Jestliže jsme minulou neděli věnovali pozornost biblickému verši, který byl Jednotou bratrskou vybrán jako heslo roku 2026 – Hle, všecko tvořím nové – v dnešním kázání bych se rád zaměřil na téma, které má v tomto kalendářním roce vévodit kázáním, úvahám, studiu, aktivitám a modlitbám v naší církvi. Jedná se o učednictví a pastoraci.
Stávání se učedníkem nepochybně navazuje na oblast povolání do služby, která byla v naší církvi akcentovaná loni. Povolání vede k učednictví. Není bez zajímavosti, že v sekulárních (necírkevních) kruzích se v posledních letech také stále více skloňují slova růst, zrání, integrita, celistvost. Zdálo by se, že učednictví by s tím mohlo do jisté míry korelovat. Při hlubším ohledání terénu ovšem najdeme mezi seberozvojem a následováním Ježíše rozdíly. Některé docela zásadní. Uvedu několik příkladů:
| V necírkevním prostředí se člověk zaměřuje na rozvoj svých dovedností. | Křesťan se zaměřuje na prohloubení vztahu s Bohem. |
| Necírkevní člověk chce zaujmout své okolí. | Ježíšova učedníka zaujal jeho Mistr. |
| Sociální sítě usilují o to, aby uživatelé rozšiřovali svůj dosah a stupňovali vliv. | Ježíš také posílá učedníky do celého světa, ovšem nejde mu pouze o šíři, ale také o hloubku. O tu v prvé řadě. |
Nyní přesuňme naši pozornost k dalšímu slovu. Je jím autenticita. Slyšíme hesla jako: Buď věrný svým pocitům. Naslouchej svým touhám. Dej průchod svému nejpravdivějšímu já.
V západní společnosti se lidské já stalo svatou půdou, nejvyšší autoritou. Bůh byl z nebe přemístěn do lidského ega. To nyní určuje, co má smysl a co je dobré. Kdybych chtěl být zcela přesný, otázku: Co je dobré? nahradila otázka: Co je zdravé?
Individuální volba, která se týká konzumace potravin, životního stylu nebo praktikované víry je chápána jako nedotknutelná. Můžete být, čím chcete. Ale to, co nesmíte je zpochybňovat, zda je životní styl někoho jiného přiměřený, zdravý či zakotvený v realitě. Tyto otázky hraničí s rouháním.
Autentické já není já, které existuje tiše, nepozorovaně. Autentické já vyžaduje publikum, uznání a potvrzení. Sociální sítě toto publikum poskytují. Uznání je kyslík, který já potřebuje dýchat, aby přežilo.
Já, které musí být samo sobě vším, nakonec nemá nic pevného, na čem by mohlo stát. Identita se stává tekutou, úzkostnou, trvale rozestavěnou. Svoboda, která byla slibována, svoboda od všech vnějších omezení, se ukazuje jako nový druh otroctví: otroctví nekonečnému úkolu sebe-tvorby.
Když se já pokouší být svým vlastním základem, pokouší se o něco, k čemu nebylo stvořeno. Já, které ze sebe činí boha, nakonec zakusí bídu své vlastní božskosti. Břemeno je příliš těžké. Chrám je příliš těsný. Ten, kdo se klaní, i ten, komu se klaní, jsou totožní – a tato totožnost vyčerpává. Jak vlastně křesťanská antropologie rozumí lidskému egu? V prvé řadě tvrdí, že já neučinilo samo sebe. Bylo stvořeno. Svou identitu přijalo zvnějšku: od Boha, od společenství, z povolání k lásce a službě.
Ty jsi můj milovaný/milovaná. Je ti odpuštěno. Jsi povolán/povolána. Tato slova, která k nám zní z Písma, nás neomezují. Naopak, poskytují nám to, co si sami dát nemůžeme: pevný základ, hodnotu, která nezávisí na výkonu, identitu, která je přijímána, nikoli namáhavě vyprodukovaná.
V křesťanském pojetí spočívá lidská důstojnost v nesení Božího obrazu. Kojenec, člověk s hlubokým kognitivním postižením nebo umírající, ti všichni mají důstojnost, protože důstojnost není výkonem já, nýbrž darem přicházejícím zvenčí.
Žijeme v době, v níž získává stále více dominantní vliv „terapeutická kultura“. Možná, že jste i vy zaznamenali, že se do každodenního jazyka přestěhovala slova z terapeutického prostředí, např. hranice, trauma, toxické prostředí.
Terapeut může být člověku nápomocný v porozumění tomu, co se odehrává v jeho nitru. Pomůže pojmenovat bolest, rozuzlit životní příběh, zpracovat místa, která způsobila kolaps. Když někdo zápasí s traumatem, úzkostí, depresí, nebo s dlouhodobými patologickými vzorci, které sám nedokáže rozplést, je licencovaný terapeut Božím darem.
Mentor nebo kouč pomáhá lidem růst v oblasti, v níž jim chybí zkušenost. Pomáhá stanovovat cíle, budovat návyky a kráčet jasněji kupředu. Poskytuje praktické vedení a učí přijímat zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Terapeut může pomoci uzdravit se. Mentor může pomoci vyrůst.
Terapie a psychiatrie jsou dobré a potřebné. Avšak ve chvíli, kdy lidé začnou nahlížet veškerý život výhradně skrze terapeutickou optiku, stává se tento přístup spíše škodlivým než užitečným. Od chvíle, kdy lidé začali používat umělou inteligenci jako provizorní náhražku terapeuta, se vše ještě více zkomplikovalo. Poněkud se opomenulo, že skutečná péče o duševní zdraví potřebuje lidský kontext a profesní odpovědnost. Díky umělé inteligenci se člověku dostává pouze simulované empatie. A to nehovořím o časovém rámci. Terapie je pomalý proces, vystavěný na důvěře, jemném rozlišování, péči a trpělivosti. Dosažení pokroku trvá velmi dlouho.
Církev není vůči tomuto jevu imunní. Stále častěji jsou očekávání lidí vůči církvi a jejím představitelům posuzována prizmatem psychického zdraví a osobní pohody. Avšak církev nemůže lidem poskytovat to, k čemu jsou určeny terapie a psychiatrie. Ačkoli má být místem uzdravení a lásky pro ty, kdo trpí duševním onemocněním, jejím prvořadým cílem je shromažďovat lidi k uctívání Boha.
Pastor se nesnaží ty, kteří jsou mu svěřeni, přimět k tomu, aby se cítili lépe nebo dosáhli více. Pastor doprovází ty, kteří se vydali na cestu následování Krista neboli učednictví. Pastýř vede. Pastýř varuje. Pastýř chrání. Pastýř krmí stádo Božím slovem, i když to jde proti proudu kultury. Pastýř miluje lidi natolik, že jim řekne pravdu.
Ježíšova cesta je cestou hluboké lásky k Bohu i k bližnímu. Učednictví charakterizuje obětující se láska, radikální štědrost a věrná oddanost spravedlnosti a smíření. Církev je místem odpočinku. Nikoli pouze ve smyslu zanechání práce, nýbrž ve smyslu zanechání sebe-tvorby. Člověk víry si je vědom, že se nemusí držet pohromadě vlastní silou. Je Bohem přijat, poznán, pojmenován. Může odložit strašlivou svobodu sebe-tvoření a přijmout lehčí břemeno stvořenosti. Smí padnout do náruče, která jej čeká a objevit, že celou dobu byl nesen.
Teprve lidské já, které se odváží po apoštolu Pavlovi zopakovat „nepatřím sám sobě“, nalezne odpočinutí, které si nikdy nedokáže dát samo.
V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. 30 Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Matoušovo evangelium 11. kapitola, verše 25-30)
