Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2. List do Korintu 5,17-21)

Milí shromáždění, vážení televizní diváci, před malou chvíli jsem přečetl úryvek, který vznikl přibližně kolem r. 50 po Kristu.  Jeho autorem je apoštol Pavel, který byl ve své době vášnivým pisatelem dopisů. Dovedu si představit, že kdyby žil dnes, byl by z něj třeba vlivný influencer, který by se ve svých příspěvcích, podcastech a videích vyjadřoval ke kříži a Ukřižovanému, stejně jako se tomuto tématu věnoval ve svých dopisech.

Proč psal a mluvil nejvíce o ukřižování? Byl přesvědčen, že tato historická událost je klíčem k proměně. Dovolte, abych uvedl příklad. V Pavlových dopisech najdeme jednak vzletná slova, adresovaná křesťanům: „vy jste Boží umělecké dílo“ (Ef 2,10), „vy jste Boží chrám“ (1K 3,16), „vy jste Kristova sladká vůně“ (2K 2,15), „jste svatí“ (1K 1,2; Římanům 1,7). A přesto dokáže apoštol témuž auditoriu napsat: „všichni jsme hříšníky“ (Ř 3,23), „každý z nás je otrokem svého těla“ (Ř 6,20) anebo na jiném místě „hříšné vášně nás přivedou ke smrti“ (Ř 7,5). Co tedy platí? Kříž je křižovatka, která nás přivádí k jedné nebo druhé poloze života.

Ve snaze popsat paradoxní zkušenost lidského nitra, není hlas apoštola Pavla v Písmu zdaleka jediný a už vůbec ne osamocený. Téměř každá strana Bible pojednává o naléhavé potřebě záchrany. Motivy spásy jsou ilustrovány pomocí obrazů z nejrůznějších oblastí života. Setkáváme se například s analogiemi s otroctvím, v nichž je řeč o vykoupení. Soudní prostředí prozrazuje výskyt slova ospravedlnění. Myšlenka očištění či obmytí z vin má blízko k chrámové bohoslužbě a obětem. Obnova vztahů mezi Bohem a člověkem je popsána pomocí slova smíření, které máme spojeno s oblastí mezilidských vztahů. Nelze pominout ani válečné obrazy, které připomínají termíny vítězství, resp. porážky.

Z Bible přešly motivy spásy do liturgických textů, modliteb, vyznání víry, básní, románů a dalších literárních žánrů. Sakrální malířství, sochařství a architektura představují „zhmotněný“ výraz Božích vykupitelských činů. Vyprávění o Ukřižovaném bylo zhudebněno v antifonách, chorálech a chvalozpěvech. Není divu, vždyť hudba dokáže tento obsah komunikovat nenapodobitelným způsobem.

Rád bych si nyní vypůjčil příklad z hudební teorie, abych s jistou mírou zjednodušení nastínil, jak Bible prezentuje své ústřední téma, kterým je záchrana člověka. Zpravidla ještě dříve, než motiv skladby majestátně přednese celý sbor hudebníků, nám jej skladatel představí v náznaku, který ztvární třeba jen jeden hráč. Teprve postupně se přidávají další nástroje, které motiv přednáší stále výrazněji. Vše postupně graduje a sílí, až motiv přednese v jeho monumentální podobě celý orchestr.

Podobně bychom si mohli představit postupně se rozvíjející téma záchrany v Bibli. Už v první knize Bible – Genesis – narážíme na beránka, později na oběť, oltář, v dalších knihách na smírčí úkony, očišťující rituály. Další vrstvy jsme slyšeli hned v úvodním žalmu – Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Jiné najdeme například u proroka Izajáše, kde čteme o trpícím služebníku, který nesl naše nemoci a vzal na sebe naše bolesti. Ale to zdaleka není vše. V Novém zákoně se přidávají další témata, až vše postupně vygraduje ve velkopátečním a zejména velikonočním finále, kdy majestátním motivem spásy zaburácí doslova celý vesmír.

Pokaždé, když jsme konfrontováni s něčím úchvatným a dech beroucím, nám chvíli trvá, než tuto zkušenost zpracujeme a jsme schopni o ni mluvit. Ne jinak tomu bylo s očitými svědky golgatského dramatu. Ježíšovu okolí se mohl kříž zpočátku jevit jako velký otazník nad smyslem utrpení nevinného.

Teprve poté, co se nejbližší setkali se Vzkříšeným, uslyšeli velikonoční skladbu spásy v celé její nádheře. Díky této zkušenosti mohli v kříži uvidět cosi jako gigantický čep, který umožnil otevřít dokořán dveře, skrze které svět vstoupil do zcela nové etapy. O něčem takovém nemohli mlčet! Není divu, že se ukřižování stalo ústředním tématem křesťanské víry.

Lze je vyjádřit heslovitě? Pokusím se: záchrany člověka se Bůh nevzdal ani za cenu té největší oběti. Ba co více, svou nezlomnou touhou je odhodlán doprovázet nás až na samotné dno, ano, dokonce až do našeho hrobu, kde je cítit smrtelný zápach. A na tomto místě nás znovu uchopit za ruku a zašeptat: nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu.

Milí shromáždění, vážení diváci, v úvodu zaznělo, že na každé straně Bible nacházíme stopy Boží touhy zachránit člověka. Křesťanská víra ale není uzavřená mezi dvě desky knihy, i kdyby tou knihou měla být Bible. Místem, kde se na celou událost spásy rozpomíná shromážděná rodina víry, je bohoslužba. Děje se tak především ve slovu, které můžeme slyšet a v darech svaté večeře Páně, které můžeme přijímat. Jen díky tomuto završení se celý spásný příběh uzavírá a zároveň zpřítomňuje.

Dnešní pátek se může pro každého z nás stát velkým. Zkuste si představit, že vám je nabídnuta možnost opustit zacyklení v životním stylu, o kterém tušíte, že není tou nejlepší možnou variantou toho, jak žijete.

Velkým by se mohl tento pátek stát také v případě, že bychom zakusili osvobození z toho, co je silnější než my, čemu otročíme, co nás vysává a drtí. A to už ani nehovořím o nevyslovené, anebo naopak donekonečna opakované touze, aby vše, co se nám v životě nepovedlo, z čeho jsme smutní, a co bychom nejraději vymazali, nad námi ztratilo moc a vládu.

Ne náhodou budou dnes v tomto kostele dary svaté večeře Páně nabízet 3 kaplani: nemocniční, vojenský a vězeňský. Co se za touto symbolikou skrývá?

Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu, řekl Ježíš. Odpuštění, které vám bude zvěstovat vězeňský kaplan, je odpuštěním, které vám jeho ústy tlumočí samotný Kristus. „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, řekl Ježíš. Koho z nás netrápí neduhy těla, duše nebo ducha? Z rukou nemocniční kaplanky dnes budete moci přijmout tělo Kristovo a jeho krev – lék nesmrtelnosti.

Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Těmito slovy vás bude od oltáře vysílat zpět do každodenního života vojenský kaplan. Jeho role nám připomíná, že náš boj není namířen proti lidem, nýbrž proti mocnostem zla a tmy, které ovládají vztahy mezi lidmi a národy. 

Kříž je křižovatka, která nás zve na cestu proměny, kde se z hříšníka stává svatý, z devastovaného nitra Boží chrám a z biologického přežívání umělecké dílo s názvem život. Pátek, kterým toto vše začalo, se může stát velkým pro každého z nás. Ve zvěstovaném slovu a darech večeře Páně je spása na dosah ruky.

Modlitba: Bože, náš milující Otče, děkujeme Ti za to, že nedovolíš, aby lidské selhání zmařilo tvé záměry s člověkem. Nechceš, aby člověka do nekonečna sužovalo svědomí a neodpuštěné viny. Připravil jsi řešení, záchranu, která je nám šitá na míru a zároveň je vzácně vykoupená Tvou obětí. Děkujeme, že nám ji dnes nabízíš, že o ní můžeme slyšet, že ji smíme dokonce osobně přijmout a spolehnout se, že se nás týká osobně a neodvolatelně. AMEN.