Bývalý americký prezident Barack Obama – ať už hodnotíme jeho politickou kariéru jakkoli – ve svých knižně vydaných vzpomínkách popisuje situaci, v jaké se nachází člověk, který přejímá úřad. V jeho případě se jednalo o úřad prezidenta. 90 % úsilí musí vynaložit na uspořádání toho všeho, co mu přenechal jeho předchůdce, respektive jeho předchůdci. Teprve když se mu podaří úspěšně splnit tento úkol, zůstává mu těch 10 % záležitostí, na kterých může ve své nové funkci něco změnit.
Dejme teď procentuální odhad stranou a zamysleme se nad tím, jak byl na tom Ježíš ve chvíli, kdy začal veřejně působit. Samozřejmě, že existovaly věci, na které mohl navázat. Některé mohl přijmout teprve po větší či menší korekci. A nechyběly ani ty, které odmítl. Přesvědčujeme se o tom hned na několika místech Nového zákona. Dnešní příběh je jedním z nich.
Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie. Když vyšli druhého dne z Betanie, dostal hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli. Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“ Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením. A když nastal večer, vyšel Ježíš s učedníky z města. Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů. Petr se rozpomenul a řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít. A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. Jestliže však vy neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, vám neodpustí vaše přestoupení.“
Evangelista Marek zaznamenal, že Ježíš vstoupil do Jeruzaléma během dvou po sobě následujících dnů hned dvakrát. Při prvním vstupu doprovázel Ježíše, přijíždějícího na oslátku, rozjásaný dav příznivců. Někteří před něj kladli své pláště, jiní mávali palmovými větvemi a skandovali: hosanna, hosanna, neboli: spas nás, zachraň nás.
Zdá se, že Ježíše nechávala tato pompézní oslava klidným, až nezaujatým. Stačí si přečíst slova, jimiž evangelista popisuje závěr prvního dne: Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.
Ježíš se po všem rozhlédl. Co asi viděl? 90 % toho, co mu přenechali jeho předchůdci. Chrám s nádvořím vyhrazeným k modlitbě pro nežidy. Asi nebylo úplně snadné se na tom místě modlit.
S tím, co Ježíš v chrámu viděl, s těmi 90 % zděděného náboženského provozu, ten den neudělal nic. S touto zkušeností šel spát do Betanie. Do Jeruzaléma se Ježíš vrátil hned druhý den. Bylo to v pondělí.
V pondělí opět vstupuje do Jeruzaléma, ale ne na oslu, ani v doprovodu rozjásaného davu, avšak s neuvěřitelným drivem. Cestou do Jeruzaléma proklel fíkovník, na němž nebylo žádné ovoce. Možná mu ten strom připomínal jeho vlastní národ. Podobně sterilní a neplodný.
Hned poté si to Ježíš namířil do chrámu a svými ráznými gesty tam způsobil dost velké pozdvižení. Vysvětlovat jeho jednání náhlým propadem nálady by zavánělo nepochopením. Ježíš si vše promyslel. Měl na to celou noc. Je to moc nebo málo? Jisté je, že ráno věděl, co chce udělat.
Poté, co přišel do chrámu podruhé, mu pravděpodobně nevadila samotná přítomnost směnárníků a prodejců zvířat. Vadilo mu spíše to, kde se nacházeli. Proč? Protože místo, na kterém se svými stoly zaparkovali, bylo původně místem, kde se měli nežidé seznamovat s vírou, modlitbou, bohoslužbou. Jednalo se o jakousi předsíň či atrium. K této myšlence se ještě vrátím. A protože o tento duchovní servis nebyl zájem, rezervovali si tyto prostory ti, kteří se zajímali o chrámový byznys.
Ježíš trávil většinu času s lidmi, které náboženští profesionálové vytlačili na okraj chrámu a vlastně i společnosti. A právě ty si Ježíš přizval, aby jej doprovázeli do Jeruzaléma. Ale ve chvíli, kdy v první Květnou neděli vstoupil do jeruzalémského chrámu, aby tam své kamarády přivedl, tam pro ně nebylo místo. Proto odešel. Přemýšlel o tom. Modlil se o to. A hned druhý den ráno se vrátil zpátky. Vrátil se proto, aby tam to místo pro své kamarády udělal.
Markovo podání Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma má dvě vyústění. První je zdánlivě triumfální. Říkám zdánlivě, protože se zdá, že se všechna ta sláva od oslavovaného hrdiny jakoby odráží. Ba co více. Mnohé naznačuje tomu, že v Ježíšových myšlenkách už běžel docela jiný program. Pravda, méně vzletný, naopak, kritický, až běda. Rozdíly obou vyústění se pokusím demonstrovat heslovitým srovnáním:
- první vstup se odehrál ve znamení nadšeného vítání; druhý vstup znamenal nekompromisní vyhnání
- při prvním vstupu lidé mávali zelenými palmovými větvemi, preludium ke druhému vstupu se neslo ve znamení uschlého fíkovníku, na jehož větvích byly pouze listy, žádné plody
- na první Ježíšův vstup reagovali lidé žehnajícími slovy, ve druhém vstupu sáhne Ježíš ke slovům, které mají blízko k odsouzení
V souvislosti s uvedením do úřadu seniora a reálným vyhodnocením, že mi po uspořádání 90 % záležitostí, které jsem převzal, zůstává pouhých 10 % na realizaci mých vizí, si z dnešního textu odnáším tyto teze:
- jestliže Ježíš neváhal odložil zásadní prorocké gesto ohledně chrámu na druhý den, pak si pro sebe z toho odvozuji maximu: Vláďo, nech to na pondělí.
- jestliže Ježíše rozhněvalo zrušení jakési nástupní plochy pro pohany, pak pro sebe si z toho odvozuji maximu: Vláďo, rezervuj lidem místo v předsíni církve.
- jestliže Ježíš jednal až poté, co si některé věci promyslel a promodlil, pak pro sebe si z toho odvozuji maximu: Vláďo, hodně odpočívej, a ještě více se modli.
Mám za to, že maximy, které jsem si vytýčil pro sebe, jsou s mírnými modifikacemi uplatnitelné i pro vás.
- Nechte některé věci na úterý. Ano, slyšíte dobře. Neřekl jsem na pondělí, protože my faráři, máme trochu jiný pracovní týden. Nevyřízené pracovní záležitosti z neděle máme odložit na pondělí. Ovšem vy můžete odložit pracovní záležitosti z pondělí na úterý.
- Chraňme a kultivujme předsíň církve. Ostravsko-karvinský seniorát se o tento prostor v církvi díky mým předchůdcům dlouhodobě stará. V mém funkčním období tomu nebude jinak. Jinými slovy: předsíň/atrium je hrací plocha OK seniorátu, kde je doma.
- Nic důležitého nedělej bez odpočinku a modlitby. V církvi existují dvě nebezpečné skupiny služebníků: ti, kteří jsou bez motivace a ti pře-motivovaní. Modlitba je zcela klíčová, proto vás k ní chci nyní pozvat.
Pane Bože,
zkoušíme si představit, jak bys reagoval, kdyby ses s námi dnes setkal?
Byl bys rozčarován, podobně jako v chrámovém prostředí?
Hněval by ses, jako v případě fíkovníku, na kterém jsi nenalezl žádné ovoce?
Vyznáváme, že naše nitro okupují mnozí lupiči,
a jen občas je místem modlitby.
Vyznáváme, že navenek jsme možná plni života a lesku,
ale uvnitř často sterilní a prázdní.
Prosíme,
dej nám víru, zbav nás pochybností, nauč nás modlit se a odpouštět.
Kéž vytváříme bezpečný a vstřícný prostor pro ty,
kteří si církev chtějí otestovat, seznámit se s ní.
Ať jim svým zbožným hlukem nejsme na obtíž,
naopak, ať se cítí být v církvi, díky nám, jako doma. Amen
