Pro většinu školou povinných dětí je dnešní den posledním dnem vánočních prázdnin. Po dvoutýdenní přestávce se zítra vrátí do školy. To znamená, že dnes večer budou muset jít dříve do postele, zítra ráno rychleji vstávat, sbalit vše potřebné, opustit pohodlí domova a vrhnout se vstříc novým výzvám. Zbytek společnosti možná jinak, ale přesto nějak vnímá, že sváteční období Vánoc a přelomu roku je u konce. Mnozí se mohou cítit vyčerpaní a unavení, což lze připsat na vrub předvánočnímu shonu, zvýšené konzumaci jídla nebo spánkovému deficitu.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.  (Jan 1,14)

Počátek Janova evangelia nám ovšem připomíná, že ten, kolem kterého se soustředila pozornost posledních dnů, nezmizel. Nesdílí osud vánočních dekorací, které budou postupně ukládány tam, kde nebudou po zbytek roku překážet. I kdyby se všechno, co se týká Vánoc, zdálo být uzavřené, a my sami unavení, zůstává milost, která není darem jednorázovým, nýbrž nabízeným stále znovu a znovu a znovu.

Jestliže nám evangelista Lukáš nabídl v průběhu Vánoc k přemýšlení pastýře a jesle, a evangelista Matouš nás za dva dny bude volat, abychom spolu s mudrci putovali za hvězdou, evangelista Jan nás dnes zve k prologu svého evangelia. V něm nevypráví vánoční příběh, spíše poodhaluje jeho smysl.

Vypráví o hlubokém tajemství, v němž odkrývá, co bylo dříve, než vznikl čas, jazyk, dějiny. Sděluje nám, že v centru všeho nebyl chaos, ani studený osud, nebo náhoda, nýbrž božské Slovo. Toto božské Slovo se nevznášelo nad světem jako nějaká teorie, ale stalo se živou, dýchající lidskou bytostí, která může být rozpoznána podle tváře, hlasu, těla.

V prvních osmnácti verších svého evangelia Jan hned dvakrát říká, že Slovo, které se stalo tělem, bylo „plné milosti a pravdy“. Spojení milosti a pravdy je něco, co se v Ježíši uskutečnilo jedinečným způsobem. Pro většinu z nás je obtížné udržet v rovnováze zároveň milost i pravdu.

Asi každý máme v životě zkušenost s lidmi, kteří jsou pro nás výzvou. Ať už pro své provokativní vzezření, extravagantní chování nebo manipulativní nebo násilnou komunikaci. Vyslovit – dle našeho uvážení – pravdivý soud o jejich problémovém chování dokážeme relativně snadno. Mnohem obtížnější je sdělit o těchto lidech milostivý výrok, jinými slovy: aplikovat na ně léčivý balzám odpuštění, soucitu a milosrdenství.

Podobně známe lidi, kteří vám ochotně – nejčastěji bez vyžádání – sdělí svůj názor na cokoli. Řeknou vám o tom, co si myslí o vás, o vašem oblečení, o vaší práci, o vašich názorech na nejrůznější věci. Jsou pravdomluvní, ale bez sebemenšího náznaku milosti, která by zmírnila hrany jejich výroků a dovolila druhým být svými.

Jejich opakem jsou lidé, kteří jsou natolik prostoupeni milostí, až se někdy zdá, že snad ani nedokáží kriticky myslet. Všechno je pro ně v pořádku. Zjevná pochybení bagatelizují. Zdržují se jakýchkoli komentářů, aby se někoho náhodou nedotkli. Pravdu rozpustili v milosti.

Milost a pravda. Ježíš dokázal pracovat s oběma zároveň a v dlouhodobém horizontu.  Znal pravidla. V jeho době byl v dodržování pravidel málokdo tak důsledný jako farizeové. Ježíš ovšem viděl i to, co skrývali za fasádou okázalé zbožnosti.

A stejně tak si byl vědom drobných závistí, žárlivostí a svárů, které se objevovaly mezi jeho učedníky. Nepřestává mě udivovat, jak je možné, že se Ježíš, který toto všechno prohlédl a registroval, nestal největším mrzoutem a bručounem starověkého Blízkého východu? Co jej nakonec ochránilo před tím, že se celými dny nezaobíral kritikou druhých, poukazováním na každý jejich přešlap nebo hříšnou myšlenku? Jsem přesvědčen, že to, co stálo v pozadí, byla milost. Nikoli milost mdlá, která by hřích bagatelizovala. Ani milost slabá, která by byla příliš zbabělá na to, aby přijala drsnou realitu života. Byla to milost, která věděla, že nemůže zlehčovat pravdu, ani zamlčet možnost vše napravit.

Kristus přinesl lásku, kterou smí člověk přijmout, aniž by se předtím musel stát úspěšným v konkursu svatosti. S tím se obtížně vyrovnávají zvláště ti, kteří sobě nebo druhým musí neustále něco dokazovat. Anebo ti, kteří se drží přesvědčení, že lásku nebo náklonnost si člověk vždycky musí zasloužit. Případně, že uznání je plodem tvrdé práce. A bezpečný se prý může cítit pouze ten, kvůli kterému má smysl se nasazovat.

Hovořím o tom proto, že mnozí křesťané jsou zběhlejší ve vyjadřování pravdy než v prokazování milosti. I ve dvě hodiny ráno si dokáží přehrávat své chyby, anebo s přesností snajpra vyjmenovat, kde všude se druzí mýlí nebo selhávají. Pokud jste většinu života plavali v těchto vodách, evangelium ve vás nepochybně vyvolá údiv. Zvláště, když tvrdí, že vaše nejpravdivější identita není totéž, co produktivita, pověst, výkon, a stejně tak, že se vaše identita neodvozuje od vašich selhání, nebo minulosti.

Naše identita se neodvozuje od toho, co děláme, ani od toho, co druzí udělali nám. Naše identita je v Kristu. V něm jsme vykoupeni, přijati za Boží děti, zahrnuti do jeho záměru. Nejsme ovládáni svou minulostí a nejsme ani ovládáni tím, co nám někdo udělal. Právě v tom spočívá svoboda. Naše identita je v Kristu a zdrojích, které v něm nalézáme. Jsou jimi: Boží Duch, Boží slovo, Boží církev – to všechno přináší skutečné osvobození.

Žijeme ve světě ovládaném příčinou a následkem. Učiň správnou volbu a sklidíš správný výsledek. Učiň špatnou volbu a poneseš následky. Ano, v tom je kus pravdy. Naše rozhodnutí něco znamenají. Setí a sklizeň odráží přirozený řád. Ale milost narušuje rovnici.

Apoštol Pavel v listu Římanům říká, že tam, kde se rozmohl hřích, se ještě hojněji rozhojnila milost. Bůh je architektem vykoupení. I to, co nikdy neschválil, dokáže nést, dokonce ani to, co sám nezahájil, dokáže proměnit.

Jeho záměry nejsou závislé na naší poslušnosti. Bůh nepotřebuje naši dokonalost k naplnění svých záměrů. Bůh se nesnaží vytěžit maximum z toho, co zbylo. On obnovuje to, co bylo ztraceno, způsoby, za které by nás nikdy nenapadlo se modlit. To je definice Boží milosti.

Bůh je natolik svrchovaný a moudrý, že do svých záměrů zahrnuje i naše selhání. Boží svrchovaná dobrota neprohrává boj s naší zlomeností. Jeho moudrost není přemožena naší slabostí. Jeho prozřetelnost se nestahuje, když se naše rozhodnutí vychýlí.

Ježíš nabízí nejprve blízkost. Nejprve lásku. Nejprve důstojnost. Svým postojem k nám vysílá jasnou zprávu: ty nejsi problém, který chci řešit, ale tvor, kterého chci milovat. Naši nejpravdivější identitu vystihuje výrok: jsi milovaný, jsi milovaná.

Bože, na prahu nového roku tě neprosíme o jistotu,
ale o to, abys nám dal tolik světla,

kolik je potřeba k tomu, abychom mohli učinit další krok.

Neslibujeme ti, že se staneme lepšími, než jsme.

Přicházíme takoví, jací jsme: z něčeho unaveni, na jiné věci se těšící.
Neustále potřebujeme být uzdravováni a vyučováni.

Uč nás,

pečovat o to, co žije,

naslouchat více než pospíchat,

setrvávat, tam, kde je jednodušší odejít,

ctít své hranice.

Dej nám odvahu říkat pravdu
o tom, co bolí,
o tom, co potřebujeme,
o tom, co sami nést nemůžeme.

Utvářej nás v lidi,
kteří upřednostňují milost před logikou,

sdílení před řešením,
lásku před odpovědí.

Učiň nás bezpečnými ostrůvky pro druhé,

učiň nás pozornými tam, kde je svět hlučný.

něžnými tam, kde je svět tvrdý,

zakořeněnými v lásce, kde se svět bojí.

Svěřujeme se ti,

Protože ty jsi s námi, nespěcháš, ale vše činíš nové.

Amen.