Od neděle, kdy jsme slavili svátek Boží Trojice, uplynuly již dva týdny. Biblické texty určené na dnešní a další neděle se nám snaží ilustrovat, jak vypadá trojiční život v praxi. Zcela konkrétně: jak se Boží láska obrací k trpícím, případně jak Boží milosrdenství obnovuje sounáležitost narušeného společenství. A v neposlední řadě, jak Boží život navrací zpět to, co si uzurpovala smrt.
Ve Starém zákoně bylo věnováno mnoho pozornosti tomu, co je čisté a co nečisté, co je svaté a co všední, co je ryzí a co už ne. Tyto kategorie utvářely bohoslužbu, lidská těla, nemoc, smrt i Boží přítomnost. A upřímně řečeno, dávalo to smysl. Jestliže byl někdo nemocný, měl být opatrný. Jestliže bylo možné se něčím nakazit, nikdo se toho neměl dotýkat. Byla-li rána otevřená, hnisající nebo krvácející, měli být všichni obzvlášť obezřetní. Nemůžeme říci, že by se jednalo o nějakou starověkou nevzdělanost nebo projev předosvícenského tmářství. Na bezpečně vytyčených hranicích, stejně jako na uvážlivém a zodpovědném jednání, záleží.
Problém nastane, když se tento instinkt promění ve způsob, jakým nahlížíme na druhé lidi. Například když nemocní představují pro nás především nebezpečí. Když je nám setkání se zarmouceným v prvé řadě nepříjemné. Když se chceme viditelnému hříšníkovi hlavně vyhnout. Svatost, vystavěná ze strachu z lidí, jejichž životy působí neuspořádaně či komplikovaně, vede člověka k odstupu. Obsesivní se stává tázání, zda je pro mě ten druhý ještě bezpečný, anebo již riskantní? Pravdou zůstává, že strach nedokáže nikoho uzdravit. Strach totiž neusedá ke stolu s celníky, aby na sebe neuvrhl špatné světlo. Nevchází do místnosti, kde zemřelo dítě, aby jej případná bolest netraumatizovala. Neklade si otázu: Kolik lidí kvůli zůstane kvůli mým zdůvodněním a racionalizacím osamělých?
Matouš nám v 9. kapitole svého evangelia nabízí alternativní vnímání reality. Nacházíme tam dva vzájemně propojené příběhy o uzdravení: dcery představeného synagogy a ženy trpící chronickým krvácením. Ta žena a ten muž stojí na opačných koncích společenského spektra: představený synagogy je významnou osobou, zatímco žena s chronickým krvácením je bezejmenná a odstrkovaná. Způsob, jakým se dostanou do Ježíšovy blízkost hovoří za vše. Představený synagogy si natolik důvěřuje, že přichází k Ježíšovi přímo, zatímco žena ve skrytosti, ve snaze zůstat nepovšimnutou.
Oba příběhy se týkají vyloučení. Dívka představeného synagogy je ztracena kvůli smrti. Žena je ztracena v izolaci kvůli zákonům o rituální čistotě. Po 12 let pravděpodobně žila v oddělení, hanbě a vyčerpání. Přesto si říká: Dotknu-li se jen jeho šatu, budu uzdravena. V řeckém originále nacházíme výpověď: budu spasena. To je důležité zjištění. V evangeliích není spása nikdy pouze abstraktní skutečností. Spása je obnovením celistvosti, společenství a života.
Žena je odvážná. Proráží si cestu zástupem učedníků, aby se dotkla Ježíšova roucha, ale zároveň si proráží cestu starověkými představami, že nejen ona je „nečistá“, ale cokoli, čeho se dotkne, se stane nečistým, včetně Ježíše. Znamená to, že ho svým dotekem učiní rituálně nečistým? Bude se Ježíš hněvat? Bude poskvrněn? Ježíš se zastaví, otočí a konfrontuje ženu. S hněvem, pohoršením? Nikoli. Bez váhání chválí její smělost, její odvahu, její vytrvalost, její víru: Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila. Její uzdravení přesahuje tělesný neduh, protože je celostní. Ona již není nečistá, ani oddělená od svého společenství.
Zde si dovolím formulobvat předběžný závěr: Uzdravení není v evangeliích nikdy pouze tělesné. Uzdravit tělo, alespoň v té době, znamenalo navrátit člověka do společenství, zrušit jeho vyloučení, zpochybnit vynesený rozsudek, přivést zpět někoho, kdo byl odepsán jako ztracený.
Ježíš poté pokračuje v cestě do domu představeného synagogy. Tomuto muži/otci právě zemřela dcera. S odvahou, která zrcadlí víru té – nyní již uzdravené – ženy, také on věří, že Ježíšův dotek může vrátit jeho dceři život. Když Ježíš dorazí k domu, vyžene truchlící a vezme mrtvou dívky za ruku. A dívka vstala. Sloveso zde použité, lze přeložit rovněž jako být vzkříšen. Evangelista Matouš v celém tomto oddílu záměrně používá jazyk vzkříšení. Žena vstává z vyloučení. Dívka vstává ze smrti. Oba příběhy odhalují tentýž pohyb: Kristus pozvedá lidské bytosti z hanby do důstojnosti, z izolace do sounáležitosti, ze strachu do důvěry, z duchovní smrti do života.
Mnozí z nás nesou skryté krvotoky zármutku, úzkosti, traumatu či osamělosti. Dost možná se mnohé části našeho nitra cítí bez života a pohřbené zklamáním z nejrůznějších důvodů. Evangelium trvá na tom, že Kristus se přibližuje ke každému zranění s milosrdenstvím. Nikoli se znechucením. Nikoli s odmítnutím. Nikoli s odsouzením. Ale s milosrdenstvím.
Boží nejhlubší touhou je obnovit krásu stvoření. Jak se to děje? Obnova může mít mnoho podob: uzdravení, odpuštění, které přeruší spirálu odplaty, obnovovená důstojnost, přijetí místo vyloučení. V Ježíši k nám přichází Boží milosrdenství do takové blízkosti, že dochází k zázraku uzdravení a obnově vztahových trhlin, což jsou synonyma pro spásu.
Všude kolem nás jsou lidé, kteří nesou bolest. Lidé nesoucí zármutek. Lidé žijící s nemocí. Lidé, s nimiž bylo zacházeno jako s problémem. Nejsme to my, kdo vstupuje do utrpení druhého člověka jako zachránci. Vstupujeme do něj jako lidé, kterých se sám Kristus dotkl. To je důvod, proč tak máme vždy činit něžně, pokorně, s láskou, která se ptá, kdy promluvit, kdy mlčet, kdy zůstat a kdy odejít? Milosrdenství může mít různé podoby. Někdy má podobu sezení vedle někoho v nemocnici. Někdy vypadá jako přinesené jídlo. Někdy vypadá jako naslouchání bez snahy napravit to, co bylo špatně. Někdy vypadá jako přiměřený, něžný dotek, skrze který je tělu připomenuto, že není odpudivé, opuštěné ani osamělé.
Duchovní vykoupení a lidský rozkvět patří k sobě. Kristova mise se týká těl, duší, společenství i systémů. Moderní kultura zdůrazňuje soutěživost, výkon a sebe-hodnotu. Evangelium oproti tomu upřednostňuje milost jako čistý dar. Nezasluhujeme si Boží lásku. Probouzíme se do ní. Misie není především rozšiřováním náboženství, nýbrž pozváním do samotného pohybu božské něhy směrem ke zraněnému lidstvu.
Modlitba: Ježíši, předkládáme ti místa svého života, která se cítí zraněná, vyloučená, zahanbená nebo bez života. „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Představujeme si tě, Kriste, jak nás bereš za ruku a znovu nás pozvedáš k životu. Ne proto, že jsme si to zasloužili. Ale protože tvá božská láska touží po naší celistvosti.
