„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Čtvrtek 28.3.24   svátek má Soňa

Úvod Chci poslouchat Natěšený, nerozhodný a váhavý

Natěšený, nerozhodný a váhavý

Natěšený, nerozhodný a váhavý

Úvod Chci poslouchat Natěšený, nerozhodný a váhavý

Natěšený, nerozhodný a váhavý


Dokázali byste spočítat, kolikrát v životě se vám přihodilo, že jste řekli: Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych…ukončil studium; získal titul; dokončil několik důležitých projektů; našel si partnera/partnerku; vychoval děti; postavil dům; splatil půjčku; měl čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát… Seznam toho, co chceme udělat je nekonečný. Jestliže se Bůh ocitl až na jeho konci, místo, aby byl na začátku, není to dobře.

V závěru 9. kapitoly Lukášova evangelia jsou popsáni tři kandidáti na učedníky. Každý z nich pronáší jakousi motivační řeč, v níž deklaruje touhu stát se Ježíšovým žákem.

První říká: Budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Zdá se, že mu odhodlání doprovázet Ježíše na všechna místa nescházelo. A přesto mu Ježíš neodpovídá: výborně, těší mě, s jakým zájmem přicházíš, od této chvíle jsi jeden z nás. Ježíšova reakce byla poněkud zdrženlivější, ano, dokonce odtažitá, jako kdyby odhalil, že v motivaci tohoto natěšeného zájemce něco skřípe.

Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Těmito slovy mu Ježíš naznačuje, že nejde ani tak o lokalitu, kam by jej měl doprovázet, jako o to, co důsledným následováním ztratí, o co s velkou pravděpodobností přijde. Polštářem, který si kladu každou noc pod hlavou bývá nejčastěji kámen. Ráno se probouzím, aniž bych věděl, co budu jíst. Jsem neustále na cestách, nejednou na útěku, protože mocní lidé mi programově po krku. Cesta před námi je těžká, a to nejhorší teprve přijde.

Člověk zdolá i náročný horský výstup, přečká mořskou nemoc, nebo chlad či vlhkost podzemních jeskyní, když ví, že nepohodlí je pouze dočasné, a bude brzy vystřídáno postelí, teplem a komfortem. Ovšem to, co odhodlanému zájemci o učednictví pravděpodobně zcela uniklo, byla skutečnost, že Ježíšovou destinací byl Jeruzalém. Tedy místo, kde bude zatčen, vyslýchán a usmrcen. Doprovázet někoho na smrt, je něco úplně jiného než se zúčastnit dobrodružné misijní cesty.

 

Druhý říká: Pane, dovol, ať nejdřív odejdu a pochovám svého otce. Třetí zájemce reaguje slovy: Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou. Odhodlání následovat Ježíše bylo v obou případech podmíněno slovy nejdřív a napřed. Ani jeden z nich neodmítá následování zcela, ale do této role vstoupí , když, potom co…. Mohli bychom to nazvat následování s odkladem. A přívlastek charakterizující zájemce by mohl znít: nerozhodný a váhavý.

Bylo by chybou domnívat se, že Ježíšova naléhavá výzva k následování anuluje úctu k rodinným příslušníkům, ať už zemřelým nebo živým. Samozřejmě, že vypravení pohřbu by zaměstnalo člověka mnohem déle než slova na rozloučenou. Ovšem nikdy by neměla oddanost vůči rodině upřednostněna před oddaností Bohu. Tam, kde Bůh není na místě, které mu přísluší, se sype vše ostatní.

 

Všimněte si, že každá z výmluv, proč se někdo nemohl stát Ježíšovým učedníkem, byla spojena s domovem nebo rodinou. Rodina. To je téma! Kdo by chtěl proti rodině něco namítat? Zvláště dnes. A navíc v církvi? Rodina je přeci úžasný dar, kterou Bůh zahrnuje svým požehnáním. A nám, křesťanům, klade na srdce, abychom o rodinu pečovali.

A přesto se zdá, že rodina, která zacloní nebo dokonce vytlačí Boha ze života, se může stát předmětem kritiky. Ježíšovy výroky z dnešního evangelia varují právě před tímto nebezpečím. Ovšem také zde musíme rozlišovat. Tam, kde je na první pohled zřejmé, že se děti staly projekcí nenaplněných očekávání, tužeb a aspirací rodičů, nemáme problém zvednout obočí a vyslovit obavy nad budoucím osudem těchto hyper-opečovávaných dětí.

Něco jiného je konfrontace s názory, které vyslovují lidé považující svůj život za prázdný a zbytečný, jenom proto, že nemají rodinu. Nejednou jsem slyšel výpovědi lidí, kterým zemřel životní partner/partnerka, že s jeho/jejím odchodem ztratili smysl života.

Podobně tomu bývá v případě rozvodu. Strana, která se cítí být opuštěna nebo odmítnuta, mnohdy zpochybňuje, že jí život může nabídnout ještě něco hezkého. Manželské páry, které celou svou energii investovaly do výchovy dětí, se po jejich odchodu z domu ocitají v tzv. krizi středního věku. S dětmi jim totiž odešla ze života i smysluplná náplň života.

Domnívat se, že mi manžel, manželka, dítě nebo rodič přinese v životě naplnění, je představa, která se uskuteční vždy jen zčásti a na omezenou dobu. Zaplnit prázdné místo, které máme v srdci, nikdy nedokáže druhý člověk. To dokáže jen Bůh. Lidé, kteří to netuší, anebo nechtějí vzít vážně, se nejednou ženou do manželství, rodičovství, pěstounství po hlavě, a bývají pak rozčarovaní, frustrovaní a zoufalí.

 

Vraťme se zpět k náboru tří učedníků. Je zvláštní, že ani v jednom případě se z evangelia nedozvíme, zda se potencionální uchazeč nakonec plnohodnotným učedníkem stal či nikoli. Informovat nás o výsledcích přijímacích pohovorů, zřejmě nebyl záměr evangelisty Lukáše.

Šlo mu spíše o to, abychom si sami položili otázku, co brání mě/nám, abych se Kristu zcel odevzdal? Vyskytují se v mém životě věci, které miluji ze všeho nejvíce, čímž nutně dochází k tomu, že vztah s Bohem odsouvám až na druhou, třetí, devátou kolej?

Dost možná budu muset přehodnotit míru svého přilnutí k rodině, tradici, kultuře, prestiži, společenským normám a očekáváním. To všechno je důležité, a v životě to má své místo. Ovšem to místo nemůže být první. Na prvním místě jsou záležitosti spojené s Bohem.

 

Dokázali byste spočítat, kolikrát v životě se vám přihodilo, že jste řekli: Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych…ukončil studium; získal titul; dokončil několik důležitých projektů; našel si partnera/partnerku; vychoval děti; postavil dům; splatil půjčku; měl čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát…

Seznam toho, co chceme udělat je nekonečný. Jestliže se Bůh ocitl až na jeho konci, místo, aby byl na začátku, není to dobře. Jestliže se budeme dívat dozadu, na to, o co kvůli víře v Boha přicházíme, případně nostalgicky vzpomínat na to, s čím jsme tak srostli, že to nedokážeme opustit, s cestou následování Krista se jistě mineme.

Duchovně v kondici je ten, kdo si uchoval naléhavou touhu jít tam, kam jej Bůh volá. A Bůh nás vždy volá k tomu, co je jedinečné a neopakovatelné. Protože přesně pro tyto věci nás stvořil. Dokáže nás uzdravit z pocitu prázdnoty, neklidu, obav nebo nudy.

 

Bůh slyší hlas, který někde hluboko v nás volá po smysluplném životě, ve kterém bychom mohli milovat až k úplnému vydání a znovuzrození. Toto je život Ducha svatého v nás.

Ježíš ví, že v našem srdci toužíme po změně, obnově, novém životě. Nic z toho, co nám nabízí svět, se s tím nedá srovnat.

Ježíš nás zve, abychom přišli a nechali v sobě zemřít dřívější uspořádání našich priorit. Abychom mohli začít žít opravdově. A to lze pouze s Bohem, který v našem srdci usedl na trůn.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Hluboké nepochopení čeká na vysvětlení

Velký pátek a Velikonoční neděle korigují události Květné neděle

Chci poslouchat

Enormní zájem o ovladač našeho života trvá

Co znamená vzít vážně Kristovu vládu nad světem?

Chci poslouchat

Bude spasen, nebude spasen…?

Jak evangelista Jan charakterizuje víru v Ježíše?

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„