„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Neděle 21.4.24   svátek má Alexandra

Úvod Chci číst Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Úvod Chci číst Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Začátek školy je významnější než kterýkoli jiný

Na pravidelném pondělním setkání, kde s ostatními faráři společně diskutujeme o tématu nejbližší neděle, bratr biskup prohlásil, že neděli u příležitosti zahájení školního roku mají děti mnohem méně rády než neděli, která školní rok uzavírá. Není pochyb o tom, že prázdniny mají své nezaměnitelné kouzlo, kterému se jen stěží něco vyrovná.

A přesto si dovolím tvrdit, že začátek školního roku s sebou přináší mnohem zásadnější zářez do organizace a uspořádání času než začátek církevního roku neboli advent, a to stejné platí i o začátku kalendářního roku. Dopad školní a akademické reorganizace nemusí být nutně vnímána pouze negativně.

 

Vůně nových učebnic a vymalované třídy, zbrusu nový batoh nebo pouzdro vybavené vzorně zastrouhanými pastelkami, a hlavně oblíbení spolužáci, kteří se na celé prázdniny ztratili z horizontu, zajímavé předměty, dosud nenavštívené učebny, noví učitelé, mimoškolní aktivity, to a mnoho dalšího činí začátek školního roku nevšedním, svátečním, snad i očekávaným a vyhlíženým.

Podobně rodiče a prarodiče vyhlíží počátek školního roku s určitým pocitem úlevy. Vždyť mnozí z nich vymýšleli v průběhu dvou měsíců pro děti program, věnovali se jim, hráli si s nimi, ale také snášeli jejich nálady, křik, komentáře, týkající se jídla a toho, že bez mobilu, tabletu, notebooku nebo playstationu je život strašně nudný, k nevydržení.

 

Před několika dny jsem měl zajímavý rozhovor s tatínkem chlapečka, kterého jsem před několika lety křtil. Chlapeček letos nastupuje do školy. Své rodiče nedávno zaskočil prosbou, cituji: řekněte mi něco o tom bochovi. Na tento popud si s ním rodiče začali častěji povídat o víře a zjistili, že jejich klouček má v záloze hned několik docela záludných otázek, které se týkají Boha. Chlapce například zajímalo, jak má ostatním dětem vysvětlit, že věří v Boha, kterého není možné vidět. Rodiče jej vybavili – dle mého – velmi zdařilým argumentem. Lidé, kteří v Boha věří, jej vidí. Ale těm, kteří v něj nevěří, se Bůh neukáže, a tudíž jej vidět ani nemohou.

Anebo jiný příklad. O prázdninách jsme s několika rodinami podnikli výlet na kolech na jižní Moravu. Při zastávce v jednom kempu ke mně přišel chlapec, který shodou okolností také letos nastupuje do první třídy, a řekl mi: Strejdo, povídej mi tu pohádku o Ježíškovi. A já na to: Ta je ale velmi dlouhá, to bychom na těch kolech dříve dojeli domů, než bych skončil. Přesně za měsíc budeme křtít jeho sestřičku, a to bude příležitost mu říct, že Ježíšův příběh je pohádkově skutečný v tom, jak bylo zlo definitivně poraženo, a zároveň nepohádkově skutečný, protože se opravdu stal.

 

Pro děti z křesťanského prostředí bude znamenat návrat do školních lavic chtě nechtě konfrontaci s jiným světonázorem, než v jakém vyrůstaly a v jakém byly po dobu prázdnin s největší pravděpodobností utvrzovány. Na křesťanském táboře není žádným hrdinstvím sklonit hlavu před začátkem snídaně, oběda či večeře a poděkovat za jídlo. Ve školní jídelně už to tak samozřejmé není.

Ačkoli procento křesťanské populace je v České republice rekordně nízké, jméno ústřední osoby křesťanského vyznání – Ježíš – se objevuje už v ústech dětí v mateřské škole, ale nejen to, tvoří verbální výplň, ke které se uchýlí většina žáků a studentů, kteří si potřebují z jakkoli banálního důvodu ulevit.

Nejen to, všechny možné obměny jména Ježíš nebo Bůh používají bezmyšlenkovitě učitelé základních, středních, ba i vysokých škol. Je to smutné. O to více, že tento verbální balast je návykový a jeho odbourávání je záležitost dlouhodobá, vyžadující kázeň a sebeovládání.

 

Děti obdarovávají své učitele u příležitosti předávání vysvědčení, což se děje nejčastěji v pololetí nebo na konci roku. Napadlo mě, že by tato praxe mohla vypadat jinak. Co mám na mysli? Aby děti a studenti obdarovali své učitele již na úplném začátku školního roku. Profit by z toho měli nejen učitelé, ale také děti. Považte sami.

Prvním z možných obdarování by mohla být modlitba, aby Pán Bůh daroval učitelům vytrvalost, trpělivost, sílu a moudrost.

Druhým dárkem pro učitele jsou odpočaté děti, které ráno snědly energeticky výživnou snídani. Výzkumy upozorňují na dva palčivé problémy u dětí a dospívajících: 1. nedostatek spánku a 2. nedostatečně výživné stravování.

Třetím darem pro vyučující je podpora, kterou mají od rodičů. Jestliže vnímáme, že na straně učitele něco není v pořádku, je třeba jít nejprve za ním. Tak nás to učí Ježíš v kázání na hoře. Ano, učitelé se dopouštějí chyb, ale způsob, jakým o nich referují děti není vždy 100% objektivní. Důležitá je taktéž diskrétnost. Incident, o kterém vědí všichni, je zdrojem domněnek, pomluv, zveličování. Nic z toho záležitosti neprospěje.

Čtvrtým dárkem jsou děti, které jsou z domu zvyklé respektovat hranice a ovládat se. Učitel se pak může věnovat své práci – učit – a nemusí suplovat roli rodičů a děti káznit, kárat, vychovávat.

Páté obdarování se týká nemocných dětí, které necháváme doma. Mnozí pracující rodiče čelí extrémnímu tlaku ze strany zaměstnavatele, aby nezůstávali s nemocnými dětmi doma na ošetřovném. Některé děti jsou posílány do školy navzdory nemoci a stávají se zdrojem nákazy pro své spolužáky a nejednou i učitele. Jestliže se nemoc rozšíří na další děti, nastupuje řetězová reakce, která mohla být eliminována již na samém počátku.

Poslední dárek je spojen s používáním moderních technologií. Výzkumy odhalily, že mozek dítěte, které používá smartphone nebo tablet se přizpůsobuje opakovaným vzorcům chování, což je neschopnost soustředit se na jednu věc, nýbrž přeskakování od jedné věci k druhé. Odborníci doporučují, aby se rodiče snažili v domácnosti uchovat zóny bez displejů, zvláště při společném jídle, stolních hrách nebo konverzaci.

 

Děti posíláme do školy. Posílat někoho, aby splnil nějakou misi či úkol, to je v biblickém světě velmi oblíbený obrat. V Janově evangeliu Ježíš říká: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Zkusme si připomenout, jak přesně Bůh poslal na svět Ježíše. Jako dítě, které bylo svěřeno dvěma milujícím rodičům. Ježíš se narodil jako křehké a zranitelné dítě do nebezpečného světa.

Podobně i rodiče posílají své děti z bezpečného prostředí domova do světa, který není vždy bezpečný a laskavý, a také oni je svěřují péči druhých. Samozřejmě, že je rozdíl mezi tím, když Bůh poslal svého Syna na zem, aby vykoupil svět, a tím, když my posíláme své děti do školy, aby se naučily číst, psát a počítat.

A přesto je zde něco, v čem bychom mohli najít shodu. Bůh, který poslal Ježíše do světa, mu byl neustále nablízku. Ježíš mohl důvěřovat svému Otci, že je stále s ním a často se k němu obracel v modlitbách. Stejně tak i my máme vysílat naše děti do školy s vědomím, že jsme jim stále nablízku, že je doprovázíme svou láskou, modlitbou a požehnáním.

 

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci číst

Věřím v Boha, ale nechodím do kostela 

O víře nevěřících.

Chci číst

Čí ruce drží kříž?

V lidských rukou je kříž použit k tomu, aby život zmařil. V Božích rukou je kříž nástrojem ke zmaření smrti.

Chci číst

Tečka nebo čárka?

Všechno zlé není k něčemu dobré, ale někdy se zdá, že se těžké věci stávají katalyzátorem těch hodnotných.

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„