„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Neděle 21.4.24   svátek má Alexandra

Úvod Chci číst O prázdnotě, která naplňuje nadějí

O prázdnotě, která naplňuje nadějí

O prázdnotě, která naplňuje nadějí

Úvod Chci číst O prázdnotě, která naplňuje nadějí

O prázdnotě, která naplňuje nadějí

Zkuste si představit, že jste našli práci, o které jste dlouhou dobu snili. Anebo, že zákrok, kterému jste se museli podrobit, dopadl dobře. Ozval se vám příbuzný, o kterém jste dlouho neslyšeli. Někdo z rodiny chystá svatbu. Známým se narodilo dítě. Vrátíte se domů a nemáte nikoho, s kým byste tuto radostnou zprávu sdíleli. To, co nemáme komu říct, jako kdyby nebylo dostatečně hluboko prožité a zakoušené. Radost, která není sdílená, nás tolik netěší. V izolovanosti ji nedokážeme plně prožít.

 

Jestliže postní doba nese prvky individuálního duchovního putování, Velikonoce jsou kolektivní záležitostí. Slavíme je společně s druhými. Nejsou jen naší záležitostí. Proto se shromažďujeme se, abychom se radovali ve společenství a společně s druhými. To, že jste dnes tady, je toho důkazem. Nezapomněli jste, jak významnou událostí Velikonoce jsou. Pamatujete, že Ježíš Kristus byl vzkříšen.  To, že na něco pamatujeme, není samozřejmost. Existuje tolik věcí, které si nepamatujeme. Stane se nám, že zapomeneme na něčí narozeniny, nemůžeme si vzpomenout na jméno nějakého člověka, PIN nebo heslo.

 

Když si čteme v Bibli, neustále narážíme na výzvu, která se týká toho, co je třeba si pamatovat. Poté, co Izraelci opustili Egypt, zemi otroctví a útlaku, a vydali se na cestu ke svobodě, jim Bůh přikázal: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží.

Když Ježíš naposledy večeřel se svými učedníky, kladl jim na srdce: to čiňte na mou památku.

Dokonce i ženy, které šly první den po sobotě, za časného jitra, k hrobu, uslyšely: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním.

 

Ženy, které přišly k hrobu s vonnými mastmi, ale nenašly tělo v hrobě, byly bezradné a vyděšené, protože zapomněly na to, co jim Ježíš řekl, zapomněly na jeho slib. Samy si nedokázaly pomoci. Potřebovaly někoho dalšího – ty dva muže v zářícím rouchu – aby jim to připomenuli, co Ježíš řekl. Společenství druhých lidí je pro náš život důležitější, než by se mohlo zdát. Už jenom proto, že nám připomíná věci, na které my můžeme zapomenout.

Chatrná paměť žen u hrobu způsobila, že byly dezorientované a pomýlené. Projevilo se to tím, že hledaly živého mezi mrtvými. Také my se můžeme stát dezorientovanými a zmatenými, když ztratíme křesťanskou paměť. Naše individuální paměť nás může zradit, ovšem Boží paměť, ta je spolehlivá a stálá. V tom je naše neochvějná naděje.

 

Ještě na Velký pátek se v kostele ponořujeme do pochmurných postních zpěvů a dva dny nato – o Velikonoční neděli – již zpíváme radostné aleluja. Nejeden přemýšlivý člověk si položí otázku, proč jsme byli čtyřicet dní tlačeni k tomu, abychom byli smutní, a teď budeme padesát dní vyzýváni k radosti. Není to trochu násilné? Proč jsme v liturgii nejdříve tlačeni ke smutku – ač se nám úplně nechce být smutní – a poté jsme vyzýváni k radosti, ačkoliv ani do ní se nám úplně nemusí chtít?

Prožívání smutku i radosti během velikonočních svátků nám má připomenout, že bolest a radost spolu úzce souvisí. Obojí patří k životu a ani jedno nejde ze života vymazat. Jde o to pochopit, že bolest je cestou k radosti a radost že dává sílu unést bolest. O Velikonocích můžeme této pravdě plně porozumět. Ježíš zakusil bolest v plné míře, zakusil bolest fyzickou, ale zakusil také opuštěnost a prázdnotu. Zároveň ale Ježíš zakusil, že smrt není konečnou stanicí v životě člověka a že Bůh je silnější než všechno zlo. Ježíš v krátkém čase poznal velkou bolest i velkou radost. Protože ony k sobě patří.

 

Bůh má poslední slovo, protože všechno mění. Ve vzkříšení lze spatřit naplnění Božího zaslíbení, že život je silnější než smrt, že láska je větší než nenávist, že milosrdenství vítězí nad soudem, a že všechna utrpení a hrůzy tohoto života jsou pomíjivé. Ano, jsou bolestné, srdcervoucí a těžké, ale nemají poslední slovo a nepředstavují konečnou realitu.

Pro nás, zapomětlivé, je velmi osvobozující uvědomit si, že Bůh na nás pamatuje, i když my na něj, nebo na to, co vykonal, zapomínáme. A platí to také o vzkříšení, které nezávisí na naší paměti, nýbrž na Bohu, který je Bohem nového života a nikdy nekončících možností. Bůh na nás pamatuje, ať se děje cokoliv. Proto se dnes radujme a nezapomínejme, že Bůh na nás vždy pamatuje.

 

Na závěr bych vám chtěl vyprávět příběh o chlapci jménem Mario, který se narodil s Downovým syndromem. Čím byl starší, tím více si uvědomoval rozdíly, jaké byly mezi ním a ostatními dětmi. Není divu, že nebylo snadné, aby jej ostatní děti přijaly mezi sebe. Mario navštěvoval nedělní školu. Na velikonoční neděli připravila paní učitelka pro děti plastové nádoby ve tvaru vejce. Každé dítě dostalo jednu. Následně děti vyzvala, aby opustily místnost, vyšly ven a hledaly symboly nového života. To, co našly, měly vložit do vajíčka a přinést zpět do třídy. Vajíčka byla dána na stůl. Děti, které seděly kolem stolu, je pak společně otevíraly a sdílely se s druhými o tom, co v nich objevily. Otevřeli první vajíčko a našli v něm květinu. Třídou se rozprostřelo nadšené zavýsknutí dětí „úúúú.“ V druhém vajíčku byl malý motýl. „Wow, ten je nádherný,“ oceňovaly děti zdařilý nápad. V dalším vajíčku byl kámen. Některé děti neskrývaly své překvapení, ale paní učitelka je uklidnila, když řekla: „ano, kámen je také symbolem nového života.“ Rozčarování způsobilo vajíčko, které bylo po otevření prázdné. Některé děti vykřikly: „To není fér. Někdo svůj úkol nesplnil. To je podvod.“

Děti se rozhlížely po sobě a hledaly viníka. „To vajíčko je moje,“ řekl Mario a některé děti se na něj nahněvaně obořily: „proč musíš vždycky všechno poplést?“ „Udělal jsem to správně!“ bránil se Mario. „Udělal jsem to správně. Hrob je prázdný!“ Uplynul nějaký čas. Zdravotní stav Maria se stále zhoršoval. V důsledku infekce, která zasáhla celé jeho tělo, zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnily i děti z nedělní školy. K rakvi ovšem nepřinesly květy. Místo nich položily před oltář velké plastové vejce, které bylo prázdné. Děti tímto gestem daly najevo, že nezapomenuly na to, co jim kdysi Mario řekl: Ježíšův hrob byl prázdný.

 

Jednou bude prázdný i náš hrob. A to vše jen díky tomu, že Boží paměť prázdná není. Naopak, je plná lásky k nám. Protože Bůh na nás pamatuje! Celá Bible svědčí o tom, že Bůh pamatuje na svou smlouvu milosrdenství a lásky. Když Ježíš umíral na kříži, zločinec se na něj obrátil s prosbou: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“. A to je přesně to, co Ježíš pro živé, umírající i zemřelé dělá: pamatuje na nás. AMEN.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Ježíše potřebujeme uprostřed hrnců a pánví

O Ježíši, který vstupuje do naší všednosti.

Chci poslouchat

Velikonoce: Boží modelové jednání

Vzkříšený se s námi chce setkat tam, kde to dobře známe.

Chci poslouchat

Hluboké nepochopení čeká na vysvětlení

Velký pátek a Velikonoční neděle korigují události Květné neděle

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„