vysokým cenám potravin, nedostatku průmyslových komodit, čemukoli. Boží péče není sezónní záležitost ani letní rozmar. Je to celoživotní konstanta, na kterou smíme vsadit celý svůj život. Jak odpovědět na zkušenost, že nám Bůh dal život, dech a všechno ostatní? Není potřeba si lámat hlavu s tím, jaká by měla být naše odpověď. Celé kázání se kolem ní točí a v závěru ji klidně rád zopakuji: Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. AMEN

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Nikdy jsem si nepředstavoval, že by Bůh mohl přijít v této podobě

Pár myšlenek na začátek adventu. Záznam promluvy z evangelického Kristova kostela v Ostravě z 27. 11. 2022

Chci poslouchat

Na horizontu advent

Zamyšlení před začátkem adventní doby

Chci poslouchat

Mohou být svatba a pohřeb „dva v jednom“?

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 20. 11. 2022

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„