Evangelista Jan nás ve svém vyprávění zavede do Betanie, kde bydleli Ježíšovi přátelé – Marie, Marta a Lazar. Tyto postavy si zachovávají své charakteristické rysy, které známe z vyprávění evangelisty Lukáše (10. kapitola) – Marta je úslužná hospodyně, Marie vnímavá učednice a Lazar tichý společník.
Jan 12 1 Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. 2 Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. 3 Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. 4 Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: 5 „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ 6 To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. 7 Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! 8 Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ 9 Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. 10 Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; 11 neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.
Nebudeme dnes rozebírat jednotlivé detaily přečteného příběhu, zaměříme se pouze na dva momenty. Tím prvním byl okamžik, ve kterém se Ježíš zastal Marie, kterou osočil Jidáš. Slova na Mariinu obranu zněla: „Nech ji.“ Tím druhým momentem byl Jidášův alternativní návrh, jak naložit s vzácným olejem. Uvozovala jej fráze: „Proč ne?“ s následným zdůvodněním. V jaké souvislosti oba výroky zazněly? Celý objem vzácné masti, kterou Marie disponovala, vyplýtvala na Ježíšovy nohy. Její gesto bylo překvapivě štědré, někteří by zřejmě použili označení výstředně rozhazovačné. Není pochyb, že v té emocemi nabité atmosféře dala průchod vnitřnímu poryvu svého nitra. Tam, kde ze srdce tryská čirá vděčnost, jde stranou jakýkoli kalkul. Racionalita, logika i pragmatičnost, byly odsunuty na druhou kolej. Marie byla motivována pohnutky z úplně jiného světa.
Zkuste si vybavit ze svého života nějakou situaci, ve které jste vůči druhému člověku vnímali vrchovatou míru vděčnosti. Dokázali byste toto své vnitřní nastavení převést na peníze? Vyloučeno. Žádná směnárna na světě se k takové transakci nehodí. A přesto se najdou lidé, kteří dokáží i ty nejčistší úmysly zpochybnit, znehodnotit, pošpinit. V našem příběhu je takovým člověkem Jidáš, pragmatický bankéř, kterého zajímá hlavně cena a efektivní nakládání s hmotným majetkem. Nepopírám, že i tento způsob uvažování je v životě důležitý. Ale oddanost, vděčnost, ani lásku pomocí těchto kritérií měřit nelze. Něco o tom věděl král Šalamoun, který ve starozákonní knize Píseň písní napsal: Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání. (Píseň písní 8,7)
„Nech ji.“ Těmito slovy se Ježíš zastal ženy, která udělala něco výjimečně štědrého. Její čin dává do souvislosti se svou smrtí: „připravila mne tím na můj pohřeb.“ A jakpak by ne? Vždyť i jeho smrt byla velkorysým prolitím té nejvzácnější z tekutin – krve, ve prospěch celého lidstva. Bez prolití krve není odpuštění vin, napíše autor Listu Židům 9,22. Ale co když ani tento čin není všemi vnímán jako vyvážený, promyšlený, smysluplný. Proč prolévat krev na kříži? Proč se uchylovat k něčemu tak brutálnímu? Nemohlo se to vše kolem Ježíše odehrát nějak nenásilně, sametově?
V dějinách lidstva se objevil bezpočet alternativních jidášovských návrhů, jak naložit s vzácným životem Božího Syna efektivněji, než jej nechat vykrvácet ve 33 letech na popravčím nástroji kříže. V pozadí těchto alternativ byly sugestivní otázky, nápadně se podobající té Jidášově, kterou uvozovala fráze: „Proč ne?“ jinak? A zdůvodnění? Zmíním alespoň některá: kdyby Ježíš zůstal déle živ, více by nám toho o Bohu řekl, pomohl by více lidem, možná by dal odpověď na otázky, které nás dodnes nenechávají klidnými?
Další z návrhů zní takto: Proč Bůh neodpustí hříchy bez trestu? Cožpak nám lidem nepřikázal, abychom odpouštěli svým viníkům, modlili se za své nepřátele a nedožadovali se kompenzace? Jestliže my, lidé, máme odpouštět bez nároku na zadostiučinění, neměl by tím spíše takto postupovat Bůh? Jak reagovat na tuto sofistikovanou námitku? Jako jednotlivci samozřejmě můžeme křivdu nechat plynout. Ovšem Bůh je v úplně jiné roli. Vždyť to byl on sám, kdo stanovil pravidla života. Jestliže jsou přestupována, ignorována, nemůže to nechat jen tak, bez povšimnutí. Znamená to, že zákony jsou Bohu nadřazeny? Nikoli. Bůh, který je dokonale spravedlivý a svatý. On je jejich zosobněním. Jestliže trestá provinění, pak tak činí nikoli proto, že by se musel podřídit diktátu nějakých norem. Pouze jedná v souladu s tím, co je mu vlastní. Apoštol Pavel to velmi trefně vystihl v dopise Timoteovi: Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. (2 Tim 2,13) Kdyby byl Bůh pouze a výlučně trestající, lidstvo by muselo zahynout. Ale zároveň platí, že kdyby Bůh hřích toleroval, popřel by to, co je mu vlastní: svatost a spravedlnost.
Starozákonní lid učinil po osvobození z egyptského otroctví a darování Desatera zkušenost, že znát, co je dobro, nestačí. Dobro je potřeba také konat. Ovšem v tom člověku brání jakási zátěž, jejíž mnohé podoby a odstíny lze zahrnout pod sběrný termín: hřích. Této zátěže se člověk vlastními silami zbavit nedokáže. Kdyby byl odkázán pouze na vlastní možnosti, stalo by se jeho vnitřní porušení neopravitelné. Božím záměrem nebylo, aby člověk pod tíhou zkušenosti se zlem, které má navrch, na konání dobra rezignoval. Bůh nabídl řešení v podobě oběti. Je pravdou, že oběť má v našich představách spíše negativní konotace. Avšak v Bibli tomu tak není. Bible interpretuje oběť pozitivně. Co mám na mysli? Starozákonní obětní kult po staletí vychovával a formoval mentalitu Božího lidu k citlivosti vůči hříchu a touze vybalancovávat poměr dobra a zla. Jednak ve vlastním mikrosvětě, ale zároveň i v celém vesmíru. K eliminaci zla docházelo prostřednictvím chrámového kultu. V pozadí stála představa, že zlo nezmizí jen tak. Jeho zraňující osten hledá samotné centrum života, do kterého by mohl proniknout a v něm spočinout. Teprve pak se jeho zraňující osten zlomí.
Mechanismus zvířecích obětí byl předobrazem vrcholného momentu dějin, který v sobě všechny přechozí oběti zahrnoval, ale zároveň tento způsob vybalancování dobra a zla přivedl k naplnění a završení. Golgatský kříž se stal oltářem, na kterém sám Boží Syn obnažil své srdce, aby do něj mohl vniknout zraňující osten zla. Život z jeho probodeného srdce sice vykrvácel, ale zlomené ostří, které v něm uvízlo, již jednou provždy ztratilo svou moc. Kříž Božího Syna definitivně zvrátil poměr dobra a zla. A to v celém vesmíru.
Není to náhoda, že Ježíš nezemřel na rakovinu, při autonehodě, v důsledku přírodní katastrofy nebo kvůli fatální lidskému selhání. Ježíš zemřel na římském kříži, popravčím nástroji, vyhrazeném neřímským občanům, povstalcům a zločincům. Přijal status odsouzeného a odpovídající trest, abychom my mohli přijmout status omilostněných, kteří byli ušetřeni trestu. I kdyby na světě žil jen jeden jediný lidský tvor, Ježíš by neváhal položil život i za něj.
Slova apoštola Petra popisují celé golgatské drama následovně: na svém těle vzal naše hříchy na kříž. Jeho rány vás uzdravily. (1Pt 2,24-25) A k těmto slovům se přidává i další svědek z Ježíšova nejbližšího okolí – učedník Jan, když říká: On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. (1. Jana 2:2) Slovo „naše“ hříchy se týká věřících, kterým je adresován Janův dopis. Kristus je smírnou obětí za hříchy nejen nás, kteří věříme. On je smírnou obětí za celý svět. A celý svět, to je přeci směsice lidí věřících, tak nevěřících. Co z toho plyne? Kristovo smíření je objektivní. Jestliže je vám dnes předkládáno slovo o smíření, které Kristus vybojoval pro celý svět, je možné k němu říci své ano. Zvu vás, abyste tak učinili dnes. Například slovy: Ježíši Kriste, tvůj život, tvá smrt, i tvoje vzkříšení se mě týká. Jsem si toho vědom, jdu tomu vstříc. Děkuji.
Na začátku kázání jsme si řekli, že se zaměříme na dva momenty. Ježíšovo zastání Marie, obsažené ve slovech „nech ji“ a Jidášovo alternativní řešení, uvozené slovy „proč ne jinak?“ Na začátku letošního postního období vás chci vyzvat, abyste byli citliví na všechny sofistikované snahy, anulovat nutnost Ježíšovy smírčí oběti. Vyskytují se v nejrůznějších podobách všude kolem nás. Ani po dvou tisíci letech se lidstvo nenachází v nějaké vylepšené kondici, díky níž by nepotřebovalo intervenci z Boží strany, která by zvrátila poměr dobra a zla. Hřích nezmizí, když o něm nemluvíme, zlehčujeme jeho vliv nebo jej vytěsňujeme. Stejně jako se Ježíš zastal Marie, která svou obětí vyjádřila z hloubi svého srdce vděčnost vůči svému Spasiteli, se můžeme i my zastat Ježíše, jestliže je někým smysl jeho života a smrti zlehčován. Dovol Ježíši, aby Ti nabídl svou oběť. On se obětoval nejen pro den Tvého pohřbu, ale i pro všechny dny Tvého života.
