https://www.ceskatelevize.cz/porady/14741205385-bohosluzby-v-ceske-televizi/42523510017/
kázání začíná v čase 18:40
Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle. (1. Timoteovi 3,16)
Vážení televizní diváci, milí shromáždění,
mám-li pronést kázání o Ježíšově narození, které apoštol nazval vzletně „velkým tajemstvím zbožnosti“, činím tak s velkým respektem.
Mám za to, že kazatelé, kteří o Bohu vyprávěli před Ježíšem, byli úspěšní jen částečně. Usuzuji tak z faktu, že Bůh, který chtěl o sobě promluvit bez známky zkreslení, raději sám sestoupil na zem a sám takové kázání o sobě pronesl.
K čemu to všechno? Aby úcta, kterou lidé projevují Bohu, byla tzv. šitá na míru.
A to není nic automatického. Apoštol Pavel napsal, že taková úcta je veliké tajemství. V řeckém originále Nového zákona je použito slovo mystérium.
A přesto se nejednalo o žádnou ezoterickou záležitost, ke které byl měl přístup omezený počet zasvěcenců.
Tajemství pravé úcty k Bohu apoštol spojuje s momentem, v němž Bůh překročil práh věčnosti a vstoupil do stísněného prostoru lidské existence.
Možná si říkáte: Jak se může Bůh stát člověkem? Není to něco jako snažit se vměstnat oceán do šálku čaje?
Ano. Tato událost skutečně znamenala spojení těch nejodlehlejších polarit: lidské a boží; země a nebe; času a věčnosti; konečného a nekonečného — to vše v jediné osobě, v osobě Ježíše Krista.
A to je to velké tajemství? – mohl by se zeptat nějaký nenechavý šťoural. Ano. Nepochybuji o tom, že když za chvíli pomocí několika ilustrací nastíním, co znamenala inkarnace neboli vtělení, mnozí zalapají po dechu a zvlášť vnímavým se dost možná podlomí kolena.
Tak schválně. Zkuste si na chvíli představit, že ten, který svým slovem stvořil svět, se v jednom konkrétním momentě dějin učil tvořit slabiky. Anebo: ten, který znal počet všech hvězd, se učil počítat do deseti. A dále: dítě nebeského Otce vdechovalo prach z Josefovy tesařské dílny. Do kůže malého Ježíše dokázaly proniknout třísky, jeho paměť se učila opakováním, jeho duše učinila zkušenost s emocemi jako je soucit nebo smutek.
Vtělení přivedlo Boha k nám. Nic na Jeho lidskosti nebylo umělé ani teatrální. Nepřiblížil se k lidem jen částečně nebo povrchně. Nikoli, on se ponořil až na samotné dno. V Ježíši vstoupilo věčné do časného.
Stvořitel vstoupil do toho, co stvořil, aby to proměnil zevnitř. Toto vše nám Vánoce připomínají:
Boha, jenž se neostýchal prachu mezi prsty na nohou ani špíny za nehty.
Boha, který nalezl útočiště v lidském těle, stoloval s hříšníky, lámal chléb s tuláky, plakal u hrobů, rozmlouval s vojáky a zemřel za ty, kdo volali po jeho ukřižování.
Někdo by se mohl zeptat? No dobře, ale co s tím má společného přenos vánoční bohoslužby z kostela? Rád odpovím: Církev je místem, kde Boží milosrdenství přebývá v reálném čase.
Kristus vyslal své následovníky do světa, aby shromažďovali vyčerpané, bloudící i zatvrzelé u křtitelnice, kazatelny a oltáře, kde všechno začíná znovu.
A co s tím má společného vánoční bohoslužba? Ve křtu a večeři Páně přijímáme my, lidé mnoha omezení, ničím neomezenou Boží milost, a stáváme se nositeli Boha pro okolní svět.
Evangelium, které k vám, vážení diváci, dnes zaznívá, není nějakým kulturním doplňkem vánoční programové nabídky. Zvěstované slovo má úžasnou moc: díky němu se rodí víra.
Musím dát za pravdu apoštolu Pavlovi: je to veliké tajemství, že Boží přítomnost je skutečná jako slovo v ústech, chléb v ruce, víno na jazyku a voda stékající po čele křtěnce.
Čím víc o tom přemýšlím, tím tajemnější se mi zdá, že Bůh může rozšířit konečné do nekonečna, aniž by došlo k jeho zničení. Dokonce i lidské srdce může být rozšířeno do božích rozměrů.
Ale ještě větší zázrak než tento, je, že se Bůh skrčil, schoulil, do rozměrů lidských. Jedna z nejhlubších definic Vánoc zní: Bůh odmítl možnost milovat nás z odstupu. Ježíš nepřinesl lidem motivační citáty. Přinesl sebe sama.
Milí přátelé, nepochybuji o tom, že jste po těch několika minutách, co k vám hovořím, postřehli, že vyznání, svědčící o tom, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, považujeme jako křesťané za střed našeho kázání, celé bohoslužby, ba i samotného života.
Vánoční období, do kterého jsme včerejší nocí vstoupili, je tím nejpříhodnějším časem ke spontánnímu úžasu nad tímto zázrakem. Víte, jak popisují úžas z Božího konání autoři evangelií? Slovíčkem HLE.
V souvislosti s Josefem: „Hle, anděl Páně se mu ukázal ve snu…“
V souvislosti s Marií: „Hle, počneš a porodíš syna…“
V souvislosti s pastýři: „Hle, zvěstuji vám radost velikou…“
V souvislosti s mudrci: „Hle, hvězda, kterou viděli na východě…“
V souvislosti s účastníky bohoslužby: „Hle, rozklíčuji vám veliké tajemství…“
V souvislosti s televizními diváky: „Hle,
…ale v tomto případě dokončení věty nechávám na každém z vás.
Amen.
