„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Úvod Chci poslouchat Zakoušet pokoj? Ano, ale jak!?

Zakoušet pokoj? Ano, ale jak!?

Zakoušet pokoj? Ano, ale jak!?

Lukášovo evangelium 19,41-44

Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče 42  a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. 43  Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. 44  Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“

Zakoušet pokoj a mír. To je přání každého člověka, každého z nás. Už bychom nejraději neslyšeli žádné další zprávy o válčení, genocidě, vyvražďování, znásilňování, týrání, loupení, hladovění, bezmoci. Přáli bychom si pokoj. Chtěli bychom, aby zavládl mír.

Totéž si přáli Izraelci před tisíci lety, když byl korunován syn krále Davida – Šalamoun. Vzhlíželi k němu s nadějí. Všude na ulicích byl slyšet jásot, lidé tančili a zpívali za doprovodu fléten a bubínků. Fanfáry trubek ohlašovaly příjezd krále. Lidé skandovali Šalamounovo jméno a slávu jeho království. Důvodů k radostné oslavě se nabízelo hned několik. Díky vojenským úspěchům krále Davida byli nepřátele Božího lidu poraženi. Nic nebránilo tomu, aby byla zahájena stavba chrámu. Jeruzalém – město pokoje – mohlo konečně dostát svému jménu. Nic z toho ovšem netrvalo dlouho. Už za Šalamounova kralování vzrůstaly separatistické tendence a krátce po jeho smrti došlo k rozdělení říše. Toužebná očekávání blahobytu, rozkvětu, míru a pokoje se rozplynula.

Uplynulo téměř tisíc let. Nacházíme se opět v Jeruzalémě a atmosféra se nápadně podobá korunovaci krále Šalamouna. Lidé skandují: Hosanna, požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Oči všech jsou tentokrát upřeny na Ježíše.

Lidé byli přesvědčeni, že je to on, kdo konečně učiní Jeruzalém městem pokoje. S lídrem, který dokázal uzdravit nemocné i malomocné, křísit mrtvé, nasytit hladové a moudrou odpovědí umlčet znalce Písma, se budou moci postavit na odpor Římanům a přestat se krčit pod vládou pohanského císaře. Ať vstoupí náš vytoužený král a vítěz!

Ještě dříve, než Ježíš překročil hranice města, se zastavil a pohlédl na město. Na jeho tváři byste úsměv nenalezli. Ani známky radosti. Nepřidal se k hýření rozjásaného davu. Naopak. Pouze na dvou místech hovoří evangelia o tom, že Ježíš plakal. Poprvé, když zemřel jeho přítel Lazar. Podruhé zde. Je vyloučeno, že by k tomu neměl pádný důvod.

Izraelský lid chtěl zakoušet pokoj a mír. Snažil se o to různými způsoby:

  • Snažil se nastolit mír bojem. Nepodařilo se.
  • Usiloval o mír uzavíráním smluv s okolními národy. Ani to nemělo úspěch.
  • Chtěl získat mír tím, že budoval chrámy cizím bohům. Bezvýsledně.
  • Chtěl si Boží zákon zjednodušit, nebrat všechna přikázání tak vážně. Špatně.
  • Zabíjel proroky a kamenoval ty, kteří jej vyzývali k pokání. Marně.

Co nám to jen připomíná? Naše úsilí o zajištění bezpečí a míru.  Chceme dosáhnout pokoj, ale nevíme jak. Nevíme, co máme dělat, abychom ho získali. Zato těch, kteří to vědí úplně přesně, je všude kolem nás plno.

Chcete mít pokoj v rodině? Harmonické vztahy v manželství, ve vztahu k rodičům, dětem, přátelům? Existují lidé, kteří vám hned nabídnou zaručené recepty. Pravděpodobně vám řeknou, že musíte zachovávat rovnováhu mezi tím, co do druhého člověka investujete a tím, co od něj přijímáte. Jestliže se ocitnete ve vztahu, který není vybalancovaný, anebo jste nějakým způsobem znevýhodněni, nemůžete se realizovat, tak z něj prostě vyskočte.

Ale co když nemáme pokoj ani sami se sebou? Co si počít v případě, že nejsme sami se sebou spokojeni? Protože jsme si vědomi, že se někde hluboko uvnitř nás samých nachází věci, které nemáme rádi. Ať už se jedná o charakterové vady nebo tělesné nedostatky, které nás iritují natolik, že se začínáme skoro nenávidět. Co pak?

Vůči druhým můžeme klidně vysílat signály, že máme vše pod kontrolou, jsme v pohodě, nad věcí. Ale my víme, že nejsme. Chtěli bychom se změnit. Existují různí kouči a duchovní guru, kteří říkají, že znají tajemství, jak toho dosáhnout. Musíme se prý umět obejmout. I s našimi nedostatky. Nebát se přijmout. Prý nevadí, že zůstaneme takoví, jací jste. Jestli se to někomu nelíbí, a nehodlá se s tím smířit, tak je to nenávistný člověk, se kterým je škoda ztrácet čas. Nezaslouží si naši pozornost ani lítost. Na sociálních sítích si můžeme přečíst plno takových mouder. Ale jsou to jen krásně zabalené lži, které k žádnému pokoji nevedou.

Ano, na nějakou dobu můžete přinutit své příbuzné nebo známé, aby plnili vaše přání. Ale vyhodnocovat vztahy podle toho, kolik zájmu do druhého investuji, a kolik pozornosti se dostává mě, je příliš křehká vztahová filosofie. Podobně, jestliže očekáváme, že ti, kteří nás mají rádi, budou milovat naši porušenost, předstírat, že jim nevadí naše úlety a paranoidní stavy, mýlíme se. Můžeme se obejmout, i se všemi svými nedostatky a pokřivenostmi, ale pozor, abychom v tom objetí, nezůstali nakonec sami, izolovaní od druhých.

Všichni chceme zakoušet pokoj. Stejně jako to chtěli obyvatelé Jeruzaléma. Ale nevíme, jak toho dosáhnout. Ať děláme cokoli, nedaří se nám to. Co když není jádro problému na úrovni našeho těla, ani na úrovni naší duše, ale ještě o jednu úroveň hlouběji – na úrovni našeho duchovního života? Člověk, který bojuje s Bohem, jde hlavou proti zdi, kope proti bodcům. Není možné, aby zakoušel pokoj. Buď se Bohu poddá, anebo se ho bude chtít zbavit.

Neuplynulo ani pět dnů a obyvatelé Jeruzaléma se rozhodli jednat. Na začátku týdne po Ježíši chtěli, aby svrhl Řím, protože se domnívali, že to povede k míru. Když Ježíš odmítl násilí jako nástroj prosazení pokoje, a místo toho, aby zavelel k útoku na římské okupanty, podrobil tvrdé kritice židovskou chrámovou mašinérii a všechny její loutky a posluhovače, uvědomili se, že Ježíš pro ně představuje větší hrozbu než císař. V pátek křičeli: Nemáme krále, jen císaře.

V Ježíši totiž objevili někoho, kdo jim nastavil zrcadlo, ve kterém uviděli svou skutečnou tvář. A také si znovu uvědomili vlastní neschopnost nastolit pokoj. Ať už ve vztahu k druhým, k Bohu, nebo k sobě.

Když něco dlouhodobě nejde, a nedaří se a nedaří, je to k vzteku. Frustrace z toho, že vulkán ve svém nitru nedokázali ani zkrotit, ani déle maskovat, vedla obyvatele Jeruzaléma k tomu, že si našli oběť, na kterou všechnu tu žhavou lávu vylili.

A v tomto okamžiku vstoupil do děje Bůh, způsobem, který je pro něj tak charakteristický. Ježíšovo ukřižování, ten vrchol nenávistného a zlovolného jednání, přetransformoval v nástroj pokoje.

On sám je náš pokoj, napíše apoštol Pavel v druhé kapitole Listu Efezkým. Svou obětí nás usmířil s Bohem. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.

Jak těmto slovům rozumět? Ježíš odpouští naše provinění, uzdravuje naši paměť, obnovuje náš charakter, zbavuje nás dokonce toho, co na sobě nenávidíme. Ježíš odnímá z našeho nitra to, co není hezké, i přesto, že to sami na sobě třeba ani nevidíme. To vše bere pryč.

Pokoj není něco, co sami zinscenujeme. Pokoj je dar, který nám vybojoval Ježíš. On sám říká: Pokoj svůj vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Ježíš přináší pokoj, který netrvá chvíli, jedno odpoledne, jednu sezónu. Jeho pokoj má parametry věčnosti. Trvá stále.

Proto se letošní Květnou neděli připojujeme k volání jeruzalémských, kteří tolik toužili po pokoji, a voláme: Hosana, požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech! AMEN.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Natěšený, nerozhodný a váhavý

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 26. 6. 2022

Chci poslouchat

Na horizontu záchrana

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 19. 6. 2022

Chci poslouchat

Trojiční choreografie života

Meditace k svátku Trojice svaté z evangelického Kristova kostela v Ostravě (12. 06. 2022)

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„