V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo… abyste i vy byli, kde jsem já. (…) Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Jan 14,2. 23)
Minulou neděli jsme přemýšleli o Ježíšově výroku: ať se vaše srdce nechvěje úzkostí. V těchto slovech nám Ježíš sděluje, jaké nás chce mít. Máme být lidmi, kteří nepodléhají úzkosti. Nikoli úzkosti klinické, řeší psychologové a psychiatři, ale úzkosti existenciální, která pramení z toho, že člověk nedokáže – obrazně řečeno – seskočit z běžícího pásu sebe-zajištěnosti, který jej veze opačným směrem, než je Bůh.
Dnes postoupíme o krůček dále. Ono totiž nestačí, když člověk ví, čemu se má vyhnout. Zároveň potřebuje slyšet, jak dát průchod životu, jak se propojit se smyslem a láskou, jak učinit své srdce bezpečným místem. Jestliže jsme se minulou neděli zamýšleli nad tím, jaké nás chce Ježíš mít, dnes budeme hledat odpověď na otázku: kde nás chce Ježíš mít?
Minulý týden zaznělo, že je možné žít s nechvějícím se srdcem uprostřed neklidného světa. Toto místo existuje, lze jej nalézt. Ale dosáhnout změny z úzkostné polohy do polohy pokojné není v lidských silách. Může se to stát, ale my nejsme katalyzátory této změny. Jinými slovy: my tu změnu o vlastních silách způsobit nedokážeme.
Ježíšovi současníci tuto zkušenost učinili. Jak? Díky osobnímu setkání se Vzkříšeným a později v důsledku seslání Ducha svatého. Tímto úzkým kruhem několika vyvolených se ovšem Ježíšovo zaslíbení bezpečného místa božího přebývání s člověkem nevyčerpalo. Ježíš tuto nabídku formuloval univerzálně, to znamená, že se týká všech lidí, a zároveň každého osobně. Dokládají to Ježíšova slova o domově. V domě mého Otce je mnoho příbytků (…) Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.
Nepochybuji o tom, že slova o domově, který Ježíš chystá, jsou mnohým z nás důvěrně známá. Pravdou ovšem je, že o nich ne příliš často, respektive téměř nikdy, nepřemýšlíme v souvislosti s přítomným životem. Spíše máme sklon si představovati, že Ježíš odchází někam daleko nebo snad vysoko, nad oblaka, do jakéhosi nebeského domova.
Rád bych vám nabídnul výklad, který nás přiměje k tomu, abychom nepřemýšleli o Otcově domu výlučně v posmrtné perspektivě. Se slovním spojením „dům mého Otce“ se v Janově evangeliu setkáváme ve chvíli, kdy Ježíš vstupuje do chrámu a rozhořčen z náboženského byznysu, který tam vesele kvete, převrací stoly penězoměnců a prodejců holubic, se slovy: Jděte s tím odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!
Výraz dům mého Otce označoval místo, kde se Bůh setkává s lidmi. V Ježíšově době byl obrazem Otcova domu především chrám – místo, kde se nebe dotýkalo země, kde Bůh přebýval uprostřed svého lidu. To, co naznačoval chrám, se v plné míře projevilo ve fyzické přítomnosti samotného Ježíše. V tomto způsobu se možnost setkání Boha s člověkem nevyčerpala. Po Ježíšově nanebevstoupení dále trvá. S Ježíšem se lze setkat v jeho mystickém těle – církvi. Ježíšovo zaslíbení připraveného místa, tudíž není nějaká vzdálená, odložená budoucnost, ale skutečnost, s níž můžeme učinit zkušenost zde a nyní, konkrétně v církvi.
Jestliže v Ježíšově době bývalo zvykem, že žáci přebývali s rabínem, aby se od něj učili. Nyní se Ježíšovým následovníkům nabízí zcela nová podoba vztahu. Již déle nebude uplatňován vzdělávací model žákova přebývání v blízkosti rabína, nyní nastupuje jiná kvalita přebývání. Naznačují to slova, odkazující na duchovním přebývání: zůstaňte ve mně, a já ve vás.
Jak tomu rozumět? Zkusme si to představit jako sklenici, která je ponořena do vody. Voda nejenže sklenici naplňuje, ona ji zároveň celou obklopuje. Ježíš říká, že nějak podobně bude on v nás a my v něm. Tato vzájemná blízkost, jednota, tento vnitřní domov je tím, co člověka uschopňuje k životu s nechvějícím se srdcem uprostřed zmateného světa. Domov je místo, kde jsme v bezpečí, kde můžeme být sami sebou. Ježíš říká, že on a Otec si učiní příbytek v nás – že se u nás zabydlí.
Člověk byl stvořen pro přijetí, pro lásku a pro náruč, která ho obejme. Dnes žijeme ve společnosti, která by se někdy dala nazvat „kulturou odmítnutí“. Něco o tom vědí neúspěšní uchazeči o studium na vysněné škole, kandidáti výběrových řízení, aspiranti přijímacích pohovorů. Na odmítnutí jsme bytostně, až bolestně citliví na odmítnutí. Odmítnutí v nás totiž vyvolává dojem nekompetentnosti. Jako by nám v uších neustále znělo: Ne. Ne. Ne. Ne.
A to jsme ještě nezmínili podoby odmítnutí, se kterými zápasí mladá a nejmladší generace: příspěvky, které nikdo nelajkuje; skupiny přátel, za kterých bývají vylučováni; vztahy, ve kterých s nimi někdo bez vysvětlení přestane komunikovat; opakované pokusy o navázání kontaktu, na které nikdo nereaguje. Každodenní běžná odmítnutí. Drobná a přesto zraňující.
Jaký dopad má odmítnutí na lidskou psychiku? Psychologové, tvrdí, že nebezpečně znepokojivý. Odmítnutí lidé se stávají méně soucitní, obtížněji se ovládají. Je tomu tak proto, že odmítnutí ohrožuje samotné jádro našich duševních potřeb – potřebu patřit, být přijímán, být milován.
Četl jsem o průzkumu, který zkoumal, která místnost bytu je pro obyvatele nejoblíbenější? Mnozí správně tušíte správně, že kuchyň se u nemalého vzorku respondentů umístila na přední příčce. Hned za ní byla ložnice. Dokázali byste si tipnout, jaká místnost patří mezi nejoblíbenější u maminek s malými dětmi? Je to koupelna. Proč? Protože se tam mohou zamknout, a přitom nechat ty malé nezbedníky venku. Pokud jste rodič nebo prarodič malých dětí, víte, že ve chvíli, kdy se dítě naučí samo pohybovat, nastává nový stupeň jeho divokosti. A koupelna, v níž se můžete zavřít a být na chvíli sami, se tak alespoň dočasně stává vytouženým místem pokoje. Ve světle dnešního textu nutno podotknout, že by byla škoda, kdyby se koupelna stala jediným prostorem, kde lze zakusit klid a ticho.
Lidé často hovoří o tom, že touží po bezpečném prostoru. Ale tento svět bezpečný není. Když zakouším odmítnutí mimo hranice církve, vyvstává ve mně otázka: Je pro mě místo alespoň zde, v církvi? Jsem tu chtěný? Patřím sem? Ježíš odpovídá: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Je tam místo i pro tebe. A to místo není někde daleko, ale právě zde, v domě mého Otce: v chrámu, v přítomnosti Ježíšově, v církvi, která se má stát místem přijetí. Opravdové bezpečí je mít Boha doma, v sobě, a zároveň bydlet v domě Otce. To nejhlubší bezpečí je zakoušeno hned dvojím způsobem. A právě k tomu nás Ježíš zve. Nemusíme se znepokojovat kulturou odmítnutí. V Ježíši Kristu není žádné odsouzení – a to znamená, že pro ty, kdo jsou v Kristu, není ani žádné odmítnutí.
Ježíš nás povolává, abychom vytvářeli alternativní kulturu: společenství, které se na tomto světě stává místem, kde je Boží moc, Boží cesta a Boží láska skutečně přítomná. V reálném životě. Pavel píše církvi v Římě – v tehdejším kulturním a duchovním centru: Přijímejte se navzájem. To však neznamená jen trpět se. Neznamená to jen snášet druhého. Znamená to obejmout. Znamená to přivítat. Znamená to otevřít mu svůj život. Znamená to darovat jiskřičku radosti a uznání jeho přítomnosti. Přijímejte se navzájem, tak jako vás přijal Kristus.
