Dokázali byste si vzpomenout, kde se nacházela lavice, v níž jste nejčastěji sedávali v době vaší školní docházky? Byli jste premianti z prvních lavic? Anebo naopak potížisté, kteří byli umístěni do předních lavic proti své vůli? Vzpomínám si, že žáci starších ročníků měli první školní den tendenci zašít se ve třídě někam hodně dozadu. Avšak jen do té chvíle, než se zasedacího pořádku zhostil třídní učitel nebo učitelka. Prcci rázem putovali dopředu, kde v lepším případě obsadili místa vedle těch, kteří měli problémy se zrakem, v tom horším případě se ocitli mezi šprty, kteří nikdy nezapomínají hlídat si své místo na slunci.

V řecko-římské společnosti Ježíšovy doby taktéž existoval zasedací pořádek. Nevíme, zda byl uplatňován v průběhu vzdělávání, zato víme velmi přesně, že platil v průběhu stolování. Evangelista Lukáš o tom vypráví v souvislosti s hostinou, na kterou byl Ježíš pozván jedním z předních farizeů. Ježíš pravděpodobně přišel o něco dříve než ostatní, usedl a sledoval, jak se ostatní hrnou k předním místům u stolu, strkají do sebe nebo se předbíhají, jen aby pro sebe ukořistili prestižní místa v blízkosti hostitele.

 Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor. Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: “Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“  Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Lukáš 7,1.7-14)

Většina hostin, kterých se Ježíš zúčastnil, a o kterých nám evangelisté vyprávějí, skončila fiaskem. Ježíš v průběhu stolování buď někoho vyprovokoval, urazil, nebo pohoršil. Jednou mu žena pochybné pověsti pod stolem laskala nohy. Jindy přerušil hostinu, aby uzdravil nemocné v sobotní den. Nerozpakoval se jíst rituálně neočištěnýma rukama, sdílel stůl s opovrhovanými, jedl a pil víc, než jeho oponenti považovali za přijatelné. Nejhorší však bylo — že mluvil. Říkal věci přímočaré, zahanbující, které nikdo nechtěl slyšet. Dnešní oddíl popisuje jednu z takových scén.

Ježíš znal etiketu, jaká v jeho době určovala pravidla stolování. Tím, co řekl, do ní vnesl rozvratný prvek. Posuďte sami: To, kam si sedneš, o tobě mnoho vypovídá. Lidi, které pozveš k sobě domů, jsou zrcadlem tvého nitra. Jestliže svou hodnotu odvozuješ od lidí, se kterými se stýkáš, povede to u tebe jen k další úzkosti, osamělosti, podezíravosti, nenávisti. Jestliže s tím chceš něco dělat, anebo to změnit, upřednostni hosty, kteří ti nemohou pozvání odplatit. Třeba proto, že na to nemají. Anebo jimi ostatní pohrdají. Odstrkované si připusť k sobě blíž a neboj se, že tím něco ztratíš. Možná u některých lidí, ale určitě ne u Boha. To je totiž svět, který se Bohu líbí a do kterého tě chce uvést. Žádný člověk v něm není bezvýznamnou nulou.

Evangelista Lukáš nezapsal, jak tato hostina s Ježíšovým nevyžádaným kázáním skončila. Nevíme, jaká byla reakce jeho posluchačů. Zda se rozpačitě zasmáli, nevěřícně kroutili hlavami, začali pochybovat o Ježíšově příčetnosti, odporovali mu, nebo mu snad dali zapravdu. Člověk se po přečtení evangelijního popisu nemůže zbavit dojmu, že když Ježíš ten večer odešel z farizeova domu, hostitel se neusmíval a nevyprovázel ho se slovy: „Ježíši, zase se někdy zastav!“ Není jistě bez zajímavosti, že až do konce Lukášova evangelia nenajdeme zprávu o tom, že by byl Ježíš hostem u nějakého farizea nebo jiné náboženské autority. Zato hned na příští hostině se Ježíš vyskytuje ve společnosti celníků a hříšníků.

Text, který nám je dnes předložen, nás nemá poučit o etiketě stolování ani o tom, jak usazovat hosty. Klíčová otázka zní: podle jakých kritérií si vybíráme lidi, kterým dovolíme, aby se nám přiblížili? Ježíš nám v několika skicách předkládá hlavní ideu poměrů v Božím světě. Pravidla, která řídí tamní život se mnoha ohledech liší od těch, které panují v naší kultuře vzestupu a soutěživosti. Co mám konkrétně na mysli?

Boží království není královstvím nedostatku; je královstvím hojnosti, v němž jsou všichni již přijati, již milovaní, již známí a již ceněni. Měnou tohoto království je pokora, nikoli pýcha; velkorysost, nikoli lakota; pohostinnost, nikoli strach. Stůl, který stojí v samém středu tohoto království, má tolik míst, že všechna místa zde jsou čestná, všechna místa jsou první, všechna místa jsou vznešená – nemusíme se strkat a vysilovat, abychom si nějaké dobré zajistili.

Usednout u Ježíšova stolu, znamená postavit se na odpor kultuře, v níž není pokora ceněna ani podporována. Ať už jde o zábavu, politiku, sport, nebo dokonce i náboženství, chováme nezdravý obdiv k těm nejhlasitějším, největším a nejmocnějším.

Jíst a pít s Bohem znamená žít v napětí vůči pořadím, která definují zasedací místnosti, přijímací řízení, politické nebo společenské události. Není na tom nic snadného ani přímočarého; vyžaduje to těžkou práci a dlouhodobou vytrvalost.

Pokora je ovšem ošemetná věc. Příliš snadno si ji pleteme s vlastním znehodnocováním, podceňováním nebo nízkým sebevědomím. A jestliže se nám přeci jen podaří pokoru zdravě vymezit, může nás následně zradit. Ve chvíli, kdy ji začneme u sebe registrovat, nám začíná unikat.

Pohostinnost není ani tak o tom, kým druhý je nebo není, nýbrž o tom, kým jsem já a kým chci být. Pohostinnost nezačíná otevřením dveří našeho domu. Začíná otevřením dveří našeho srdce. Místo sestavování seznamu hostů, kteří jsou u nás vítáni, bychom si možná měli udělat soupis svých vlastních strachů, předsudků, soudů, skepsí, cynismů a sklonů k posuzování druhých. To jsou ty nejtěžší zámky na dveřích našeho srdce, které činí z druhých lidí outsidery, osoby nežádoucí, v přeneseném smyslu cizince, vůči nimž se neprodyšně uzavíráme.

Zítra se otevřou dveře škol a tříd. Děti usednou do lavic, učitelé za katedru. Možná s úsměvem, možná s obavami, možná s pocitem, že právě teď začíná další běh, další závod. Vždyť i škola dokáže někdy připomínat závodiště – kdo bude rychlejší, chytřejší, úspěšnější, kdo si vybojuje místo vpředu, kdo získá pochvalu, kdo bude první.

A právě tady je veliké nebezpečí, které proniká do našich životů od útlého věku: soutěživost, kariérismus, favorizování těch, kteří mají výsledky. Ti, kdo jsou pomalejší, křehčí, méně sebejistí, často usedají do zadních lavic života, a někdy se tam cítí odsunuti a neviditelní.

Jenže Boží království funguje docela jinak. Tam nejsou lavice úspěšných a lavice neschopných. Tam není stupínek vítězů ani aplikace s hodnocením. Tam je stůl, kde má každý své místo – čestné, vznešené, milované.

Ježíš nás dnes zve k tomu, abychom se v každodenním životě nevydávali cestou strkání, soupeření a neustálého dokazování vlastní hodnoty. Zve nás, abychom učili své děti i sami sebe jinému řádu: že důležitější, než úspěch je pravdivost, že cennější, než kariéra je charakter, že větší než schopnost prosadit se, je schopnost druhého přijmout.

Začátek školního roku je novou příležitostí. Může být návratem k obvyklému rytmu povinností, ale může být také novým začátkem, v němž kolem sebe vytváříme prostor, kde není třeba soupeřit o lásku, uznání či přijetí.

Začátek školního roku je příležitostí stát se těmi, kdo ve třídě, v práci, v rodině či v církvi dokážou nabídnout pohostinné srdce. Protože právě tam, kde se přestává soutěžit a začíná sdílet, tam usedáme ke stolu, u něhož je sám Kristus hostitelem.