Mluvme pravdu v lásce a v každém ohledu dorůstejme v Krista, který je hlavou. Ef 4,15            

V r. 2006 změnila Mezinárodní astronomická unie definici termínu planeta. V důsledku tohoto rozhodnutí byl planetě Pluto odebrán status planety a bylo přeřazeno do kategorie tzv. „trpasličích planet“. V tomtéž roce byla na Pluto vypuštěna sonda New Horizons, aby bylo provedeno měření a pořízeny snímky. Trvalo celých devět let, než sonda New Horizons dosáhla tohoto vzdáleného a domněle nepatrného tělesa. Výsledkem byly fotografie, které odhalily, že Pluto je ve skutečnosti mnohem větší, než se předpokládalo. Planetou se už Pluto přesto znovu nestalo. Ačkoli toto kosmické těleso velikostně odpovídalo potřebným kritériím, nesplňovalo jiná kritéria. Proč zmiňuji zrovna tento příklad z planetární vědy? Arbitrem, který dnes rozhoduje o tom, jak popisujeme a interpretujeme okolní svět, je věda. Ne vždy tomu tak bylo. Ve středověku plnila tuto roli církev. Na koncilech padala autoritativní rozhodnutí o tom, jak vykládat Písmo a interpretovat svět.

Dnes si připomínáme památku Jana Husa. Ústředním tématem Husova myšlení byla pravda. Pravdu chápal jako něco mimo nás, jako skutečnost absolutní a neměnnou. Husovo motto znělo: Veritas vincit, což lze přeložit jako Pravda vítězí. Čí pravda? Hus měl v této otázce jasno. Pravda Páně vítězí. Na rozhodnutí církevních koncilů nahlížel stejnou optikou, jakou my můžeme nahlížet například na dříve zmíněné usnesení astronomické unie: lidské úvahy o pravdě nejsou totéž co pravda sama. Když se střetl s církevní autoritou dodával: „Pokud se mýlím, poučte mě! Ukažte mi to v Písmu, v církevních otcích!“ Koncily a biskupové ovšem neměli sebemenší zájem o to, vstoupit s ním do věcného dialogu. Jejich cílem bylo uplatnit svou moc.

Jako křesťané se ocitáme mezi dvěma krajnostmi. Na jedné straně žijeme ve společnosti, ovládané vědou a technikou, která si činí nárok na určování toho, co je věrohodné, pravdivé, racionální. Tu a tam se někdo z tzv. vědecké komunity vyjádří např. k existenci Boha odmítavě a činí tak sebevědomě a sebejistě. Proti těmto zkratkovitým závěrům se člověk má právo ohradit. Otázka existence Boha totiž není představa ani rozumná ani nerozumná. Úvahy o Bohu samotnou racionalitu přesahují. Nakonec je to moderní fyzika, která nás učí pochybnostem vůči tomu, co se nám jeví jako samozřejmé.

Bylo by ovšem chybou domnívat se, že veškeré vědecké zkoumání je bezbožné a zmanipulované. Nikdy jsme nežili v době, kdy se kolem nás vznášelo tolik „pravd“ bez jakéhokoli pevného sepětí s realitou. Věda i náboženství jsou dnes podřízeny tomu, co kdo „cítí“ – tedy subjektivnímu dojmu, emocím či intuici, které nahrazují věcné rozlišování. Mnozí přijali postoj výběrové víry – podobný samoobsluze – kdy si vybírají, čemu budou věřit, podle toho, co je pohodlné, co odpovídá jejich vkusu nebo co je zrovna „trendy“.

Technologie, kterými dnes disponuje každý uživatel chytrého telefonu, mu umožňují publikovat na sociálních sítích, blogových platformách či osobních stránkách nejen pravdivé a informativní obsahy, ale i záměrně nepravdivá data s cílem manipulovat či škodit zejména neinformovaným lidem.

Termín „post-pravda“ byl v r. 2016 označen editory Oxfordského slovníku za „slovo roku“. Jak lze definovat svět po pravdě? Jedná se o kulturu, v níž objektivní fakta mají menší vliv na formování veřejného mínění než apely na emoce a osobní přesvědčení. Jinými slovy: významní youtubeři nebo celebrity se dnes stávají autoritativnějším zdrojem „pravdy“ než fundovaní odborníci nějakého oboru, pracující s ověřitelnými fakty, vycházející z výzkumů, dotazníků a statistik. Někteří lidé takové informace vstřebávají bez jakýchkoli zábran, čímž dochází k narušení způsobu, jakým přemýšlí a vyhodnocují. V Mt 18,7 Ježíš říká: Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.

V dnešním světě je až příliš mnoho lidí ochotno obětovat vše na oltáři vlastních názorů, aniž by je jakkoli konfrontovali s realitou. Hus byl pravým opakem — byl připraven obětovat sám sebe ve jménu pravdy. Měl jasno v tom, co má přednost: „Pravda je důležitější než život. Lepší je dobře zemřít než špatně žít.“ Pro Husa muselo vždy existovat měřítko, jímž by bylo možné ověřovat skutečnost. V jeho době to znamenalo opírat se o samotné Písmo.

Člověk, který ve své mentální mapě počítá s Bohem, získává jakýsi filtr, který mu pomáhá odhalovat falešné skutečnosti. Je to Bůh sám, kdo v tomto procesu sehrává určující roli. V Janově evangeliu 8,12 se Ježíš nazývá světlem. Jestliže se necháme prostoupit Kristovým světlem, stane se Boží Pravda hlavním měřítkem a klíčovým referenčním rámcem v rámci procesu našeho myšlení, vyhodnocování i konání. Jestliže námi toto světlo neprostoupí a my jeho dopad neprožijeme, zůstanou pro nás Ježíšova slova nepřijatelná, ba, postrádající smysl.

Hus oplýval vzácnou vlastností: ačkoli byl hluboce přesvědčen o správnosti svého stanoviska, zachovával si zároveň pokoru vůči vlastním omezením a zůstával vždy otevřený lepšímu výkladu. „Ve svém studiu jsem si stanovil zásadu, že kdykoli narazím na názor, jenž je zdravější, kdykoli mi někdo předloží argumenty, které jsou zřejmě přesvědčivější, jsem připraven opustit své dosavadní stanovisko a přijmout to vyspělejší.“

Lidé a instituce, které žijí v naprosté jistotě, že pravdu již nalezli, byli a jsou nebezpeční. Klidně budou přihlížet popravám heretiků, neboť to, čeho jsou svědky, pro ně není popravou, nýbrž skutkem spravedlnosti.

Držet se pravdy neznamená být tvrdý nebo bez milosti. Na začátku jsme četli verš z Listu Efezkým 4,15: Mluvte pravdu v lásce. Způsob, jakým pravdu zvěstujeme, je stejně důležitý jako samotný obsah. Argumenty mohou vyhrát debatu, ale jen pravda spojená s láskou získává duše.