Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (Jan 15,9-12)

Texty, které jsou čteny v neděle, které následují po Velikonocích, jsou pro letošní rok vybrány z Janova evangelia, konkrétně z Ježíšovy řeči na rozloučenou. Jestliže my tato slova čteme očima, které již zahlédly prázdný hrob, neměli bychom zapomínat, že poprvé byla vyslovena v atmosféře nejistot, pochybností, obav a zármutku.

Se stejnou dvojznačností, která je příznačná pro tenkou hranici mezi zármutkem a radostí, se setkáváme taktéž v souvislosti s Dnem matek. A to proto, že jsou v něm přítomny nejen momenty slavnostní, ale i ponuré. Den matek je dnem, ve kterém přemýšlíme o způsobech, jimiž jsme navzájem propojeni, skrze radost i zármutek.

Kromě maminek, babiček, prababiček jsou svobodné ženy, z nichž některé zůstanou svobodné po celý svůj život. Bůh má požehnání i pro tyto ženy. Jsou i jiné ženy, které jsou vdané, ale nemohou, anebo se rozhodly nemít, děti. Bůh má zvláštní požehnání i pro ně.

Zachováváte-li má přikázání, zůstáváte v mé lásce, říká Ježíš. Milovat tak, jak miluje Kristus, není snadné. Je to něco, co vyžaduje oddanost, zranitelnost i obětavost. Ježíš popisuje aktivní, trvající lásku – takovou, která pozvedá druhé, takovou, která spojuje rodiny i společenství, takovou, která proměňuje svět.

Jestliže jsem před chvílí řekl, že milovat tak, jak miluje Kristus, není snadné, pak musím hned doplnit, že ani odpouštět tak, jak odpouštěl Kristus, není snadné. A přitom každá maminka, aby mohla milovat své děti, jim musí mnoho odpouštět. A stejně tak platí, že děti musí odpouštět svým maminkám. Žádná maminka není dokonalá. Někteří lidé mají se svými maminkami obtížné vztahy, dokonce bychom mohli říci, že někteří lidé mají velmi obtížné matky.

Aby rodina fungovala, musí být její členové připraveni si navzájem neustále odpouštět. A totéž platí o rozšířené rodině, kterou je církev. Také v církvi se musíme neustále posouvat v tom, jak jeden druhému odpouštíme. Bez odpuštění by byl svět mnohem temnějším místem. To je náročné poselství dni matek: chceme-li následovat Krista, musíme být schopni milovat jako Kristus a odpouštět jako Kristus.

Dnešní den, kdy děkujeme za maminky, nás přivádí k pravdě o člověku, která je na první pohled zřejmá, a přesto na ni v běžném životě tak snadno zapomínáme. Co mám na mysli? Maminky mnohdy chválíme za jejich obětavost, spolehlivost, výkonnost, za to, že všechno zvládají, unesou, vydrží. Ale ptá se někdo, zda se v tom cítí milované, viděné, živé? Člověk nebyl stvořen k tomu, aby byl pouhou funkcí. Jinými slovy, aby byl tím, kdo drží věci pohromadě, kdo zajišťuje chod, kdo nese, organizuje, obstarává, zatímco jeho vlastní nitro zůstává nedotčeno, neosloveno, možná i opuštěno.

Slova z počátku Bible – není dobré, aby člověk byl sám – nejsou pouze výpovědí o osamělosti, ta slova popisují samotnou podstatu lidského života. Nacházíme v nich potvrzení skutečnosti, že člověk je stvořen jako vztah. Jsme bytosti, které vznikají ze vztahu a pro vztah. A to není jen duchovní obraz. To je pravda vepsaná i do našeho těla.

Potřebujeme být viděni. Potřebujeme být slyšeni. Potřebujeme zakoušet blízkost, která nejen využívá, ale také nese. Potřebujeme, s námi někdo počítal, nejen tehdy, když vše funguje, ale také tehdy, když něco nejde. Rodina může navenek fungovat. Vše může být zajištěno. Děti oblečené, účty zaplacené, domácnost v pořádku. A přece se může stát, že právě to nejdůležitější chybí. Chybí něha. Chybí pozornost. Chybí to tiché ujištění: vidím tě. Záleží mi na tobě. Nejsi pro mě jen tím, co děláš.

Evangelium nás učí jinému pohledu. Kristus nepřišel, aby nás učil být výkonnějšími. Nepřišel, aby nás naučil lépe fungovat. Přišel, aby se s námi setkal. Evangelia popisují Ježíše, který vidí jednotlivého člověka. Zastavuje se. Naslouchá. Dotýká se. Pamatuje si. A především: přichází tehdy, když něco bolí. To je láska. Ne velká gesta. Ne dokonalé výkony. Ale tato tichá věrnost: jsem tu s tebou. Vidím tě. Neodcházím, když slábneš.

Právě zde se dnešní svátek dotýká hluboké pravdy o mateřství. Mateřství není jen role. Není to jen soubor úkolů. Mateřství je jedním z nejhlubších obrazů Boží lásky. Matka nejen nese, ale také vidí. Nejen se stará, ale také naslouchá. Není jen potřebná, ale také milující. A především sama potřebuje být milována. Zde je výzva pro nás všechny. Nestačí, že věci fungují. Otázka zní: je v našich vztazích život? Je v našich domovech teplo? Jsou lidé kolem nás skutečně viděni – nebo jen zdvořile využíváni?

Člověk neumírá jen na nemoc nebo tragicky. Něco v něm může pomalu odumírat i tehdy, když je dlouhodobě neviděn. Když je snášen, ale ne nesen. Když je ceněn pro výkon, ale ne pro svou bytost. A proto se vraťme k tomu nejzákladnějšímu. Jsme zde proto, abychom byli lidmi. Lidmi, kteří se navzájem vidí. Lidmi, kteří si pamatují. Lidmi, kteří přicházejí jeden k druhému. Lidmi, kteří milují – a dovolují být milováni.

Někdy trávíme čas hledáním velkých mouder nebo silných příběhů. A to, co naší pozornosti uniká je skutečnost pomíjivosti. Těla se rozpadají. Věci se proměňují. Lidé se od sebe vzdalují a jen někdy se znovu vracejí. To, co skutečně máme, to, co nám je na krátký čas svěřeno, jsou lidé. Lidé, kteří potřebují naši lásku. Kteří si ji zasluhují ne proto, že jsou dokonalí nebo že tu budou navždy, ale právě proto, že tu navždy nebudou. Protože toto všechno je tak křehké.

Jestli něco přetrvává, pak to možná není zdraví ani jistota ani smysl, jak jej obvykle chápeme. Možná je to prostě to, co v sobě navzájem zanecháme — způsoby, jakými jsme byli přítomni, způsoby, jakými jsme milovali bez jakýchkoli záruk. Možná jedinou trvalostí, které se nám dostává, je láska, kterou si dokážeme navzájem dát dříve, než se náš čas naplní.

Milostivý Bože, v tento den ti vzdáváme díky za naše maminky, babičky, prababičky, které nás vychovávaly a nesčetněkrát se vydávaly pro naše dobro.

Radujeme se se všemi matkami, které se těší z krásných pout se svými dětmi. Kéž vědí, že naplňují jeden z nejdůležitějších úkolů na světě tím, že pečují, vedou, napomínají a povzbuzují příští generaci.

Radujeme se s rodinami, do kterých se letos narodilo dítě, anebo kteří je přijali do pěstounské péče. Ať jsou nejen zdraví, ale poskytnou dítěti emocionální, fyzickou i duchovní podporu.

Pláčeme s těmi, kteří nemohou mít dítě, aby unesli tíseň nenaplněných snů a objevili jiné možnosti, jak navazovat pouta s dětmi.

Modlíme se za ty, kteří byli zneužíváni, aby objevili milující vztahy, jež pomáhají zahlazovat jizvy způsobené zraněnou duší.

Kéž my, kdo jsme byli vychováni milujícími matkami, vyjadřujeme svou vděčnost za požehnání, které nás provází po celý život.