Ti nejstarší z nás měli otce, kteří se narodili ještě před skončením druhé světové války, tedy před r. 1945. Patřili k tzv. Tiché generaci. Dále jsou přítomné děti otců, kteří se narodili v letech 1946-1964. Ti patří ke generaci Baby Boomers, která se rychle rozrůstala v poválečných letech. Kdo z vás máte otce narozené v r. 1965 a později, vězte, že patří ke generaci X. Ještě mladší tatínkové, narozeni po r. 1981, patří k mileniálům neboli generaci Y. Generaci Z tvoří nejmladší tatínkové, narozeni po r. 1997.
Co se týká dnešních mladých mužů, nachází se – obrazně řečeno – mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně je na ně vyvíjen silný tlak ze strany radikálního feminismu, na straně druhé je drtí výzvy manosféry. Obě pojmenování hned vysvětlím. Karikatura mužů, kterou sdílí radikální feministky, o nich hovoří, jako o těch, kteří schází, nejsou přítomni. Ať už ve výchově dětí, v péči o rodiče, v zodpovědnosti o domácnost. A ti, kteří neschází, se projevují hrubě, tvrdě, neempaticky. Muži jsou v očích těchto nejpřísnějších ženských kritiček emocionálně zploštělé sexuchtivé bytosti, permanentně unavené, fandící nebo opilé.
Guruové manosféry muže naopak vyzývají, aby si nenechali ženami vzít dominantní postavení: ve vztahu, v rodině, v práci, za volantem, v posteli no a v křesťanských kruzích v církvi. Tato filosofie maskulinity má vyvážit pocit nedostatečnosti, který se navzdory vzestupu literatury seberozvoje a terapeutické kultury stal ve světě dnešních mužů všudypřítomný. Co mám na mysli? Na dospívající a mladé muže neustále doráží pochybnosti o tom, zda jsou dost silní, sebevědomí, bohatí, produktivní, přitažliví, vtipní, odvážní, sečtělí, zcestovalí – a v církvi? – dost duchovní.
Muži nejsou stvořeni k tomu, aby žili jako izolovaní spotřebitelé, zmítající se od chuti k chuti, od rozptýlení k rozptýlení, od potěšení k potěšení. Muž se bez spojení s něčím větším, než je on sám, stává snadnou kořistí pohodlí a laciného uznání. Tímto způsobem může nějak přežívat, ale nikoli plnohodnotně žít. Muži potřebují společenství, řemeslo, životní cíl, závazek, vztahy, které je povznáší.
Pro věřící muže je nejvyšším vyjádřením tohoto volání vzhůru Bůh. V rozpoznání, že člověk není nejvyšší autoritou ve vesmíru, je obsaženo cosi hluboce stabilizujícího. Muž, který pochopí, že existuje něco většího než jeho vlastní ego, si jen stěží učiní modlu z žen, uznání, sexu, peněz, statusu nebo politiky nebo z vlastního ega. Nejvyšším měřítkem pro něj nebudou jeho impulsy, touhy, ambice, zranění ani chtíč. Bude mít referenční bod, který jej převyšuje. Nelze podcenit, jak moc na tom záleží.
Tím spíš, že dnešní muži jsou navyklí měřit svou hodnotu uznáním u žen, fyzickou přitažlivostí, drahými auty, luxusními domy, exotickými dovolenými. Život člověka ovšem nemůže být vystavěn na tom, že je člověk žádaný. Na čem tedy? U mužů především na tom, že jsou zásadoví, ukáznění a bdělí. Jinými slovy: na tom že nalezli střed, který se nezhroutí v momentě, kdy jej opustí partnerka, ztratí práci nebo jim druzí přestanou tleskat.
Muž si musí umět položit otázku: Pro co se nasazuji? Co je pro mě důležitější než moje aktuální nálada, pocit nespokojenosti, marnivost nebo obavy? Není výjimkou, že talentovaní a cílevědomí chlapci vyhrávají soutěže, získávají tituly, odnášejí si domů poháry a ocenění. To, co většinou zůstává pod úrovní rodičovských radarů úspěchu je kultivovat u nich schopnost snášet nepohodlí, zklamání nebo vztahový závazek. Chlapci bývají obvykle omlouváni tím, že jsou vyčerpaní sportem nebo zahlceni studijními povinnostmi. A to do té míry, že si postupem času osvojí nenápadné, ale mimořádně důležité poselství: břemeno všímavosti za mě nesou druzí členové domácnosti.
Rodiče, kteří snižuji nároky, redukují nepohodlí nebo zbavují zodpovědnosti, to činí chlapcům v životě těžší. Tento vývojový deficit se v dospělých partnerských vztazích stává mimořádně zřetelným. Bezcílné pohodlí muže změkčuje. Izolace činí muže podivínskými. Život zaměřený na ženy muže oslabuje.
To, co ostří charakter muže je bratrství, mise, odpovědnost a úcta. Tyto hodnoty mužům připomínají, že nejsou jediní, kdo mají potřeby. Nikoli, jsou součástí většího celku. Jejich jednání buď řád tohoto celku posiluje anebo oslabuje. To je důvod, proč na mužském přátelství záleží. Muži se stávají silnějšími, když jsou spojeni s jinými muži ve vzájemném respektu, sdíleném cíli, odpovědnosti a upřímném napomínání.
Muži nalézají životní balanc ve chvíli, kdy ze středu svého života odstraní touhu být obdivován a uznáván, a místo toho tam vloží plnění poslání. Jinými slovy: život v souladu s něčím větším, než jsou oni sami. Pro muže víry je tímto větším Bůh.
Navzdory povrchním soudům lidí z vnějšku, Bůh nečiní muže menším. Činí jej vyváženým. Připomíná mu, že život není lov spokojenosti. Mnohem více je to odpovědnost, nasazení se pro věci, které slouží pravdě, řádu a tomu, co je dobré. Velmi často se jedná o věci jako jsou modlitba, práce, studium, kázeň, péče.
Muž, který žije pouze pro sebe, se nakonec scvrkne do sebe samého. Naopak muž, který žije ve vztahu k něčemu vyššímu, má důvod ovládat se i ve chvíli, kdy se nikdo nedívá. Charakter, který nezmizí bez publika, je pravou hodnotou.
V závěrečné části dnešního přemýšlení o otcovství bych dal rád hlas 4. přikázání: Cti svého otce i svou matku. Úcta není totéž, co náklonnost, srdečnost nebo souhlas. Úcta je morální postoj. Bůh nám nepřikázal, abychom s rodiči vždy souhlasili. Nepřikázal nám předstírat, že byli dokonalí. Nepřikázal nám popírat bolest, zklamání nebo konflikt, které jsme s nimi zakoušeli. Přikázal nám rodiče ctít. To znamená zacházet se svými rodiči s určitou základní mírou důstojnosti, vděčnosti a zdrženlivosti.
Vztah mezi rodičem a dítětem je prvním místem, kde se dítě učí, zda je autorita posvátná nebo postradatelná, zda je vděčnost povinná nebo volitelná a zda je život přijímán jako dar, nebo považován za osobní nárok. 4. přikázání říká: Otec a matka jsou lidé, skrze které mi Bůh daroval život. Lidé, kteří mě nosili, krmili, oblékali, učili, obětovali se pro mne, starali se o mne, pracovali a vytrvali kvůli mně. Byli nedokonalí, stejně jako jsem nedokonalý já. Ale kvůli tomu nevymažu roky jejich lásky.
Rodina je první školou civilizace. Dříve než dítě porozumí vládě, právu, dějinám nebo kultuře, se setkává s autoritou prostřednictvím matky a otce. Jestliže je tato autorita automaticky odmítána jako utlačující, jestliže se nedokonalost rodičů stává důvodem k pohrdání, jestliže se hořkost stává morální nadřazeností, pak dítě není osvobozováno. Je vychováváno ke vzpouře proti samotné struktuře, která umožňuje dospělou zralost.
Když slavíme Den otců, připomínáme si, že každá společnost nakonec stojí na síle svých rodin. Dědečkové, strýcové, mentoři, učitelé a otcovské postavy jsou tichými architekty našich životů a často neuznávanými staviteli naší budoucnosti. Svět možná nikdy plně nezměří jejich přínos. Ale jejich děti ano.
Cti svého otce i svou matku není přikázání pouze pro děti. Je to přikázání pro civilizaci. Je to přikázání pro paměť, vděčnost, pokoru a morální řád. Je to přikázání, které omezuje narcismus, zmírňuje hořkost a připomíná nám, že nejsme bytosti, které stvořily samy sebe. Odněkud přicházíme. Patříme do určitého příběhu. Skláníme se před něčím co je vyšší než my sami.
