Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ (Evangelium Matouše 13,1-9)

Farmář zapojil za traktor secí stroj a spustil proces setí ještě dříve, než vůbec sjel z příjezdové cesty na pole. Zatímco se traktor pomalu kodrcal, osivo se sypalo na všechny strany. Zrna padala na silnici, jiná do příkopu. A když se zemědělec konečně přiblížil k poli, musel ještě překonat zarostlý úsek plný plevele a trní, přičemž zrna se dál sypala ze secího stroje.

Nevzbudila by v nás tato scenérie otázky, proč byl hospodář při setí tak nedbalý a marnivě plýtval osivem? Rozsévače z našeho podobenství bychom mohli podobně nazvat lehkomyslným a jeho počínání nehospodárným. Omlouvá jej skutečnost, že vystupuje v podobenství, které má ilustrovat jinou logiku a motivaci. Ale o tom za chvíli.

Půda je utvářena vlivy okolního prostředí. Jestliže se po úrodné zemi chodí, stane se tvrdou a zhutnělou. Tytéž procesy smíme pozorovat v lidském nitru. Srdce některých lidí jsou jako tvrdá půda. Co když se tak stalo v důsledku toho, že po nich bylo opakovaně šlapáno a oni si vytvořili tvrdou slupku, aby se chránili před dalšími zraněními.

Srdce jiných se podobají kamenité půdě. Jak se to může stát? Nikdo se ráno neprobudí s úmyslem udusit v sobě to, co je životadárné, plodné a inspirativní. Prostě se jen zaměstnáváme věcmi. Zahlcujeme se jimi a ony nás činí zaneprázdněnými. Uvedu příklad: ve chvílích krátkého ticha saháme po telefonu dříve, než se z onoho ticha může stát něco hlubšího. Případně se cyklíme ve starostech o své děti, o své zdraví, o něco, co jsme řekli, udělali nebo neudělali. Namlouváme si, že kdybychom měli o trochu víc věcí, zážitků, vzrušení, konečně bychom se zklidnili, ačkoli se to ještě nikdy nestalo.

Někdy se zdá, že v sobě nosíme všechny čtyři druhy půdy zároveň. V jednu chvíli nasloucháme Bohu, a přece o několik okamžiků později nás může zachvátit hluboká úzkost, která tuto otevřenost udusí. Jindy nás může zatvrdit zármutek nebo starosti. A vzápětí se naše nitro znovu obměkčí a my rozpoznáme hlubinu Boží přítomnosti.

Je pravda, že zrna dopadající na tvrdou nebo kamenitou zem mají mnohem menší šanci zakořenit a prospívat. Přesto se to někdy stává. Existují pozoruhodné obrazy stromů vyrůstajících ze skal i květin, které prorážejí asfalt chodníků. Tyto houževnaté rostliny jsou znamením slova, které si bude v našem srdci nadále nacházet cestu k růstu, dokonce i ve dnech, kdy se cítíme udupáni, přemoženi trním nebo kdy je naše nitro nejvíce kamenité.

Bůh se jako Rozsévač nikdy nevzdává pole našeho života, nikdy nepřestává rozsévat do naší vnitřní krajiny. Ať už se cítíme zatvrzelí, zranění, rozptýlení nebo otevření, Rozsévač od nás neodchází a nikdy se nás nevzdává. Bůh neustále hledá cestu, jak nám být přítomen. Trpělivě čeká, zda odpovíme, nebo také ne, což je v podobenství rovněž zahrnuto.

Křesťanský život se stává dlouhodobým procesem, v němž dovolujeme Božskému Zahradníkovi, aby obdělával půdu našeho srdce, aby obdělával nás samotné. Dovolujeme mu, aby nám pomohl odhalit to, co v našem životě ztvrdlo. To, co je ukryté pod povrchem. Poddáváme se Bohu i tehdy, když nám ukazuje trní, o němž jsme ani nevěděli, že v nás roste.

Vzorce lidské zatvrzelosti se lámou jen obtížně, protože to mnohdy znamená zpochybnění ustálených názorů nebo zaběhnutého životního stylu. Jsme to i my, křesťané, kdo potřebujeme uvolnit ze sevření obav a starostí nebo z touhy mít více.

V průběhu let je kypřena půda našeho nitra, takže pomalu pokračujeme na cestě uzdravení a obnovy, neseni Boží láskou. Taková je povaha skutečné proměny: je pomalá. Nikdy nejsme dokonale stálí a vyrovnaní. Přesto přichází okamžiky, kdy zrno dopadne do dobré půdy.

Církev nemůže odstranit všechny překážky, může však lidem pomáhat, aby jimi prošli. Můžeme například doprovázet lidi v těžkých životních situacích, které v nich vyvolávají pochybnosti o Boží blízkosti. Když se stane něco zlého (a v kamenitém světě se to děje), mnozí bývají vykořeněni – řečeno jazykem podobenství – ztrácejí se ve větru, potřebují doprovodit na cestě ztroskotání do životních hlubin. Můžeme si navzájem pomáhat v rozpoznávání pokušení vkládat důvěru do peněz a majetku místo do Boha. Uprostřed pochmurného proudu zpráv, nečekaných životních těžkostí i vědomí vlastní slabosti můžeme citlivě vést k důvěře, že Bůh stále působí, aby uskutečnil své záměry života v plnosti. S Boží pomocí můžeme v lidském nitru překonat překážky mediálního humbuku, zaneprázdněnosti, chamtivosti a nepřetržité honby za novinkami.

Úroda nikdy nespočívala v tom, že se půda sama očistila. Spočívala v zrnu, vrženém rukou, která to nikdy nevzdala, na zem, která by podle prognóz neměla vydat vůbec nic. Slovo přetrvá déle než půda, do níž dopadlo. Ten, který rozsévá zrno do zmatku a zkázy, je tentýž, který způsobí, že zrno roste a přináší plody. Právě proto můžeme hledět i na tu nejhorší půdu svého života a nepropadnout zoufalství, nýbrž se chopit naděje.