„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Čtvrtek 7.11.24   svátek má Saskie

Úvod Chci číst Seriózní chlapík a křikloun z popela na audienci u Boha

Seriózní chlapík a křikloun z popela na audienci u Boha

Seriózní chlapík a křikloun z popela na audienci u Boha

Úvod Chci číst Seriózní chlapík a křikloun z popela na audienci u Boha

Seriózní chlapík a křikloun z popela na audienci u Boha

Seriózní chlapík a křikloun z popela na audienci u Boha

Ve své vzpomínkové knize My Bright Abyss básník Christian Wiman tvrdí, že změna je nezbytnou součástí autentického duchovního života. „Víra není nějaká polozapomenutá země, do které se vracíš jako král, který byl dlouho v exilu a nyní rozdává starou moudrost… Život není omyl, i když to tak někdy vypadá. To znamená, že jakákoli víra, s níž dojdeš na konec svého života, nebude tímto životem pouze ovlivněná, ale bude na něm důvěrně závislá. Víra v Boha je v tom nejhlubším smyslu vírou v život — což znamená, že i ta nejpevnější víra je plná velkých změn. Z toho vyplývá, že pokud věříš v padesáti stejně, jak jsi věřil v patnácti, pak jsi buď nežil — nebo jsi popíral skutečnost svého života.“

Mnozí jsme vyrůstali s přesvědčením, že změna je opakem opravdového křesťanského života. To, po čem jsme především toužili byla jistota, které odpovídala skálopevná, neměnná a stálá víra, která nám stačí. A neměli jsme ani tušení, že právě změna — ochota zápasit, pokora přehodnocovat a pružnost se vyvíjet — tvoří pulzující srdce živého vztahu s Bohem.

Vypovídají o tom texty, které jsou nám dnes předloženy k četbě. Každý z nich v sobě obsahuje konfrontaci s dřívějšími pohledy a vyhodnoceními, které byly považovány za samozřejmé a neměnné, ale nyní jsou zpochybněny. Každý z textů ukazuje na neadekvátnost některé z představ o Bohu a vede k autentičtějšímu chápání.

 

Ve starozákonním čtení nacházíme Joba. Sedí zdrcen na hromadě popela. To, co jej srazilo k zemi, byly ty nejtěžší ztráty a bolesti, které mohou lidé zakoušet. A to včetně bezradných přátel, kteří mu dělají společnost a místo empatie jej sytí náboženskými klišé.

1 Jób na to odpověděl:  2 „Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží.  3 Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu,
4 předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa.  5 Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne.  6 Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu.  
7 Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci.  8 Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu,  9 jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to. 10  Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.  11 Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se,  12 od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle.  13 Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce.  14 Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci.  15 Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach.  16 Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou.  17 Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.

Job na tyto rádoby tišící obžaloby reaguje rozhořčenými otázkami: Kdo je vlastně Bůh? A kde ho lze najít? Co rozumného o něm, jako lidé, můžeme říci?  A na tyto otázky si také sám odpovídá sérií dvojznačných výroků. Na jedné straně Boha nedokáže najít: Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to. Na druhé straně jej Boží přítomnost děsí: hrozím se ho, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou. Nepřeje si nic jiného, než Boha spatřit: Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu. A zároveň se zoufale snaží před ním uniknout: Boha se bojím víc než kdy předtím. Uprostřed tohoto vnitřního zápasu se utěšuje konzistencí svých postojů: od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, ačkoli si zároveň s hrůzou uvědomuje, že rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Bůh udělá, co se mu zachce.

Joba necharakterizuje krotkost. Ani Bůh, kterého hledá, není žádný ochočený a neškodný psík. Job se prezentuje jako Bohem zkoušený muž, který znovu a znovu naráží na hranice svého poznání
a přesvědčení. Bůh, o kterém se až doposud domníval, že ho zná, se jeho představám přeci jen stále vymyká. Vzorec, podle něhož se v životě zařídil – když já udělám A, Bůh udělá B – nefunguje. Buď své dosavadní představy přehodnotí, připustí, že Bůh je zahalen rouškou tajemství, do něhož nemá vhled, anebo si svou naivní víru ponechá, ale s živým Bohem se bude míjet.

Čtenáři, kteří by si přáli najít v knize Job zharmonizovanou představu o Bohu, zůstávají rozčarováni. Od začátku příběhu až do jeho konce, v něm probíhá neustálý zápas přesvědčení, názorů
a představ. Někteří starozákonní vykladači se dokonce domnívají, že se tato kniha záměrně staví do role oponenta, který vstupuje do dialogu s dosavadní izraelskou věroučnou a mudroslovnou tradicí, v níž Bůh odměňuje spravedlivé a trestá hříšníky. Anebo s představou, že prosperita je znamením božího požehnání, kdežto neúspěch znamená, že dotyčný o boží přízeň přišel. Job, kterému se život rozpadl, zápasí s touto tradiční moudrostí a zbožností. Jeho přátelé se jí snaží smířit se skutečným životem, ale neúspěšně. Obhajují ortodoxní teologii, kterou znají, ale ta je k setkání s živým Bohem nepřivede. Je to paradoxně Jobova heterodoxie, téměř rouhavá odvaha vnímat Boha odlišně, která mu umožňuje navázat s Bohem dialog.

 

Nový zákon nás přenáší o několik staletí blíže k nám. Předkládá nám výjev klečícího mládence, který se Ježíše zaníceně ptá: Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Který pastor by nechtěl slyšet takto zformulovanou otázku, v níž je tolik touhy, odhodlání, připravenosti? Ježíš mohl navázat na vyznání tohoto nově obráceného a utěšit se faktem, že ten člověk už léta dodržuje přikázání, a navíc rozpoznává Ježíšovo božství, když jej nazývá dobrým, což je charakteristika, která přísluší samotnému Bohu. Není to úžasné?

Ježíš mohl přijmout tuto nahrávku a říct mladému nadšenci něco ve smyslu: nechtěl bys letos přispět něco málo na charitu? Nemyslím částkou, která by tě zruinovala. Nějak symbolicky. Ale Ježíšovi zřejmě nezáleží na komfortu jeho tzv. následovníků, kteří se drží jakési pojistky, spoléhají se na zadní vrátka. Vede kandidáta učednictví jinou cestou. Ježíš na něj pohleděl s láskou a protože ho měl rád, byl k němu zcela upřímný. Na podnose mu předložil obnaženou pravdu, která byla zbavena veškerého diplomatického obalu. Tento způsob komunikace způsobil, že mladíkovo nadšení velmi rychle vyprchalo: Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým, pak přijď a následuj mne!

Mladík byl těmito slovy šokován a smutný odešel. Můžeme se domnívat, že jej překvapilo, proč by se měl zbavovat něčeho, co považoval za výsledek nejen vlastní šikovnosti, ale především Boží přízně. To, co vnímal jako odměnu, mělo být překážkou či přítěží? Nemyslitelné. Jak smutné muselo pro něj být, když slyšel, že smyslem Božího království není podporovat prosperitu jednotlivce. Naopak, Boží království může s prioritami jednotlivce kolidovat. Jak šokující musela být tato konfrontace s Ježíšovým přímočarým nárokem, který dekonstruuje vše, na čem si až doteď tolik zakládal!

 

Tento aspekt nás přivádí k oddílu z epištoly Židům 4,12–13: Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. Autor nazývá Boží Slovo živým, ostrým a pronikavým. Podobá se prý dvousečnému meči, oddělujícím duši od ducha a kost od morku. To Slovo nás činí nahými, neboť vše vidí, odhaluje a soudí. A přesto se jedná o Slovo milosrdného a milostivého velekněze – Syna Božího, který zná naši slabost i zranitelnost, a který nám dovoluje, abychom k jeho trůnu přistupovali směle a s plnou důvěrou. Jak může být Slovo zároveň výbojné i laskavé, rozsuzující i soucitné? Jak může zároveň ranit i léčit? U Boha se i nemožné věci stávají možnými.

 

Všechny tři biblické oddíly defamiliarizují Boha. Defamiliarizace je technika, pomocí níž autor záměrně představuje známé věci či situace nezvyklým nebo novým způsobem, aby u čtenáře narušil běžné vnímání reality a docílil u něj nového vidění a prožívání věcí jakoby poprvé. Jinými slovy: texty dnešní neděle nás zvou, abychom se znovu a znovu setkávali s Bohem, nezávisle na naší ustálené interpretační tradici a myšlenkových stereotypech. Jestliže budeme ochotni vstoupit do napětí, které dnešní biblické texty vyvolávají, objevíme překvapivá vodítka, naznačující, jaký je Bůh a na čem mu skutečně záleží. Čeho si váží. Například, že je to Bůh, který nechává odejít zbožné, aby odpověděl křiklounovi z hromady popela. Anebo Bůh, jehož milost, může námi pronikat ještě hlouběji než nejostřejší meč.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci číst

Hlavní postavou není Zacheus

Kázání misionáře Benjamina Helge u příležitosti památky posvěcení kostela v Ostravě

Chci číst

Dovolme Bohu být Bohem!

Několik osvědčených rad do boje, kterému se křesťan nevyhne

Chci číst

Jednotní v pokoře, pokorní v jednotě

Tradiční ctnosti nahlíženy v netradičních souvislostech

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„