„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Pátek 19.7.24   svátek má Čeněk

Úvod Chci číst Čí ruce drží kříž?

Čí ruce drží kříž?

Čí ruce drží kříž?

Úvod Chci číst Čí ruce drží kříž?

Čí ruce drží kříž?

Čí ruce drží kříž?

Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Římanům 5,8) 

Lidské ruce. Co všechno dokáží! Při setkání si potřeseme dlaněmi, když se rozcházíme, máváme na rozloučenou. Ruka hladí, drží hlavičku novorozeněte, přijímá hostii. Rukou můžeme přidržet druhému dveře, zvednout předmět, který upadl, podepřít někoho, kdo má problémy se stabilitou. Řeč rukou komunikuje prožívané emoce, umocňuje či dokresluje vyprávění. Dirigenti využívají ruce k pokynům pro zpěváky či hudebníky, neslyšícím předáváme poselství pomoci znakové řeči. Lidské ruce mohou hojit, ale také uhodit nebo zranit. Mávnutím ruky vyjadřujeme nezájem, rozzlobená gestikulace prozrazuje hněv, který může přerůst do násilí. Římští císaři rozhodovali o životě gladiátorů pouhým palcem, zvednutým nahoru nebo směřujícím k zemi. Římští vojáci pomocí hřebů přibíjeli ruce odsouzenců ke kříži.

Ježíš byl předveden před Piláta Pontského, aby byl souzen. Pilát věděl, jakou moc mají lidské ruce. Jeho vojáci se Ježíše zmocnili a spoutali jeho ruce, své ruce naopak použili k ranám, bičování, nasazení trnové koruny. Ačkoli si Pilát byl vědom toho, že mu Ježíše vydali ze zášti, a snažil se o jeho osvobození vyjednávat, byl neustále pod tlakem lidí. Nedokázal si stát pevně za svým rozhodnutím. Bál se, že kdyby nesplnil přání rozvášněného davu, lidé by mohli začít zpochybňovat jeho legitimitu. Měl sice titul vladaře, ale nedokázal vládnout. Stále byl otrokem diktátu lidí.

Pilátovo jednání nám ukazuje, jací jsme my, lidé. Víme, co znamená jít s davem, zakoušíme, jak silný dokáže být tlak většiny. Svádí nás to k tomu, abychom se zavděčili. Bojíme se odmítnutí, máme obavu z výsměchu. Mlčíme, abychom se nevymykali. Řídíme se tím, co nám přináší větší pohodlí.  Umýváme si ruce a obviňujeme druhé z hříchů, které sami děláme. Z našeho osobního vězení osvobozujeme Barabáše, a ten znovu páchá zločiny.

Ačkoli většina lidí je ochotna uznat vlastní nedokonalost, jen malé procento by souhlasilo s tvrzením, že si s tímto problémem nedokáží poradit sami. V duchu výroku: velké hříchy nedělám a malé si odpouštím sám. Přeneseně vyjádřeno: nebrodím se bahnem, aby mi někdo musel umývat nohy a ruce si dokáží umýt sám. Jeden z nejslavnějších teologů minulého století, Karl Barth, tento způsob argumentace komentoval slovy: Člověk pokřiveného charakteru myslí křivě, mluví křivě, a dokonce i sám sebe vnímá pokřiveně.

Sebezpytující apel se u věřících lidí netýká pouze vztahu k sobě nebo druhým, ale zahrnuje také vztah k Bohu. Starozákonní autor se v této souvislosti nerozpakoval napsat: Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou. A apoštol Pavel formuloval tutéž myšlenku následovně: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.

 

Bible nás překvapuje hned dvojím způsobem: 1. ukazuje nám, že jsme mnohem více hříšní, než jsme si kdy mysleli; 2. nás ujišťuje o tom, že jsme Bohem mnohem více milovaní, než si vůbec dokážeme představit.

Když jsme byli ještě hříšní, již tehdy Bůh promýšlel, jak aktivně vstoupit do dění a zprostředkovat nám záchranu.

Když jsme byli ještě hříšní, Ježíš opustil nebe nedotknuté hříchem, narodil se a žil jako člověk, odvážně svědčil o Bohu, neumlčela jej ani vzrůstající opozice, šel vstříc otevřené nenávisti, vydal se náboženským vůdcům, římským katům, podstoupil výsměch, mučení, kříž, aby nás, provinilé, toho všeho ušetřil.

Když jsme byli ještě hříšní, otočeni k Bohu zády,

když jsme byli ještě hříšní a neuvědomovali si vážnost své vzpoury,

když jsme byli ještě hříšní, bez známky smutku nebo pokání,

když jsme byli ještě hříšní, Kristus zemřel za nás – zemřel, aby hříšníci byli omilostněni; aby bylo nepřátelství mezi stvořením a Stvořitelem překonáno.

 

I když máme na rukou krev, Bůh nás nezavrhuje.

I když si myjeme ruce, abychom skryli své hříchy, Bůh nás neomítá.

I když se od Boha odvracíme, Bůh se od nás neodvrací. Chce vzít naše ruce do svých.

 

Zcela fundamentální otázka, na kterou si musíme dnes odpovědět, zní: Čí ruce drží kříž?

Lidské ruce kříž člověku vnucují. Boží ruce se pro kříž dobrovolně rozhodly.

V lidských rukou je kříž použit k tomu, aby život zmařil. V Božích rukou je kříž nástrojem ke zmaření smrti.

V lidských rukou je kříž prostředkem popravy. V Božích rukou je prostředkem smíření.

V lidských rukou je kříž trestem. V Božích rukou slouží spáse.

V lidských rukou je kříž tragédií. V Božích rukou triumfem.

V lidských rukou kříž vypráví příběh zkázy. V Božích rukou vypráví příběh lásky.

 

Pilát Pontský si před davem umyl ruce se slovy: „Nejsem zodpovědný za jeho krev. Je to vaše vina.

Ježíš Kristus přijal kříž a obmyl svět ze všech hříchů se slovy: „Starám se o vaši duši. Miluji vás.“

 

Vezmi naše ruce, Pane

A veď nás dál.

Jestliže ty nás držíš,

hřích, smrt ani zlo nám neublíží. 

Pomoz nám, abychom se tě více drželi.

AMEN

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci číst

Jednotní v pokoře, pokorní v jednotě

Tradiční ctnosti nahlíženy v netradičních souvislostech

Chci číst

Věřím v Boha, ale nechodím do kostela 

O víře nevěřících.

Chci číst

Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Obdarujme učitele už v září!

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„