Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí! 2. Korintským 11,30
Korintská církev byla hluboce ovlivněna kulturou své doby. Oceňovala výmluvnost, společenský status, charismatickou prezentaci. Styl služby apoštola Pavla se jí jevil jako nedostatečný. Pavel byl kritizován za nepřesvědčivé veřejné vystupování a nedostatečné řečnické schopnosti.
Za legitimní prostředky pozvednutí společenského postavení byly ve starověkém světě považovány sebechvála a chlubení. Byly tolerovány, ovšem nesmělo být s nimi nakládáno svévolně. Jestliže se apoštol uchýlil k tomuto způsobu sebeprezentace, činil tak obezřetně, neboť si byl vědom nebezpečí, která s tím souvisela. Aby tuto ožehavou situaci zvládl, buď rozsah sebechvály omezil, anebo se chlubil „v Pánu“, s ironií se vykresloval jako neochotný chvastoun, případně považoval své chlubení za pošetilé. To, co překvapilo jeho tehdejší posluchače byla skutečnost, že se chlubil „svými slabostmi“. Pavlův trvalý důraz na vlastní slabosti totiž nebyl pro řečníky jeho doby typický.
Nutno dodat, že v řecko-římském světě bylo běžné, že vojáci vystavovali své válečné rány z bojů. Jizvy na přední části těla (hrudník, hrdlo a tvář) byly považovány za známky odvahy. Oproti tomu jizvy na zádech byly vnímány jako znak zbabělosti. Pavlovo tělo neslo stopy bičování a ran holí, které utrpěl v průběhu věznění. V očích jeho oponentů byly tyto rány vnímány spíše jako dehonestující. Jinak by tomu bylo v případě, že by byl Pavel válečník a jizvy by si nesl po zásahu mečem na bojišti.
Pavel se chlubil svými slabostmi. Nelpěl na lidském uznání a odvážně nesl nepochopení v prostředí, kde působil. Zůstal věrný své identitě a netoužil po popularitě. Bez přehánění můžeme tvrdit, že tímto způsobem přepsal koncept slabosti, který v jeho době převládal. Ve svém originálním pojetí představil slabost jako pozitivní a ctnostný stav namísto negativního, resp. ponižujícího. Není pochyb o tom, kde čerpal inspiraci. Model, který se apoštol snažil ve svém vlastním životním stylu a službě napodobovat měl jméno a tvář. Asi vás nepřekvapí, že to byl Ježíš z Nazareta.
Ježíš nestoupal. Sestupoval. A své následovníky pozval, aby s ním šli týmž směrem. Pohyb Ježíšova života směřoval dolů – od velikosti k nepatrnosti, od síly k slabosti, od cti k tomu, co Nový zákon nazývá hanbou. Ježíš takto sestupoval záměrně, s otevřenýma očima, směrem k tomu, co od počátku sledoval. Jeho cílem bylo vykoupení světa, smíření všech věcí a objetí každého člověka. Sestup byl Ježíšovou strategií, nikoli jeho porážkou. Ježíš je vlastně vrcholným prototypem sestupu. Tím, že se stal menším, byl učiněn větším. Tím, že sestoupil, vystoupil do nejvyšších výšin.
Abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha. (2K 1,9) V tomto výroku lze slyšet, že apoštol své vlastní utrpení interpretuje jako pedagogický proces, v němž se učí závislosti na Bohu. Slabosti, které Pavel zakoušel, mu umožnily rozpoznat nedostatečnost jeho vlastní moci a o to více se spolehnout na Kristovu milost. Přijetím slabosti v sobě vytvořil prostor pro Kristovu moc. Jinými slovy: soužení, pronásledování, slabost nebyly ani pro něj selháním, ale součástí služby.
Zkusme si odpovědět na otázku, zda jste se v životě o Bohu naučili více skrze utrpení nebo skrze úspěch? Díky úspěchu víme, co dokážeme. Díky neúspěchu poznáváme, co nedokážeme. Ve chvíli, kdy něco nedokážeme, jsme přístupnější pomoci.
Žijeme ve světě, který stejně jako starověký Korint oceňuje výkon, image a úspěch. Sociální sítě člověka neustále nutí stoupat po žebříku uznání a potlesku. Může člověk usilovat o výtečnost, budovat něco významného, žít s ambicemi, a přitom následovat Krále, jehož určujícím pohybem byl sestup?
Domnívám se, že odpověď zní ano. Ale pouze tehdy, jsme-li poctiví v tom, co se musí změnit. Žebřík úspěchu ani touha zanechat stopu nejsou problémem. Problémem je směr našeho srdce. Zcela konkrétně mylné přesvědčení, že cesta k trvalému vlivu vede pouze vzhůru: skrze hromadění moci namísto jejího delegování, skrze sebeprezentaci namísto potlačení vlastního ega, skrze ochranu vlastní pozice namísto jejího sdílení ve prospěch druhých.
Již nějakou dobu se na začátku každého dne modlím slovy: Pane, dříve, než mě učiníš jednajícím, mě učiň charakterním. Dříve, než mě učiníš vlivným, mě učiň pokorným. Slova této modlitby odráží přesvědčení, že člověk, jehož vnější možnosti přerůstají jeho vnitřní kvality, představuje pro své okolí potencionální hrozbu. Jinými slovy: člověk, který má moc, ale nemá charakter, se může stát břemenem. Podobně jako jsou nebezpeční lidé, kterým schází pokora.
Pane, dříve, než mě učiníš jednajícím, mě učiň charakterním. Dříve, než mě učiníš vlivným, mě učiň pokorným. Tato modlitba neobsahuje prosbu o méně příležitostí ani vlivu. Jejím obsahem je prosba o to, aby vnitřní život držel krok s vnějším životem a ideálně byl o několik kroků před ním.
Co říci závěrem? Na veřejném vystupování není nejdůležitější ta část, kterou člověk prezentuje navenek, nýbrž ta, kterou Bůh tvoří uvnitř lidského nitra. Stoupáme-li vzhůru, neměli bychom zapomínat, čeho se při výstupu, zda jsme neztratili z horizontu druhé a naše dlaně zůstaly otevřené na přijetí milosti.
