Evangelista Marek měl rád sendvič. Ovšem nikoli jako jídlo, na kterém by si pochutnal, nýbrž jako prostředek, který uplatňoval ve vyprávění. V evangeliu se u něj s tímto nástrojem setkáváme opakovaně. Jak takový sendvič vypadá? Základ tvoří první část vyprávění, ta je proložena jiným příběhem a ten přechází do pokračování a závěru příběhu z úvodu. Tato struktura – podobající se sendviči – umožňuje vygradovat pointu textu. Za chvíli si ukážeme, jak se oba dnešní příběhy nejenže navzájem doplňují, ale prostřednictvím zrcadlových detailů i zesilují. Záměrem evangelisty Marka bylo přimět čtenáře, aby jeden příběh vykládali ve světle druhého. Díky tomu mohly vytanout na povrch dva základní motivy: víra a strach.
Marek 5, 21-36 Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup. Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“
Zvolený oddíl z Markova evangelia vypráví o dvou ženách, které Ježíš vysvobodil ze zdánlivě beznadějných situací. Starší z žen charakterizoval celý řetězec nelichotivých zpráv: 12 let bez přestání krvácela; zakusila nepředstavitelné tělesné i duševní strádání; žila v oddálení od běžného života; výdaje na léčbu ji přivedly na hranici hmotné bídy; žádné zlepšení se na horizontu nerýsovalo.
Náboženské a kulturní prostředí ve kterém tato židovská žena žila, určovala velmi striktní pravidla rituální čistoty. Kontakt s krvácejícím diskvalifikoval člověka na celý týden z návštěvy chrámu. Jestliže jste byli sami postiženi krvotokem, byli jste nuceni žít v izolaci, neboť lidé nebo předměty, kterých jste se dotkli, byly v důsledku kontaktu s vaším tělem kontaminovány.
Ačkoli příběh vypovídá o rituální nečistotě, jeho těžiště spočívá mnohem hlouběji. Na krvácející ženu smíme pohlížet jako na metaforu lidského života. Pojďme nyní tento obraz společně prozkoumat.
Jaké to asi bylo, krvácet 12 let? Krvotokem dotčená žena byla pravděpodobně chudokrevná, slabá, vyčerpaná. Věděla své o stavech, kdy se vám točí v hlavě, anebo vám je mdlo. Z jejího života vyprchaly barvy, teplo, vitalita. Je velmi pravděpodobné, že se cítila ztracená a bezmocná. Vynucená oddělenost od druhých lidí byla dlouhodobě k neunesení. Jediné, po čem toužila bylo, aby se uzdravila a krvácení ustalo.
Nevystihuje něco z této charakteristiky váš život? Nemám teď na mysli tělesné příznaky, ale duchovní a emoční stavy. O kterých částech tvého života by bylo možné říci že krvácí? V jakým oblastech z tebe život? Co způsobuje, že ztrácíš vitalitu? Je to zaneprázdněnost a vyčerpání, anebo spíše apatie a lhostejnost? Smutek, lítost, minulost, strach? Pochybnosti o sobě, absence kontaktu se sebou samým, s druhými, se světem nebo s Bohem? Krvácíme na tisíc způsobů.
Na ženě z dnešního evangelia je inspirativní, že nečekala do nekonečna, až ostatní dají do pořádku její život. Odmítla se rezignovaně podvolit podmínkám svého života. Vzala věci do vlastních rukou.
Navzdory své křehké a do jisté míry zdevastované tělesné schránce se rozhodla prodrat davem a přiblížit k Ježíši. Věřila tomu – to je ten první motiv – věřila, že pouhý dotek pláště jí navrátí zdraví. A skutečně. Poté, co se dotkla lemu Ježíšova oděvu okamžitě ucítila, jak symptomy její nemoci mizí.
Co když i o nás platí, že se potřebujeme spojit s něčím větším, než jsme sami, abychom nežili chudokrevným životem? Není to tak, že se potřebujeme dotknout pláště lásky, pláště odpuštění, pláště uzdravení? Nebo se potřebujeme spojit s pláštěm vlastní důstojnosti, krásy a hodnoty? Potřebujete se dotknout pláště odvahy, naděje a druhých šancí? Potřebujeme se znovu spojit s pláštěm krásy a vděčnosti?
To je to, co udělala krvácející žena v dnešním evangeliu. Dotkla se Ježíšova pláště a byla naplněna darem nového života, pocítila na svém těle změnu. Ale změnu pocítil i Ježíš. Jestliže ženě ustalo krvácení, z Ježíše naopak vyšla moc. Ježíš začal pátrat, kdo se ho dotkl. Ačkoli jej učedníci od tohoto záměru odrazovali, on v hledání nepolevoval. Žena, která se jej dotkla, se klidně mohla ztratit v davu. To, co ji přimělo se vrátit, byl zřejmě Ježíšův pronikavý pohled. S tímto motivem se v evangeliu setkáváme opakovaně. Ženu nepřiměla k veřejnému doznání odvaha, nýbrž strach. A tady jsme na stopě toho druhého stěžejního motivu, kterým je strach.
Scéna, v níž Ježíš hledá, kdo se ho dotkl, nám může připomínat příběh z Genesis, kdy se Adam s Evou, po požití ovoce, skrývali před Bohem. Bůh na ně volal: Kde jsi? Ptal se nikoli proto, že by neznal jejich polohu. Položil jim otázku, aby jim dal příležitost vyjít na světlo a přiznat pravdu. Podobně se Bůh ptal také Kaina: Kde je tvůj bratr Ábel? V prvním případu vyšla najevo jen část pravdy, v souvislosti s Kainem dokonce zazněla pouze vyhýbavá odpověď.
V Markově evangeliu, je o ženě napsáno, že řekla celou pravdu. Co to znamená? Představuji si, že mohla říci: Ježíši, byla jsem úplně zoufalá a bezmocná, tys byl mou poslední nadějí. Na toto její vyznání Ježíš zareagoval láskyplným oslovením – dcero – a přidal ještě tři zmocňující výroky – tvoje víra tě zachránila, jdi v pokoji, jsi zdravá – kterými ji vrátil důstojnost a veřejně stvrdil její uzdravení.
Zde náš příběh nekončí. Zatímco Ježíš pronáší své požehnání – doslova uprostřed věty – přichází lidé se zprávou, že zemřela dcera představeného synagógy Jaira. To je ta druhá žena – dívka, o které evangelista ve svém sendvičově uspořádaném příběhu vypráví.
V okamžiku, kdy se naděje jedné ženy povznesla k nebi, se naděje jiné ženy roztříštila na kusy. Přibližně v době, kdy Ježíš přijal jednu ženu jako dceru, druhý muž o svou dceru přišel. Srdce otce, zdrcené zármutkem, Ježíš utěšuje slovy: Neboj se, jen věř. Ještě výstižněji by bylo možné tato slova přeložit následovně: Přestaň se bát a pokračuj v životě z víry. Všimněte si, že se zde opět vrací hlavní motiv celého příběhu – strach vs. víra.
Evangelista Marek na obou příbězích ilustruje, jak obtížně se důvěra v Boha rodí. Jednou se jí chopíme, za chvíli ji ztrácíme, po nějaké době k ní znovu natahujeme ruku. Výstižně to vyjadřují slova hrdiny z jiného příběhu téhož evangelia: věřím, Pane, pomoz mé nevíře!
Strach prostupuje kulturní klima, v němž žijeme. Některé obavy jsou odůvodněné. Jiné jsou uměle vyvolávané mocenskými hráči jen proto, aby si zajistili ještě více bohatství a kontroly. Tento scénář je falešný. Role mesiášů, kteří nejdříve děsí, aby pak nabídli své laciné útěchy, není upřímná ani věrohodná. Důvěra, že i dnes je se koho dotknout, je naše motto, nikoli strach a izolace, z důvodu krvácení těla nebo duše.
