Dnes stojíme na prahu několika konců zároveň: končí naše letošní četba Matoušova evangelia na pokračování, končí liturgický rok a Ježíš nás ve svém slově přivádí až k samotnému završení dějin.
Ačkoli bývá Ježíšovo poslední kázání označováno jako podobenství o posledním soudu, ve vlastním smyslu to podobenství není. Na rozdíl od ostatních Ježíšových podobenství zde nejde o příběh vyrůstající z běžných činností každodenního života. Mnohem více se jedná o stylizovaný popis konce věků, který jer vylíčený jako kosmická událost.
Nebude od věci vrátit se na začátek Matoušova evangelia, kde se setkáváme s Ježíšovým vůbec prvním kázáním. Připomenu, že toto kázání končí důrazným napomenutím, že pouhé zvolání „Pane, Pane“ nestačí a že si máme dát pozor, abychom Ježíšova slova nejen „slyšeli, ale také podle nich jednali“. Všimněte si, že také své poslední kázání v Matoušovi 25. kapitole Ježíš uzavírá důrazem na to, aby člověk nejen mluvil, ale také podle toho jednal.
Mohli bychom říci, že v duchu jakéhosi sumáře se zde Ježíš naposledy vrací k otázce, která se v různých podobách objevovala v celém Matoušově evangeliu: Jak poznáme člověka, který patří do Božího království? Odpověď na tuto otázku je překvapivě praktická: člověk může říkat, že patří ke Kristu, ale rozhodující je, jakým způsobem tato příslušnost ovlivňuje jeho život.
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici. 34 Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ 37 Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ 40 Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ 41 Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 44 Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ 45 On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ 46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
Před chvílí zaznělo, že závěr Ježíšova vyučování tvoří úchvatná vize soudu, ačkoli se nejedná o scenérii, která by detailně kopírovala dění ze soudní síně nebo zachycovala jednotlivé kroky soudního přelíčení. Vždyť zde nezaznívají žádná svědectví, nejsou zde žádní svědkové, ani otázky typu: Udělal jsi to, nebo tamto? Nikoli. Zde je již všechno zřejmé. O všem už je rozhodnuto. Zbývá vynést poslední rozsudek, který v našem symbolickém popisu vede k oddělení ovcí od kozlů.
Ovce, říká Ježíš, konaly skutky lásky a milosrdenství: sytily hladové, dávaly pít žíznivým, přijímaly cizince, oblékaly nahé, pečovaly o nemocné a navštěvovaly vězně, tedy všechny ty ikonické projevy služby nejzranitelnějším. Kozli, naopak, nic takového nedělali. Král následně odhaluje, že když ovce sloužily těm, kdo byli v nouzi, ve skutečnosti tím přímo sloužily jemu samému: sytily jej, přijímaly jej, oblékaly jej a tak dále. A kozli, kteří nepomáhali potřebným, vlastně nepomohli ani jemu. To je důvod, proč jsou pozvány do „věčného života“, na rozdíl od kozlů.
Na první pohled by se mohlo zdát, že odměnu vypravěč spojuje s ušlechtilým jednáním. Druhý pohled ovšem odhaluje, že příběh říká ve skutečnosti pravý opak. Když pastýř – král svolává ovce, říká jim, aby přijaly za dědictví království, připravené pro ně od založení světa. Boží požehnání tedy není odměnou za jejich skutky; naopak, požehnání jejich skutkům předchází. Ba více: právě toto požehnání jejich jednání umožňuje.
Co to znamená? Skutky lásky a milosrdenství jsou ovocem, nikoli kořenem Boží spásné milosti. Nepřímo o tom vypovídá významný detail: ovce si nejsou vědomy toho, že když nasytily hladové, přijaly cizince a tak dále, ve skutečnosti tím nasytily a přijaly samotného krále, který je ve světě neustále přítomen tajemným způsobem.
Tato skutečnost podtrhuje krásu ctnosti, kterou Bůh ovcím dává: neslouží proto, aby si získaly královu přízeň. Konají skutky lásky a milosrdenství kvůli lásce a milosrdenství samotnému – nebo ještě lépe, kvůli těm, kterým slouží, nikoli kvůli nějakému skrytému či vedlejšímu cíli.
Biblický badatel Adolf Schlatter upozornil na další překvapivý rys tohoto Ježíšova vyprávění. Vůbec se v něm nemluví o hříchu. Přinejmenším ne způsobem, jakým bychom očekávali. Někteří si totiž představují Ježíše jako toho, který na ně na posledním soudu vytáhne všechny hříchy, všechno to, za co se stydí a co by chtěli skrýt a tím je usvědčí. Ale o ničem takovém není ve vyprávění řeč. Ježíš zmiňuje krále, jehož pozornost je soustředěna na to, jak požehnaní sloužili těm nejmenším jednoduchými skutky lásky a laskavosti. Zmíněný vykladač z toho vyvozuje, že hřích není při soudu téma, protože hřích již byl odpuštěn. Problém hříchu byl vyřešen na kříži. Všechny dluhy byly zrušeny. Tento poslední soud vychází ze skutečnosti, že hřích již byl odpuštěn. Záleží na tom, co člověk činí poté, co byl osvobozen.
A tím se dostáváme k dalšímu zajímavému momentu tohoto oddílu. Když slyšíme o ovcích a kozlech, mohli bychom si snadno představit, že ovce symbolizují dobré lidi a kozli ty špatné. Jenže Matoušův kontext je složitější. Ježíš zde nemluví k lidem, kteří o Bohu nikdy neslyšeli. Mluví ke svým učedníkům a ke společenství, které se považuje za jeho následovníky.
Proto je zde mnohem znepokojivější otázka: Co když někteří „kozli“ nejsou lidé mimo církev, ale lidé uvnitř církve? To by odpovídalo jiným zmínkám v Matoušově evangeliu: někdo se může modlit, vyznávat správnou víru, považovat se za křesťana, a přesto se jeho život může zásadně míjet s tím, co Ježíš žádá.
To nás vede k obezřetnosti vůči dvěma extrémním výkladům. Jeden krajní pohled vystihuje výrok: toto podobenství je především o osobní víře. Za těmito slovy lze vystopovat snahu vyvázat se z odpovědnosti za bližní. Výklad, nacházející se na protilehlém pólu zní: Ježíšovi šlo především o sociální spravedlnost. Jako kdyby otázky osobní víry, učednictví a poslušnosti Kristu byly druhořadé.
K udržení rovnováhy nepochybně přispěje zohlednění dobového kontextu. Matoušovo evangelium vzniklo ve společenství, které samo o sobě nebylo ani mocné ani privilegované. První křesťané nebyli skupinou bohatých a sebevědomých lidí, kteří přemýšleli, jak pomoci těm, kteří se nacházejí na pomyslném stupni ochrany a nouze ještě o úroveň pod nimi. Naopak. Sami potřebovali přijetí, ochranu, pomoc a solidaritu.
Proto by bylo příliš jednoduché číst tento text pouze jako výzvu: My, dobře situovaní křesťané, máme jít pomáhat chudým. Matoušův text je mnohem hlubší. Říká nám: Nejprve si uvědom, že ty sám jsi člověkem, který potřebuje milosrdenství, přijetí a pomoc od Boha. A teprve potom můžeš skutečně porozumět tomu, co znamená sloužit druhým.
Směr dnešního textu je tedy opačný, než běžná představa: nejprve uvěřím v Krista a potom začnu pomáhat druhým. Matouš nabízí hlubší pojetí: nejdříve se snažím pochopit, jak je svět závislý na Kristově pomoci a neustále navštěvovaný jeho přítomností, teprve poté se ptám: Jak má tato skutečnost změnit můj život a jak se dotýká života sboru?
Finální otázku dnešního evangelia bychom mohli formulovat takto: Poznali bychom Krista, kdyby dnes přišel k našim dveřím nikoli jako vítězný Král, ale jako člověk, který má hlad, je sám, nemocný, cizí nebo zapomenutý? To je pointa, ke které vyprávění ukazuje, a které již brzy vyústí ve vánočním příběhu o Božím Dítěti, které přichází za těch nejpokornějších a nejzranitelnějších okolností: do jeslí, s měkkým místem na hlavičce a s Mariiným mlékem na rtech.