Minulou neděli byly na oltáři a křtitelnici rozprostřeny ovoce letošní úrody. Dnes bychom je tam hledali marně. A přesto se domnívám, že také dnes můžeme v kostele nějaké ovoce najít. Nemám sice na mysli ovoce ze zahrad a sadů, ale hovořím o ovoci, které nechává Pán Bůh vyrůst v životě věřících lidí. Bible je nazývá ovoce Ducha svatého. A ty se dnes vyskytují na místech, kde jste usedli. Jinak řečeno: nacházejí se ve vás, za předpokladu, že jste dovolili, aby vyrostlo to, co Bůh do vás vložil.
Přehled nejfrekventovanějšího duchovního ovoce najdeme v listu apoštola Pavla ke Galatským, v 5. kapitole. Čteme tam: Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Celkem devět. Ne, nebojte se, nebudu teď jedno za druhým komentovat a popisovat. Navíc, začít kázání myšlenkami o lásce znamená, že se polovina z vás po dvou minutách odpojí. Začnu dnes netradičně. Od ovoce posledního. Schválně, zapamatovali jste si, které ovoce bylo v seznamu uvedeno na jeho úplném konci? Bylo to sebeovládání.
Hned na začátku musím říct, že sebeovládání postrádá přitažlivost, jakou mají jiná duchovní ovoce. Sebeovládání určitě nezní tak atraktivně, jako pokoj, který v této neklidné době chceme zakoušet. Anebo třeba laskavost, které nikdy není mezi lidmi dost. Ale sebeovládání? To nezní moc lákavě, viďte? Není divu, v kořenu tohoto slova slyšíme vláda. Neubráníme se, abychom si to nespojili s nějakým nárokem, požadavkem či alespoň výzvou. V motivační literatuře, která dnes zaplavila knižní i internetový svět, je sebeovládání nejčastěji definováno takto: nedělat to, co bych dělat chtěl, protože mi to škodí. A dále dělat to, co mi prospívá, navzdory tomu, že se mi do toho nechce. Souvislosti, v jakých se o sebeovládání hovoří v Bibli, jsou ještě trochu jiné.
Začněme u textu, který zazněl od oltáře. Apoštol Pavel v něm napsal: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. Zde se o sebeovládání ještě nic neříká, ale přesto v těch slovech slyšíme něco, co je pro pochopení biblické etiky naprosto klíčové. Mám na mysli pořadí, v jakém se vyskytují výzvy, pokyny, doporučení či příkazy. To, co zazní vždy jako první, je popis Boží iniciativy. Ukázala se Boží milost. Bez tohoto preludia by nebyl stvořen svět, nenarodil by se žádný z praotců, izraelský lid by nikdy neopustil Egypt, váleční zajatci by se nikdy nevrátili do své vlasti, nenarodil by se Mesiáš, nezvolil by si smrt na kříži a nevstal by z hrobu. Jako nadpis či motto každé z těchto přelomových událostí v dějinách spásy by mohla být umístěna slova: Ukázala se Boží milost.
Apoštol Pavel ji spojuje s konkrétní historickou událostí: příchodem Ježíše Krista, který se – cituji – za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid. To je startovací čára, na které může začít naše přemýšlení o sebeovládání. Kdyby nám unikla tato vstupní informace, mohlo by dojít k naprostému nepochopení kontextu, do jakého je tato ctnost v křesťanském chápání zasazena. Jinými slovy: kdybychom chápali sebeovládání jako způsob, jak si Boha naklonit, nebo se mu více přiblížit, úplně bychom se s křesťanským pojetím minuli. Neusilujeme o sebe-disciplínu proto, abychom se snad více zalíbili Bohu. Touha, která nás vede k tomu, abychom se ovládali, má svůj nejhlubší motiv v Boží nezasloužené lásce, která jakékoli naše rozhodnutí předchází.
Co to ale znamená? Má-li se jakákoli oblast našeho života podrobit sebeovládání, musí být předem splněna nezbytná podmínka, bez níž by k ničemu takovému nemohlo dojít, a sice: nejprve se musí ukázat Boží milost. Chvíli to trvá, než si člověk osvojí tento způsob vyhodnocování vlastního života. Narodil jsem se, vyrůstal, prožil dětství, vzdělával se a dospěl, protože se v každé této etapě mého života ukázala Boží milost. Vstoupil jsem do manželství, stal se rodičem, pečovatelem ve vztahu k příbuzným, správcem ve vztahu ke svěřenému majetku a hodnotám, protože se ukázala Boží milost.
Apoštol Pavel o tom hovoří v další části dopisu: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.
Stejná milost, která zprostředkuje záchranu, nám otevírá oči, abychom si uvědomili, do čeho všeho jsme byli v důsledku poničeného vztahu k Bohu zapleteni, a jak nám Bůh může pomoci ztrhat zbytky pout a shodit ze sebe zbytky břemen, které nám brání pohybovat se, přemýšlet a jednat svobodně.
Apoštol Pavel popisuje sebeovládání jako proces, který tvoří dvě fáze. První fáze je spojena s tím, co je třeba odmítnout – v tomto případě bezbožnost a světské vášně – druhá fáze se týká toho, co je třeba si osvojit. Apoštol je opět konkrétní: rozumný, spravedlivý a zbožný život.
Žijeme v kultuře, která sebeovládání uznává především ve dvou oblastech: stravování a sport. Máme obrovské štěstí, že Bible se k oběma zmíněným oblastem v souvislosti se sebeovládáním vyjadřuje.
Začněme u jídla, respektive jeho odříkání. Půst patří k jednomu z nejčastějších projevů sebeovládání. Odložit na nějaký čas příjem potravy, i přesto, že jídlo je k životu nezbytně nutné, je projevem sebekázně. Křesťané, a před nimi židé, se ovšem nepostí proto, aby zhubli do plavek, nebo do plesových šatů. Dělají tak alespoň ze dvou důvodů: 1. aby ve svém životě dali prostor něčemu nepředstavitelně důležitému a mocnému, například modlitbě. 2. jestliže se člověk dokáže zříct něčeho tak samozřejmého, jako je jídlo, patrně dokáže ovládat i jiné touhy a nenechat se vláčet svými pudy.
Nyní se dostáváme ke spojení sebeovládání a sportu, jak o něm čteme v Novém zákoně. Když chtěl apoštol Pavel motivovat první křesťany k sebeovládání, použil k tomu ilustraci závodícího běžce, který se podrobuje všestranné kázni. Apoštol sám na sebe prozradil, že také on nutí své tělo ke kázni, aby snad, když káže jiným, sám neselhal. Sebekázeň je pro něj projevem osobní a morální integrity.
Ke dvěma již zmíněným příkladům z oblasti stravování a sportu, přidám ještě třetí pozvánku do světa sebeovládání, kterou si dovolím nazvat ryze biblickou. Zřejmě budete překvapeni, když vám prozradím, že mám na mysli modlitbu. Ne každou modlitbu, ale modlitbu, při níž člověk vylévá před Bohem své srdce, činí tak bez jakýchkoli filtrů a korekcí, a tudíž by nás nemělo překvapit, že se v takové modlitbě přiznává ke svému hněvu, frustraci, rezignaci, touze se pomstít a dalším ne příliš populárním emocím a poryvům lidského nitra.
Budeme-li k sobě upřímní, přiznáme si, že tyto emoce ani nám nejsou cizí. Důležité je, abychom se je učili zjemňovat. A to se děje pokaždé, když je předložíme Bohu v modlitbě. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že lidé, vykazující vysokou míru odolnosti vůči impulzivnímu jednání a návalu emocí, jsou lidmi, kteří se trénují v sebeovládání tím, že předkládají třeskuté a vznětlivé obsahy Bohu v modlitbě. Kniha Žalmů je plná takovýchto rozhovorů, ano mnohdy i hádek s Bohem. Tím chci říci, že tuto disciplínu smíme zařadit do našeho duchovního tréninku.
Jestliže se o Bohu v Bibli píše, že ty, které miluje, také vychovává, smíme si být jisti, že sebeovládání je jedním ze způsobů, které používá k tomu, abychom zráli ve svém lidství k Božímu obrazu. V evangeliu nacházíme prosbu učedníků: Pane, nauč nás se modlit. Na závěr zamyšlení o sebeovládání si dovolím tuto prosbu parafrázovat takto: Pane, nauč nás se ovládat, abychom se podobali Davidovi, který se nenechal unést hněvem vůči Saulovi a zachoval jeho život. Kéž se staneme podobni Danielovi, který upřednostnil své přesvědčení před vybraným pokrmem. Chceme si brát příklad z Josefa, který odolal svádění Potifarovy ženy. V neposlední řadě vyvyšujeme příklad Ježíšova života, prožitého v úplné oddanosti Bohu a zapření sebe sama.
