Trojiční choreografie života

Trojiční život je choreografií lásky. Bůh Otec, Syn a Duch svatý přebývají v sobě navzájem a nepřestávají se navzájem obdarovávat. K takovému životu jsme byli stvořeni i my. Náš život, naše manželství, rodiny, školy pracoviště, sbory se mají stát ikonami Boží Trojice. Vzájemné nekončící obdarovávání se láskou je naše duchovní DNA. Základ, na kterém náš život stojí a zároveň cíl, k němuž má náš život směřovat.

Jak byste popsali sami sebe? Začali byste líčením vnějšího vzhledu, například barvou vlasů, výškou, stavbou těla? Anebo byste spíše zmínili roli, s jakou se nejvíce ztotožňujete? Manželka, dcera, otec, babička. Dost možná, že byste začali svůj popis líčením jiných skutečností, o kterých se domníváte, že vás nejvýstižněji charakterizují: například vaše koníčky, práce, kterou vykonáváte, rodinný původ, případně vaše jedinečné životní zkušenosti.

Opusťme teď popis sebe a zaměřme se na jinou oblast. Uměli byste sestavit seznam nejdůležitějších věcí, kvůli kterým jste ve vztahu nebo manželství právě s tím člověkem, se kterým jste? Dokázali byste vyjmenovat alespoň tři důvody, proč je to právě on/ona a ne někdo jiný? Co rozhodlo o tom, že právě tento muž/tato žena byl, je a zřejmě zůstane po vašem boku?

A jak byste se vyrovnali s následujícím zadáním: popsat krásu zapadajícího slunce, hvězdnou oblohu nebo zázrak zrození dítěte? Bylo by to pro vás snadné, anebo byste se trápili hledáním vhodných slov a neotřelých výrazových prostředků. Možná jste si všimli, že když se někdo vrátí z dovolené, poznávacího zájezdu nebo výletu, místo toho, aby se namáhal popisovat své zážitky slovy, sáhne pro mobilní telefon a začne listovat patnácti sty snímky až do momentu, kdy mu dojde baterie anebo vám trpělivost.

Kam se vás snažím těmito úvahami dovést? Domnívám se, že ať už popisujeme sami sebe, vztah, v němž žijeme, případně prostředí, ve kterém se nacházíme, se slovy si jaksi nevystačíme. Ať už se jedná o krásu přírody, hloubku zážitku nebo neopakovatelnou atmosféru, nemůžeme se ubránit dojmu, že vše zní, ve srovnání se skutečností, jednorozměrně, zploštěle. A to jsme se ještě nedostali k tomu nejsložitějšímu – výpovědím, které se týkají Boha.

Ve všech chrámech světa křesťané neděli, co neděli, vyznávají svou víru v Boha Otce, Syna i Ducha svatého. O Bohu věří, že je jeden, ačkoli ve třech osobách. A není divu, že také zde narážíme na limity našeho jazyka.

Někdo by mohl říct: vždyť na tom nezáleží. Boha přece nevystihnou žádné doktríny ani katechismy. Jistě, to je pravda. Ale zároveň platí, že se nám, v tom lepším případě, mohou stát směrovkami, ukazateli a průvodci na cestě. V tom horším případě se z nich stanou memorované obsahy, které se s našim životem nepotkávají. A je to vůbec důležité? Domnívám se, že je to dokonce klíčové.

To, co člověk vyznává a čemu věří, by se mělo promítat do způsobu jakým žije. Jinými slovy: víra v trojjediného Boha by se měla projevovat trojjedinou etikou. Nemyslím si, že jste už někdy o trojjediné etice slyšeli, protože jsem si tento přívlastek právě vymyslel. Název není důležitý, jde mi o obsah, se kterým vás rád seznámím.

Začněme trochu zeširoka. Jedním z největších problémů, jakým čelí současná lidská společnost, je samota a opuštěnost. Pocit opuštěnosti zvyšuje pravděpodobnost předčasné smrti o 29 %. Člověk nebyl stvořen, aby byl sám.

V první knize Bible – Genesis – se nachází tato slova: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A o pár veršů dále je zachycen Boží výrok: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ Jak se tato slova týkají našeho každodenního života? Dovolte několik příkladů:

Jestliže jsme stvořeni k Božímu obrazu, pak to znamená, že nikdo z nás nemá být sám, protože ani Bůh není sám. Od samotného počátku Bůh nebyl samotné, individuální či izolované bytí, ale vztahové společenství tří osob. Nejsme stvořeni k obrazu Ježíše. Nejsme stvořeni k obrazu Boha Otce. Nejsme stvořeni k obrazu Ducha svatého. Jsme stvořeni k obrazu Boha Otce i Syna i Ducha svatého – všech tří. Každý z nás jsme součástí širšího lidského společenství.
Bůh vložil do člověka touhu být s druhým, navázat vztah, spoléhat se na někoho, dávat a přijímat. Toto vše totiž charakterizuje život Boží Trojice, k jejímuž obrazu jsme byli učiněni. Jestliže je Bůh Trojjediný, pak vzájemné obdarování je v centru toho, co je božské a co by mělo být i v centru toho, co je lidské. Mezi osobami Boží Trojice dochází k neustálému dávání a přijímání. Ne něčeho, ale sebe sama. A u lidí by tomu mělo být stejně.
Kdybychom uctívali Boha jako bosse, který má nejvyšší postavení, mohli bychom snadno sklouznout k tomu, že bychom začali vnímat nezávislost a nadřazenost jako něco, co bychom měli napodobovat. Ovšem Bůh, kterého uctíváme v Trojici, je přítel, který své protějšky bez přestání obdarovává svou milující přítomností. Není to obávaný nebeský šéf, který si od druhých drží odstup. Dovedete si představit, jak nedostižným příkladem se tato Boží charakteristika stává pro vztahy v našem sboru, v našem životě?
Vztah mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým je popisován řeckým slovem perichoreze.

Tento termín naznačuje cyklický pohyb, vzájemné prolínání, nejjednodušeji vyjádřeno: tanec. V křesťanských kruzích nebývá tanec příliš exponován, takže účast farářky Martiny Viktorie Kopecké v soutěži Star Dance byla spíše výjimkou. Tanec se vyznačuje kultivovaným projevem a decentností pohybu. Člověk v něm nechce vyniknout jako jednotlivec, ale dovoluje, aby krása vyplývala ze společné harmonie pohybů. Vnímáte, kolik pokory a vzájemné zdvořilosti plyne z této analogie pro naše vztahy, rozhovory a soužití?
V centru Božího života je neustálý pohyb, nekončící kreativita. Bůh není statický. Nestvořil svět jako nějaký hodinář, aby dál běžel sám, autorem ponechán napospas. Naopak, vše stvořené neustále obnovuje a tvoří věci nové. Pro trojjedinou etiku to znamená, že naše společenství má taktéž charakterizovat kreativita a obnova.

Pokaždé, když

se nám podaří, vnímat svět očima druhého člověka;
soucítíme s radostmi a strastmi druhého člověka;
se odevzdáme druhému, aniž bychom si nechávali otevřená zadní vrátka;
bezpodmínečně přijmeme život druhého člověka, se stáváme podobni Bohu.

Trojiční život se netýká počtu. Nejde v něm o množství, ale o kvalitu. Motto, které shrnuje poselství dnešní Trojiční neděle zní: Jsem stvořen k Božímu obrazu. Miluji, tedy jsem.