Končí měsíc červen. V církvi máme za sebou první polovinu roku, ve které jsme se zabývali učednictvím. Dnes chceme prozkoumat, co se o učednictví píše v závěru 10. kapitoly Matoušova evangelia. Tvrzení, která tam nacházíme, nejsou na první poslech jednoznačná ani srozumitelná. Rád bych se dnes společně s vámi u nich zastavil a přiblížil jejich význam.

Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“

Ježíš vyslal učedníky po dvou. Proč? Říká se, že do nebe se jde ve dvojicích, kdežto do pekla jde každý sám. Jinými slovy: potřebujeme se navzájem, abychom se podporovali, radili si a korigovali své jednání.

Nelze si nevšimnout, že Ježíš cíleně vyslal učedníky nedostatečně vybavené, čímž je učinil závislými na péči a pomoci druhých. Boží záměry k nám často přicházejí skrze druhé. Zkusme si na konci školního roku uvědomit, kolikrát k nám Bůh přišel skrze laskavost druhého člověka. A podobně laskavost a pomoc, kterou jsme nabídli, nebyla pouze naše, neboť skrze nás působí Boží život.

Ježíšovi následovníci nesou Kristovu přítomnost z kostelů do svých domovů, na svá pracoviště, do svého sousedství a dnes můžeme směle dodat i na dovolené s pokorou a zranitelností, ochotni riskovat odmítnutí.

Opravdové učednictví je zároveň osobní i komunitní. Osobní, protože každý je zodpovědný za svůj vztah s Bohem. Komunitní, protože nikdo z nás se ve víře nerozvíjí sám. Potřebujeme druhé, kteří se za nás modlí, kteří nám připomínají, kým jsme, kteří nám odpouštějí, když selžeme.

Můžeme hledat Boha v tichu, v modlitbě, v liturgii, v samotě. To všechno jsou legitimní cesty. Pokud nás však naše modlitba nečiní otevřenějšími k přijímání druhých, k odpouštění druhým, k tomu, abychom dovolili lidem být těmi, kdo věci pokazí, naše láska je stále ještě nedospělá.

V antickém světě byla identita spjata s rodinou a komunitou. Rozumělo se, že při projevu pohostinnosti člověk nepřijímá jen jednotlivce, ale zároveň i komunitu, která daného člověka poslala, i vše, co reprezentuje. Proto přijetí Ježíšova učedníka znamená přijetí samotné přítomnosti Ježíše a toho, kdo ho poslal, Boha Otce.

Dnes žijeme v kulturním prostředí, ve kterém jsou hloubeny příkopy, stavěny zdi, podporovány návyky, které nás mají chránit před zraněními. Běžnými se staly filtry, které dělí lidi na bezpečné a nebezpečné, užitečné a nepohodlné, vstřícné a odtažité.

Co by se změnilo, kdybychom více věřili tomu, že neseme přítomnost Krista každému člověku, kterého potkáme, na pracovišti či v sousedství, do něhož vstoupíme? Co by se stalo, kdybychom každou konverzaci viděli jako příležitost pronést slova milosti, každé setkání jako příležitost ztělesnit Kristovu lásku k bližnímu?

Ježíšovo poslání vyvěralo z hlubokého vědomí vzájemné propojenosti. Sloveso přijmout se v pouhých třech verších přečtených na začátku objevuje hned šestkrát. Ježíš nabízí jinou cestu, než je cesta vyloučení. Její echo je zřejmé v praxi prvních křesťanských komunit, které vytvářely otevřený prostor a shromažďovaly cizince kolem společného jídla.

Pohostinnost začíná podáním číše vody, sdíleným pokrmem, rozhodnutím naslouchat, trpělivým mlčením, slovem povzbuzení či podanou rukou. Přijmout druhého znamená více než jen někoho přivítat ve dveřích. Přijmout druhého znamená vytvořit pro něj prostor.

Ovšem nejedná se pouze o vnější pohostinnost, ale také o vnitřní otevřenost. A to z toho důvodu, že člověk se stává tím, čemu vytváří prostor. Uvedu příklad: vytváříme-li prostor strachu, strach nás bude utvářet. Vytváříme-li prostor zášti, zášť se v nás zabydlí. Vytváříme-li však prostor milosti bude nás proměňovat bezpodmínečná Boží láska.

Jinými slovy: učednictví nás nevede pouze hlouběji do vztahu s Bohem a s druhými, ale zároveň od nás vyžaduje, abychom sestoupili hlouběji do vlastního nitra. Není to snadná cesta, ale Bůh je na ni přítomen a promlouvá k nám z hloubi našeho nitra, protože je nám blíže, než si vůbec dokážeme představit.

V našem textu se nakonec hovoří o odměnách, které připadnou těm, kteří přijali proroky a spravedlivé.  Ježíšovi zde nejde o transakci, nýbrž o zapojení. Přijmout proroka znamená dát prostor tomu, kdo mluví pravdu a nechat se pravdou formovat. Přijmout spravedlivého znamená být vtažen do spravedlnosti. Ježíš začíná vysoko. Přijměte proroka proto, že je prorokem, říká, a obdržíte prorokovu odměnu. To dává smysl. Prorok je významným hostem, jeho odměna není bezcenná.  Pak Ježíš sestupuje o stupeň níže. Přijměte spravedlivého člověka proto, že je dobrý a bezúhonný a obdržíte odměnu spravedlivého. Stále je to úctyhodné. Stále je to přijetí, na něž můžete být hrdí. A potom Ježíš sestoupí až na samé dno. Přijměte jednoho z těchto maličkých. Nejméně působivého člověka v místnosti, toho, který se zdá být nikým. Ježíš záměrně stále snižuje laťku, až leží na zemi. A pak vysloví to, co chtěl říct od samého počátku. Dáte-li jednomu z těchto maličkých třeba jen číši studené vody proto, že nese mé jméno, nikdy nepřijdete o svou odměnu.

Všimněte si, co Ježíš neříká. Neříká, že si musíme odměnu zasloužit. Odměnu dostává někdo, kdo téměř nic nevykonal. Odměna náleží tomu, kdo otevřel dveře. A to kvůli tomu, pro koho to učinil. Kdokoli přijímá vás, přijímá mne, řekl Ježíš. Celá váha jeho slov spočívá v tom, že se s námi spojil v nepatrnosti. A dodává: kdokoli přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Linie, kterou zde Ježíš rýsuje, vede od Otce skrze Syna až k člověku, který se zdá být nikým, neboť v ruce drží sklenici s vodou. Na konci kázání o učednictví nás Ježíš zanechává s číší vody. Kolikrát si připadáme, že jsme tak bezvýznamní, že lidé kolem nás prochází, aniž by nás zaregistrovali. Vždyť jediné, co můžeme nabídnout, je sklenice studené vody. Ale ta nabídnutá sklenice, ten čin laskavosti, který třeba nikdo ani neviděl, ten, na který jste i my téměř zapomněli, viděl Otec v nebesích. A ten pohled nikdy neztratí.

Bože, odevzdávám ti vše, čím jsem, i vše, čím budu, abys mne uzdravil a vedl. Odevzdávám ti všechny své starosti a obavy a vím, že jsi po mém boku. Pomoz mi být otevřený na tvou lásku, aby uzdravila má zranění. Dovol, aby tvá láska proudila skrze mne k těm, kteří jsou kolem mne. Ať se dnes i vždy děje tvá vůle. Amen.