Na začátku bych vám chtěl vyprávět o mamince, které její patnáctiletý syn řekl: Mami, já už nechci chodit do kostela. A proč? Zeptala se. Nic mi to nedává. Ona na to: Nezlob se, ale svou neochotu zdůvodňuješ jako kdybys byl stále dítě. Jak to myslíš, mami, nerozumím? Reagoval adolescent. Máma odpověděla: Víš, některé věci mají význam samy v sobě. Podobně jako když navštěvujeme babičku. Ta návštěva ti nemusí zprostředkovat nějaký zážitek nebo zábavu. A přesto už jenom tvá přítomnost má hodnotu sama o sobě. Milí rodiče, prarodiče, když jdeme do kostela nebo odvážíme děti na trénink, nemusí to pro nás nebo pro ně nutně něco znamenat. A přesto to má význam. Dokonce bychom mohli říci, že to v jistém smyslu vypovídá o zralosti. Jak to myslím? Dokud jsme nezralí, ptáme se: Co z toho mám? Co to pro mě znamená? Když člověk dozrává, ptá se: Co to má znamenat? A zde jeho tázání končí. Ne vždy v kostele něco prožijeme nebo pocítíme nějaký silný zážitek. Někdy se tam nudíme, jindy jsme unavení, nemocní, a přesto návštěvu neodkládáme. Jsme přítomni. Je to jako návštěva u někoho z příbuzných, vykonávaná opakovaně, vytrvale a stále. Z opakovaného jednání se stává zvyk. A tato věrnost člověka proměňuje.

Úpadek osobních setkání je jedním z nejvíce znepokojujících trendů naší doby. S nástupem sociálních sítí a chytrých telefonů lidé přestali trávit čas společně tváří v tvář a stále více času tráví o samotě. Jestliže se lidé uzavírají do svého mikrosvěta, přichází o pozitivní zkušenosti se seznamováním, vedením rozhovorů, vyjadřováním emocí, odpovídáním na vyprávění druhých lidí se soucitem. Proč hovořím ve svatodušní svátky o komunikaci a prohlubování vztahů? Neboť církev, jejíž narozeniny dnes slavíme, nám, křesťanům, nabízí prostor, ve kterém mohou přátelství vznikat a plodně se rozvíjet. Bůh nám dává přátele jako útěchu uprostřed tohoto života. A tato útěcha je velmi potřebná. Život bez přátel je chmurný. Proto bychom neměli zapomínat, že každé nedělní ráno představuje příležitost pozdravit druhé, oslovit je jménem, povídat si s nimi. Bohoslužba je skvělým místem, kde začít.

Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie,  Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ (Skutky 2,1-12)

Událost seslání Ducha svatého se odehrála uprostřed města, jehož ulice byly zaplněny lidmi, kteří měli nespočet důvodů se navzájem hodnotit – podle přízvuku, věku, oblečení, vzhledu, hmotnosti, schopností, postavení, vzdělání, podle toho, kdo patří dovnitř a kdo ven. Lukáš pečlivě vypočítává národy shromážděné v Jeruzalémě – Parthové, Médové, Elamité, Egypťané, Arabové, Římané a mnozí další. A právě v tomto odlišnostmi nabitém prostředí se Bůh rozhodl promluvit způsobem, který ctil každé jedno etnikum, každý jazyk, každý původ, doslova každý lidský příběh. Zástup žasne a lidé se podivují: Jak to, že slyšíme apoštoly mluvit každý z nás ve svém vlastním rodném jazyce? Řecké slovo zde je dialektos, od kterého pochází nám známé slovo „dialekt“. Jde o hluboce osobní jazyk – jazyk domova, paměti, dětství, identity. Bůh mluví k lidem nikoli tím, že ruší to, kým jsou, ale mluví tak, že je oslovuje uvnitř jejich vlastní identity a kultury. Zkusme si jen představit lidi, kteří tam byli: poutníci, místní obyvatelé, vysoce vzdělaní i sotva gramotní, vážení starší i přehlížené dítě. Někteří nesli na svých tělech viditelná znamení utrpení – ztrátu síly, ztrátu bezpečí, nedostatek přístupu k věcem, které druzí pokládají za samozřejmost. Jiní nesli neviditelná břemena na svých duších – traumata, úzkosti, zármutek. To vše nasvědčuje tomu, že toho dne byli v Jeruzalémě lidé, jejichž životy nezapadaly do úhledných kategorií. Duch sestoupil na všechny bez rozdílu. Nikdo nebyl vyřazen kvůli tomu, co postrádá, co ztratil nebo co mu druzí vzali. Pokusme se o předběžný závěr: Duch svatý nestírá rozdíly. Naopak, každé odlišnosti propůjčuje důstojnost. Dále: vytváří společenství bez požadavku uniformity. Lidé zůstávají odlišní, a přesto si začínají hlouběji rozumět, neboť Duch vytváří porozumění napříč rozdílností.

Odvažuji se říci, že se letnice odehrály ve světě podobném tomu našemu – složitém, rozvrstveném, polarizovaném a rychlém v nálepkování.  Žijeme ve světě, kde se mnoho mluví, ale schází porozumění. Letnice nabízí nadějnou vizi jako odpověď. Duch svatý umožňuje skutečné setkání. Duch nás otevírá k hlubšímu sdílení naší lidskosti. Církev již není pouze institucí, ale společenstvím oživovaným Duchem lásky.

Duch neodstraňuje tajemství ani složitost; Duch prohlubuje naši schopnost žít v nich s láskou. Oheň božské lásky stále hoří v lidských srdcích. Duch stále přitahuje lidstvo k hlubšímu porozumění, hlubší soucitu, hlubší jednotě. Tentýž Duch, který dal řeč pokorným rybářům, dává i dnes odvahu zahanbeným, důstojnost přehlíženým, hlas němým a svatý oheň těm, kterým bylo řečeno, aby mlčeli. Otázkou není, zda je Duch přítomen. Otázkou je, zda jsme ochotni se stát natolik otevřenými, abychom tuto přítomnost přijali — a natolik odvážnými, abychom nechali, aby proměnila způsob, jakým se navzájem vidíme.

O Letnicích zpíváme – Přijď, Duchu svatý – což znamená: učiň mě schopným milovat. Prosíme Boha o nové srdce. Srdce, které dokáže pohlédnout na lidskou bytost – na jakoukoli lidskou bytost – a říci: i když ti nerozumím, jsi Božím dílem. Nepřísluší mi, abych tě zesměšňoval nebo odmítal. Jsi někdo, kdo nese Boží obraz a v kom Bůh touží přebývat. Letnice znamenají, že Duch k nám stále promlouvá: skrze Písmo, skrze svátosti, skrze církev, skrze tebe i mne. Při každém slavení večeře Páně přistupujeme k oltáři ne proto, že jsme dostatečně čistí, ale proto, že Bůh je dostatečně štědrý. A když přijímáme Ježíše, stáváme se tím, co přijímáme – živým příbytkem Božím. Ať nás tedy toto slavení Letnic vede k oltáři s novou vážností a novou něhou. Přijímáme-li Tělo Ježíšovo, jak bychom mohli s někým zacházet pohrdavě? Přijímáme-li milosrdenství, jak bychom mohli druhým milosrdenství odpírat? Činí-li si Bůh v nás svůj domov, jak bychom mohli odmítat vidět Jeho obraz ve svých bližních?

Proto dnes prosme o milost, kterou Letnice zaslibují. Abychom byli očištěni od pohrdání, abychom byli osvobozeni od potřeby soudit, abychom rozpoznávali svaté chrámy stojící před námi v našich bližních a sami se stávali živými chrámy – společně zapálenými ohněm Boží lásky.

Přijď, Duchu svatý. Naplň srdce svých věrných. A zažehni v nich oheň své lásky. Amen.