Završení Ježíšova života je v Novém zákoně nahlíženo ze dvou úhlů. Tím prvním je vzrůstající opozice náboženských autorit. Ty nejprve sporadicky, ale postupem času téměř programově usilovaly o odstranění nepohodlného učitele z Nazareta. Optika druhého úhlu pohledu byla dána starozákonními proroctvími, v nichž dominoval obraz trpícího služebníka, jak jej vylíčil prorok Izajáš, a dále motiv obětního beránka, který měl svou oporu v chrámovém kultu.
Nabízí se otázka, který z momentů v pašijním vyprávění převažuje? Byl Ježíš především obětí zinscenovaného soudního procesu, křivých obžalob a nenávisti židovských náboženských a římských světských autorit? Anebo Ježíš uskutečňoval scénář spásy, které určovaly starozákonními předobrazy? Na tuto otázku se pokusíme najít odpověď. Dnes se zaměříme na Ježíšovu opozici a za týden dáme prostor starozákonním modelům.
O záměrech Ježíšových protivníků se dočteme v úplném závěru příběhu o vzkříšení Lazara. Cituji: Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“ Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. (…) Velekněží a farizeové vydali nařízení, že každý, kdo by věděl, kde se zdržuje, má to oznámit, aby ho mohli zatknout.
Co způsobilo vzrůstající odpor vůči Ježíšovi u těch, které bychom mohli pejorativně nazvat náboženskými profesionály? Největší otazníky u nich vzbuzovali lidé, se kterými se Ježíš scházel, kterým velkoryse zvěstoval odpuštění, které uzdravoval, a žehnal jim bez dobrého důvodu. Dokonce i ženám, dětem a nežidům. To všechno byly přehlížené a v té době podhodnocené segmenty obyvatelstva. Dále je pobuřovalo, že Ježíš porušoval pravidla sabatu, netajil se kritikou náboženských autorit, a některými svými výroky a gesty zpochybnil chrámový kult, který se nacházel v samotném srdci židovského uctívání.
Ve chvíli, kdy se situace začala díky podpoře stále většího počtu Ježíšových příznivců vyhrocovat, sáhly náboženské a politické špičky židovského národa ke způsobům, které nebyly nejčistší, ale odjakživa patřily k instrumentáriu mocných. Pomocí diplomacie, intrik, nátlaku, dosáhli toho, že se Ježíš ocitl v hledáčku římské vrchnosti, která disponovala hrdelním právem.
V pašijních událostech se následně setkáváme se zinscenovaným soudním procesem, vykonstruovaným obviněním, které se týkalo rouhání vůči Bohu a vzpouře proti císaři, stejně jako s falešným svědectvím, zradou, zapřením, lynčováním, mučením, a nakonec s chladnokrevným vykonáním rozsudku.
Ježíšovi nejbližší byli překotnými událostmi, které vedly k Ježíšovu ukřižování, doslova paralyzováni. Hledali způsob, jak se s touto tragédií vypořádat, jak ji uchopit. Kromě mnoha nezodpovězených otázek vystupovala do popředí jedna ústředí: jakou roli v tom všem hrál Bůh?
V nalezení odpovědi jim do jisté pomohla událost z dávných dějin jejich vlastního národa. Vzpomněli si na praotce Josefa, kterého jeho bratři prodali do otroctví, avšak Boží režie způsobila, že jejich zlé úmysly Bůh přetavil do něčeho, co bylo k prospěchu mnohých. Dovolte, abych vám připomenul slova, která Josef řekl svým bratřím: Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. (Genesis 50,20)
V duchu této logiky argumentoval v kázáních apoštol Petr. Upozorňuji, že ta kázání zazněla už několik týdnů po ukřižování. To znamená, že ně nějaké hlubší promýšlení zase tolik času učedníci neměli. A možná právě proto můžeme Petrovu argumentaci považovat za jakýsi první interpretační pokus, jak se vypořádat s velkopáteční zkušeností.
Co tehdy Petr vlastně řekl? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. (…) Všimněte si, jak konfrontační tón tady apoštol Petr volí. V dalším kázání řekl tato slova: Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. Z Petrových úst zaznívá opět výtka, která si okamžitě našla své adresáty. Se stejnou razancí se apoštol Petr hájil i den poté, když už byl jako vězeň předvolán k výslechu. Cituji: „Vůdcové lidu a starší (…) vězte vy všichni i celý izraelský národ: (Ochrnutý byl uzdraven) ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých.
Z toho, co jsme zatím z úst apoštola Petra slyšeli, by se dalo usoudit, že vnímal Ježíše jako oběť politicko-náboženského spiknutí, které vedlo k jeho usmrcení. O tom, kdo byli jeho osnovatelé a vykonavatelé měl Petr jasno. Dokonce s nimi mohl hovořit tváří v tvář. Trauma z politicky motivované vraždy jejich Mistra Petr překonává tím, že z rukávu tahá trumf, kterým je Bůh, který přeci nemohl dovolit, aby tato nešťastná událost zůstala bez povšimnutí, a proto Ježíše vzkřísil z mrtvých. Sami cítíte, že Bůh je tady vyvolává jako nějaký kosmický Záchranář, který přichází na zavolanou ve chvíli, kdy se to ve světě s jeho Klukem zvrtne. Ale tak jednoduché to není.
V kázání, které zaznělo 50 dnů po Ježíšově vzkříšení dává apoštol Petr lidskou zvůli do souvislosti s Božím záměrem, když o Ježíšovi říká: Bůh tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. Z těchto slov lze vyčíst Petrovo přesvědčení, že Boží záměr spásy existoval již v samotném úsvitu lidských dějin. Potvrzují to i tato jeho slova: Bůh předem rozhodl, aby byl (Ježíš) vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. A v podobném duchu se nese modlitba, která zazněla poté, co byli Petr a Jan propuštěni z vězení: Herodes a Pontius Pilát se v tomto městě srotili spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. (Sk 4,27-28)
Stojíme před těžkou otázkou. Byla Ježíšova smrt zamýšlená Bohem, anebo vykonstruovaná zvrácenými lídry? Bůh dal člověku pravidla pro život a možnost rozhodnout se, zda je bude dodržovat nebo ignorovat.
Člověk má volné ruce k jednání. Bůh tudíž není příčinou všeho, co se děje. Nejenže člověku dovolí, aby konal dobro, dokonce strpí, aby člověk vykonal i věci zlé, které Boha zarmucují a bolí. Kdyby tomu zabránil, musel by člověka zbavit možnosti jednat. Proto jej nemůžeme obviňovat ze zla, kterého se dopouštějí lidé. Oni jsou jejich původci a autoři.
Ježíš mohl na vzrůstající nepřátelské reakce reagovat třemi způsoby: buď s nepřáteli bojovat nebo před nimi utéct, případně své učení odvolat. Žádná z uvedených třech možností by nevadla k tomu, aby se Boží vláda rozšířila po této zemi. Proto se Ježíš rozhodl zemřít na kříži.
Vraťme se ještě jednou k příkladu Josefa. Boha netěšila situace, kdy byl Josef otrokem, nespravedlivě obviněným sluhou a následně vězněm. Ale Bůh dovolil, aby se toto vše stalo, čímž dal průchod mnohem většímu dobru.
Zkusme se touto optikou podívat na svůj život. Možná, že se ocitáme v situacích, kterým nerozumíme, anebo které dokonce nedokážeme harmonizovat s dobrou Boží vůlí pro svůj život. Tak může vypadat naše aktuální vyhodnocení.
To, co dnes nevidíme, ale co se může jako spodní proud rozlévat na pozadí našeho života, jsou motivy a momenty, které si chce Pán Bůh použít, a které si k tomu svým jedinečným způsobem přizpůsobí a promění.
