Smysl života není daný, člověk jej musí objevit.

Autorem těchto slov je rakouský psychoterapeut Viktor Frankl, který přežil věznění v koncentračním táboře. V těchto nelidských podmínkách vypozoroval, že nejtvrdšími životními zkouškami prošli ti, kteří žili pro něco smysluplného.

Před Velikonocemi se mi dostala do rukou čtyř set stránková monografie, která zkoumá víru současných nevěřících. Víte, co mě při četbě této knihy nejvíce zaujalo? Že dnes lidé nepociťují absenci smyslu života jako nedostatek. Jejich vyznání zní: Můj život nemá smysl, ale mě je v tom fajn. Jinými slovy: objevit smysl života pro ně není důležité.

Jaký je smysl života?

To byla otázka, která mě provázela po dlouhou dobu mého života. Už od gymnaziálních let jsem hltal existenciální filozofy: Sørena Kierkegaarda nebo Friedricha Nietzscheho. Jak by ne. Konfesně k nim máme, jako evangelíci augsburského vyznání, blízko. Kierkegaard vyrostl v prostředí dánské luterské církve, Nietzsche byl synem luterského pastora.

Jaký je smysl života? Ve svém okolí jsem se setkával s životními osudy, které se nápadně podobaly tomu, co popsal další existenciální myslitel Albert Camus v eseji Mýtus o Sisyfovi. Tento mytický hrdina byl bohy odsouzen k válení kamene na vrchol hory jen proto, aby se kámen následně skoulel dolů. Poté byl Sisyfos nucen úkol opakovat znovu a znovu. Sisyfovská práce přeci nemůže být smyslem tvého života? – ptal jsme se těch, jejichž smyslem života byla práce a výkon.

Najít smysl života je nejdůležitějším úkolem člověka,

napsal Fjodor M. Dostojevskij. K podobnému závěru dospěl T. G. Masaryk. Připouštěl, že otázky o smyslu života mohou v člověku vyvolat pochybnosti a sklíčenost. Zároveň sdílel přesvědčení, že náboženství dokáže člověka od těchto chmurných myšlenek ochránit. „Problém moderní společnosti spočívá v tom, že mnoho lidí víru v Boha ztratilo,“ konstatoval Masaryk. Od smrti Masaryka uplynulo téměř 90 let. Jak se změnilo vnímání víry a nevíry?

Dovolím si tvrdit, že velmi výrazně. V publikaci o víře nevěřících jsem objevil zajímavý nástroj, jak celou tuto problematiku zkoumat. Zjednodušeně jej vyjadřuje slogan:

Víra nebo nevíra nikdy nemůže být nálepkou.

Za oběma fenomény se skrývá příběh. Uvedu příklad: jestliže o někom řekneme, že je věřící, pak je to tvrzení, které si žádá další zpřesnění. Zejména, zda se jedná o křesťana nebo vyznavače jiného náboženství, katolíka nebo protestanta, matrikového člena nebo někoho, kdo je aktivně zapojen do církevního života. A dále jde o člověka, který v církvi vyrostl anebo ji našel v průběhu svého duchovního hledání. Říci o někom, že je věřící, nestačí. Je třeba se ptát dál. Ostatně víra každého z nás je jiná, má svá specifika, důrazy, projevy, odlišným způsobem ovlivňuje naši každodenní praxi. Stejně tak je tomu s označením nevěřící. Znamená to, že ten člověk racionálními argumenty popírá existenci Boha nebo život po smrti? Anebo není pokřtěn, nenavštěvuje církev, neslaví křesťanské svátky?

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“  Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ 
(J 20,19-29)

Apoštol Tomáš bývá v křesťanské tradici po celá staletí označován jako nevěřící. A přesto bychom mohli o něm jen stěží říct, že nevěřil v Boha, zpochybňoval Ježíšovu existenci nebo autenticitu zázraků, kterých byl očitým svědkem. Nikoli. Vždyť patřil do okruhu Ježíšových přátel, sdílel jeho životní styl, doprovázel jej až do Getsemanské zahrady. Jestliže něčemu nevěřil, bylo to svědectví apoštolů o Ježíšově zmrtvýchvstání.

Učedník Tomáš vykazuje některé shodné znaky s dnešními tzv. nevěřícími lidmi. Co je charakterizuje? Nedůvěra k institucím. Neochota prožívat svou víru v církvi. Lhostejnost vůči nedělní bohoslužbě. Učedník Tomáš se podle svědectví evangelia nedělního shromáždění neúčastnil. Zkušenost setkání s živým Kristem tudíž neměl z první ruky. Svědectví těch, které osobně znal, odmítl.

Prvotní církev je nám příkladem v tom, že se Tomáše přesto ujala. Činila tak v naději, že snad i on jednou zakusí na vlastní kůži pravdu, která změní jeho život. Jeho nejbližší okolí se zdrželo jakéhokoli soudu, odolalo pokušení uplatnit pravidlo: Zapadni nebo vypadni. Jinak by totiž s nimi příští týden Tomáš nebyl. Ale tentokrát přišel.

Odpuštění. To bylo to první, co Ježíš učedníkům po svém vzkříšení předal:

Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny,
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.

Učedníci byli uvězněni hned dvojím způsobem. Fyzicky: byli shromážděni za zamčenými dveřmi, protože se báli. Přeneseně: byli paralyzováni výčitkami z vlastního selhání a pravděpodobně se neubránili ani obviňování těch, kteří měli na Ježíšově smrti podíl.

Odpuštění. Může nás to někdy oprávněně iritovat, že nespravedliví, zbabělí, falešní zůstávají nepotrestáni. Odsouzení však nebyla agenda, kterou Vzkříšený přišel otevřít. Nešlo mu o potrestání, ale o proměnu. Ježíš žehná těm, kteří uvěřili a neviděli, aniž by Tomáše nějak soudil nebo mu něco vyčítal. Naopak, přistupuje k němu se vší něhou a láskou, jako když rodič konejší dítě, které se vylekalo poté, co udeřil hrom. To je model, který nám Vzkříšený přenechal.

Lidé z našeho okolí vnímají Kristovo vzkříšení jako představu, která se neshoduje s jejich zkušeností. Někdo kdysi řekl, že jediné evangelium, které dnes lidé čtou, je páté. A tím jsme my křesťané. Skutečnost, že svědčíme o zkušenosti s živým Kristem a společně se shromažďujeme, abychom jej uctívali, je vyznání, které nelze zpochybnit. Také jsme dnes mohli nakupovat nebo kosit zahradu.

Věřím v Boha, ale nechodím do kostela. Kdybyste vyrobili tisíc triček s tímto potiskem a zítra je nabízeli v centru města náhodným chodcům, většina z nich by si takové tričko bez větších problémů oblékla. Obávám se, že deset triček s vyobrazením Ježíšovy tváře a nápisem – Můj Pán a můj Bůh – byste udali jen s velkými obtížemi.

Jak se máme jako křesťané, kteří se nejen o Velikonocích, ale každou neděli scházejí ke společné oslavě Kristova vzkříšení, stavět k agnostikům, kteří nevěřícně krčí rameny a drží se zpovzdálí?

Neodsuzovat, nevyčítat, snažit se pochopit, odpustit, přijmout.

Tak nás to učí Ježíš. Ale Ježíš nám dal víc než jen příklad. Inspiroval nás. Slovo inspirovat pochází z latiny a znamená vdechnout (in-spiró). Vzkříšený do nás vdechnul nový život.

Dovolte, abych se ještě naposledy vrátil ke zmíněné studii o víře nevěřících. Život zaměřený výhradně na individuální štěstí je dříve či později konfrontován se zkušenostmi, jakými jsou narození, nemoc, smrt, neštěstí, rozpad vztahu, opuštěnost, chudoba, válka. I těch, kteří si nekladou otázku – jaký je smysl života? – se život ptá: jak se k těmto hraničním zkušenostem postavíš?  Tím se vracíme k citátu, který zazněl v úvodu: Smysl života není předem daný, člověk jej musí objevit.

Bez zasazení významných životních situací do širšího horizontu smyslu, bez podpory institucí, tradic a rituálů, které nabízejí orientaci při hledání odpovědí, bez stabilizačních struktur, které poskytují něco, čeho bychom se mohli držet, není jednoduché zmíněné zkušenosti zpracovat. Jestliže hodíme církev přes palubu, protože je to pro nás jen další instituce, vystačíme si s životní filozofií – žiji přítomným okamžikem, chci být šťastný a řídit se jen a výhradně vlastní intuicí? Data z četných výzkumů naznačují, že ignorování výše uvedených tvůrců identity se negativně projevuje na duševním zdraví, rostoucím počtu vyhoření a souvisejících duševních onemocněních.

V různých situacích či obdobích života nás mohou přemoci pochybnosti týkající se víry. Otázky nejsou samy o sobě zlé. Naopak, vedou ke zrání a podporují dospělost ve víře. Pochybnosti nejsou v církvi zapovězeny, stejně jako kladení otázek a hledání odpovědí. Kéž se nám obojí stane signálem k hledání pomoci, podpory a přijetí ve společenství, které člověka doprovází, nese a přivádí k živému Kristu!

Předkládejme lidem evangelium o nejhlubšímu a nejspolehlivějšímu poutu, které nás spojuje s Bohem trpělivě, vytrvale a vstřícně jako pozvání k Životu, Světlu a Pravdě.