Když se stane nějaká výjimečná událost, která se nás bytostně dotýká, avšak její načasování nás překvapilo či zastihlo nepřipravené, zpravidla se ji pokoušíme pochopit, hledáme informace, zkoumáme souvislosti, nahlížíme na ni z různých úhlů, snažíme se vypátrat příčiny, které k ní vedly, případně objevit logiku, která nám byla dosud skrytá.

V podobné situaci se ocitli Ježíšovi nejbližší po jeho ukřižování. Dost dobře nedokázali vstřebat to vše, co se tak nějak rychle seběhlo, stále znovu se k té dramatické události vraceli a snažili se najít způsob, jak ji zakomponovat do svých životů, a také do své víry.

Minulou neděli jsme hovořili o jednom z prvních pokusů o uchopení velkopátečního dramatu, který prosvítal z raných kázání apoštola Petra. On, jako jeden z nejbližších Ježíšových přátel, ve svých promluvách neskrývaně obvinil ty, kteří svým zbabělým a účelovým jednáním této katastrofě napomohli. Jeho výpovědi nakonec vyzněly vždy spíše triumfálně, neboť tam, kde se svět, usmrcující Božího Syna, jako by vymkl z kloubů, vstoupil do dění Bůh a Vzkříšením Ježíše zvrátil nerovnováhu zla.

Motiv Boha, který zachraňuje svého milovaného Syna ze smrti, kterou mu přivodili nenávistní lidé, ovšem není v Písmu pouze a jen takto jednosměrný, shora dolů. Mnohá místa v Bibli svědčí o tom, že Bůh nepromýšlel záchranu teprve ve chvíli, kdy se Ježíšovo tělo ocitlo na kříži, respektive v hrobě. A dokonce, že Bohu nikdy nešlo pouze o záchranu jeho milovaného Syna, nýbrž že se v jeho spásném plánu ocitlo celé lidstvo.

Vždyť se téměř na každé stránce Bible setkáváme s Božím zájmem o záchranu člověka. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1Tm 2,3-4) napsal apoštol Pavel svému mladému učni Timoteovi. A ve 2. listě Petrově čteme: Pán (…) má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Někdo by se mohl domnívat, že Ježíšova snaha přitáhnout do Boží blízkosti jak největší množství lidí, byla ukřižováním zmařena. Ale takto přímočaře to Bible nevidí. Záchrana lidstva je v biblickém skicu realizována nejen tím, jak Ježíš žil, ale také kvůli čemu umíral. V evangeliích lze nalézt oporu pro tvrzení, že dokonce samotný Ježíš byl přesvědčen, že mu v realizaci spásy nemůže zabránit ani násilná smrt. Jako příklad lze uvést Ježíšova slova z Janova evangelia: A já, až budu vyvýšen (na kříž), přitáhnu všecky k sobě. (J 12,32) V tomtéž evangeliu Ježíš pronese slova: dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe.

I přesto, že někteří dnes vyjadřují rozpaky nad tím, že násilná cesta kříže je interpretována jako prostředek spásy, nedokážeme se kříži na cestě ke spáse vyhnout. Pro nás křesťany totiž představuje rozhodující moment dějin, v němž se Bůh nechal obtížit tím nejhorším, čeho byl člověk schopen, aby lidstvu daroval to nejlepší dobro, jaké může pocházet jen od Boha.

Ukřižování byl způsob, který nezvratně změnil poměr dobra a zla ve světě. Když Ježíš umíral na kříži, soustředila se v něm nejvyšší možná koncentrace zla. Můžeme si představit, že se v tom okamžiku jednalo o konfrontaci s pravým opakem Ježíšovy podstaty, která byla a je čistá, neposkvrněná, svatá a spravedlivá. Není divu, že mu tato kolize s extrémně protikladnými hodnotami přivodila smrt. Jen díky tomu, že Ježíš nebyl hříchem nijak dotčen a konto zla u něj vykazovalo hodnotu nula, mohl přijmout tíhu vin a závazek dluhů všech hříšných lidí, kteří se provinili, a to vše z nich sejmout.

Rád bych vám dnes přečetl úryvek z jednoho zamyšlení, jehož autorem je luterský pastor z USA Chad Bird. Domnívám se, že velmi originálně uchopil podstatu evangelijního vyprávění o svobodě, kterou nám přinesla Ježíšova smrt. Citát je trochu delší, ale věřím, že mi, poté, co jej vyslechnete, dáte za pravdu, že stojí za přečtení:

S Mesiášovým příchodem jako by do světa vstoupil nový šerif. Byl to ten nejméně konvenční šerif, jakého kdy svět viděl. Místo aby vyšetřoval, kde se čin stal, chytal zločince a posílal je za mříže, vešel s veselým pískáním do místního vězení, vytáhl klíč a po obou stranách chodby začal otevírat jednu celu za druhou. „Jsi volný, můžeš jít“, říká vězni a od plic se zasměje. Pak přejde k další cele a plácne si na pozdrav s lidičkami, kteří se váhavě šourají ven a mžourají při pohledu do oslnivého světla, které jim ukazuje cestu na svobodu.

Ježíš tvrdí, že pokud jde o něj, tak se z toho vůbec nestřílí. Za všechny ty hříchy totiž zaplatil, když byl vyzvednut na trůn kříže. Už se o nich ani nemůžeme vyjadřovat jako o našich hříších, protože za ně převzal zodpovědnost on sám. Teď jsou to jeho hříchy.

Chová se k nám jako otec, který se stará o svoje děti. Je to Boží vyvolený služebník. Nositel klíče. Ten, který otevírá a zavírá. Přišel, aby nás propustil na svobodu.

My samozřejmě dobře víme, že do vězení právem patříme. Neocitli jsme se tam vinou žádných vykonstruovaných obvinění. Když nás dopadli, usvědčili a odsoudili, bylo to na sto procent právem. Na místě činu se všude kolem Božích přikázání nacházely naše otisky prstů. Byli jsme přistiženi při činu. Jsme hříšníci, to je absolutní pravda.

Pochopitelně se vždycky najdou takoví, kteří budou mrzutě sedět v otevřené cele, libovat si v temnotě, láskyplně si hladit svoje řetězy a současně fňukat, že evangelium je pohádka. Budou se křečovitě držet mříží, i když se je bude Ježíš opakovaně snažit vytáhnout na svobodu. K těm pak Ježíš v poslední den přistoupí a s těžkým srdcem jim řekne: „Protože jsi nedovolil, aby se stala moje vůle, stane se ta tvoje.“ A dveře jejich temnoty se zavřou nadobro. Přátelé, určitě by nebylo moudré jen tak sedět a říkat si, že toto vše zní příliš dobře, než aby to byla pravda. Ježíš nám dává zadarmo všechno.

Milí přátelé, nikdo jiný nás nikdy nemiloval tak jako Ježíš. Celý jeho život byl ve znamení lásky. Dokonce i celá jeho smrt byla manifestací lásky, které se nezřekl, byť tato jeho oddanost byla vykoupena obětováním života.

Ve svaté večeři Páně nám jde vstříc, a touží se nás dotknout svýma probodenýma rukama. Jeho láska donutila temnotu, aby se zahanbeně stáhla a On sám zaplavil náš život
a svět radostí. Kdykoli budeme procházet údolím stínu smrti, bude s námi. Díky tomu, že vstoupil do naší tmy, nás z ní může vyvést.

Lépe, než autor listu Efezkým bych to neshrnul: Dík Bohu za jeho nekonečnou laskavost, kterou nám prokázal v osobě Ježíšově! Jeho milost k nám je tak nesmírná, že nám pro jeho oběť odpustil všechno zlé a zachránil nás od jisté smrti. Ve své moudrosti a prozíravosti nám odhalil svůj velkorysý záměr, který po staletí zůstával lidem ukryt, že totiž ve stanovenou dobu pošle svého Syna, aby nás ze všech stran, živé i mrtvé shromáždil navždy k sobě. (Efezkým 1,5-9)