Podobenství o pšenici a pleveli nás stejně jako všechna ostatní podobenství zve do prostoru, v němž věci mění svou podobu. Přimhouříme oči a vidíme jednu skutečnost; přimhouříme je znovu a spatříme něco zcela jiného. Ale to není vše. Když se následně skrze optiku konkrétního vyprávění díváme na své místo ve světě, proměňuje se i ona a my s ní. Pojďme si to ilustrovat na dnešním podobenství. Nelze mu upřít realistický obraz světa. Dobré i zlé, budující i ničivé jsou navzájem neoddělitelně propojeny. To, co prospívá, i to, co škodí, je promíseno jak v jednotlivcích, tak i ve společenstvích.

Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli!“ On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“ (Matouš 13,36-43)  

Možná, že v Matoušově společenství byli nějací přehnaně horliví „vytrhávači plevele“, kteří chtěli očistit společenství tím, že odstraní nekvalitní zrna. Zdá se, že pokušení zaměstnávat se rozhodováním o tom, kdo je uvnitř a kdo je vně, kdo je přijatelný a kdo nikoli, provází Ježíšovy následovníky v každém věku.

Nezřídka se i uvnitř církve setkáme s tendencemi horečného vytrhávání plevele, přesvědčeni, jako kdybychom bezpečně poznali rozdíl mezi plevelem a pšenicí. Zatímco Ježíš v podobenství naznačuje, že nemůžeme mít jistotu, kdo je „uvnitř“ a kdo je „venku“. Protože svět – a také společenství víry – zahrnuje dobro i zlo, nikdo si nemůže osobovat, že je dobrý, zatímco druzí dobří nejsou.

Zatímco někteří lidé rozdělují svět jednoduše na „věčící“ (kteří jsou v podobenství nazváni těmi spravedlivými) a „nevěřící“ (kteří bývají ztotožňováni s plevelem a pachateli zla), evangelium jednoznačnost těchto striktně oddělených kategorií zpochybňuje a naznačuje, že jsou přinejlepším proměnlivé, současně existující a obtížně rozpoznatelné.

Co dnes roste v zahradě našeho života? Co my sami označujeme za pšenici? A co označujeme za plevel? A kdybychom se ohlédli za svým životem, mýlili jsme se někdy v tom, co bylo čím? Změnili jsme někdy svůj názor na to, co je pšenice a co plevel? Neřekli jsme někdy nebo si alespoň nepomysleli: Kéž bych tehdy věděl to, co vím dnes? S přibývající zralostí se mění i naše vidění a vyhodnocování. Máme k dispozici více zkušeností, hlubší porozumění a větší moudrost. A právě to dnešní svět tolik potřebuje. Stejně tak i já a možná i vy.

Zkušenost ukazuje, že nedokážeme vždy rozlišit dobré myšlenky od špatných. Dobré pocity od špatných. Dobré skutky od špatných. Někdy nám skoro připadá, jako by všechny ty špatné věci zasadil někdo jiný: špatné návyky, sobecké poznámky, lhostejnost vůči utrpení našich bližních. To přece nejsem já!? Já jsem dobrý, štědrý a laskavý. A přesto ve mně tento plevel vyrostl?!

Většina z nás, včetně těch, kdo chodíme do kostela, v sobě zahrnuje oba typy rostlin. Nejsme „čistě“ pouze jedním nebo druhým. Jsme chodící důkazy toho, že můžeme přežít, růst a přinášet dobré ovoce, aniž bychom byli zcela odděleni od přítomnosti hříchu. A totéž platí o našich společenstvích.

Mohli bychom, a také to mnozí dělají, trávit celé hodiny úpornou snahou oddělit své dobré vlastnosti od těch špatných. Ježíš odmítl přistoupit na tento dualistický ideál náboženské čistoty, neboť byl přesvědčen, že Boží Království je neseno neochvějnou věrností Dobrého Rozsévače, který ví, že pšenice i plevel jsou přítomny v každém z nás.

Kdyby byl každý, kdo zhřešil, vykořeněn a odstraněn, nezůstal by nikdo. Jestliže Bůh trpělivě ponechává tento stav smíšenosti, složitosti a nejednoznačnosti, ani Boží lid nemá druhé odsuzovat. Soud nenáleží nám, nýbrž Bohu.

Naším povoláním není stát se odborníky na rozpoznávání plevele. Není jím ani strávit svůj život neustálým zkoumáním selhání svého bližního nebo vlastních selhání. Naším povoláním je zůstávat zakořeněni v lásce Toho, který nikdy nepřestává rozsévat do světa život, krásu a naději.

A to je také důvod, proč nás Ježíš zve, abychom byli pozorní k čemu upíráme svůj zrak. Dříve než se objevil plevel, tady byl Rozsévač. Dříve než vznikla úzkost z nadcházejícího soudu, tady byla rozhazovačná štědrost Boha. Mnohé není vidět na první pohled, mnohé neodhalí ani druhý pohled, ale teprve zkoumání toho, co se skrývá pod povrchem.

Jak známo, zrno roste hluboko v zemi a nelze ho spatřit dlouho předtím, než se stane viditelným klíčkem. Podobně je tou s Božím působením a jeho milostí. A zde se dostáváme k tomu, co je nejdůležitějším posláním církve: stát se polem, na němž je Boží milosti dopřán prostor k růstu. Bůh přeci rozsévá svá krásná zrna každý den! A rozsévá je dokonce i na místa, která se zdají být vyčerpaná, zatvrzelá nebo zapomenutá.

Možná právě proto Ježíš končí obrazem zářícího lidství: Tehdy budou spravedliví zářit jako slunce v Království svého Otce. Ti, kdo září, nejsou těmi, kterým se podařilo oddělit se od ostatních. Jsou to ti, kteří dovolili, aby je proměnila trpělivá a milosrdná Boží láska. Naučili se důvěřovat Dobrému Rozsévači více než vlastním soudům.

Jako Kristovi následovníci máme úkol podivuhodně prostý, a přesto ne zcela snadný: odvracet znovu a znovu svou pozornost od plevele a obracet ji zpět k Rozsévači. Důvěřovat Tomu, který nepřestává rozsévat krásu tam, kde my vidíme selhání, naději tam, kde my spatřujeme zoufalství, a život tam, kde se obáváme smrti.

V centru evangelia není domnělý triumf plevele, ani naše úzkostné pokusy jej odstranit. Evangelium klade důraz na podivuhodnou věrnost Boha, který nikdy nepřestává rozsévat, nikdy nepřestává důvěřovat skrytému dílu milosti a nikdy nepřestává přitahovat celé stvoření k dovršení v Kristu.

Drazí Kristovi přátelé, naše naděje nespočívá ve schopnosti správně soudit, nýbrž v ochotě setrvat na poli, zakořeněni v lásce Dobrého Rozsévače, až do dne, kdy budou všechny věci shromážděny do zářivé plnosti Božího Království.

Jestliže je pravdou, že všechny druhy půdy popsané v podobenstvích ve 13. kapitole Matoušova evangelia přebývají v nás, pak možná prvním místem, kam se máme obrátit, je setkání s Bohem – Rozsévačem.

Den za dnem se vracejme k tomuto setkání, ovšem nikoli proto, abychom unikli světu, nýbrž abychom dovolili Duchu osvobodit nás od nutkavé potřeby ovládat svět i druhé lidi.

V důvěrném vnoření se do posvátného ticha objevujme, že Bůh je nekonečně trpělivější než my. Učíme se, že proměna, kterou neustále uskutečňuje, bývá zpravidla skrytá, pozvolná a hluboce obyčejná.