„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Sobota 15.2.25   svátek má Jiřina

Úvod Chci poslouchat Ne(hříšné) kontinuum

Ne(hříšné) kontinuum

Ne(hříšné) kontinuum

Úvod Chci poslouchat Ne(hříšné) kontinuum

Ne(hříšné) kontinuum

Druhý lednový týden bývá v křesťanském světě ve znamení setkávání věřících z různých církví ke společnému naslouchání Písmu a modlitbám. Dnešním dnem tato setkání vrcholí a průvodním textem je oddíl ze 7. kapitoly Lukášova evangelia:

Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. 37  V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, 38  s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. 39  Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ 40  Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ – 41  “Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. 42  Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ 43  Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“ 44  Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. 45  Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. 46  Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.  47  Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ 48  Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ 49  Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“ 50  A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“  

Lukáš, jako jediný z evangelistů, nedává tento příběh do souvislosti s Ježíšovou smrtí, čímž nás odvádí od myšlenek spojujících pomazání Ježíšova těla s přípravou na pohřeb. Ale to není vše. Svůj originálně pojatý portrét Ježíšova pomazání vykresluje evangelista jinými barvami, příběh dokonce zasadí na jiné místo, zakomponuje do něj navíc podobenství a čeká, co to s čtenáři udělá?

Žena, která spotřebovala na Ježíšovy nohy celé množství drahocenného oleje, pro něj neobětovala olej, který byl drahý, nebo dokonce velmi drahý. Její dar měl takovou hodnotu, že byl téměř přemrštěně marnivý. Svědci této události byli rozhazovačností hlavní hrdinky natolik šokovaní, že tuto událost zachytili písemně i pro další generace, aby v nich stejně tak vzbuzovala otázky a přitahovala jejich pozornost.

Extravagantně rozhazovačná ovšem nebyla v tomto příběhu pouze zmíněná žena. Lukáš si dává záležet na tom, aby čtenáři mezi řádky vyčetli, že Bůh ve vztahu k lidem stejně tak plýtvá svou velkorysou milostí. Mohli bychom dokonce usuzovat, že je to styl, který je mu vlastní, neboť se s ním v Bibli opakovaně setkáváme. Uvedu pouze tři příklady: 1. příběh o nasycení, po kterém zůstalo velké množství zbytků. 2. Podobenství o marnotratném synu, kde je otec obrazem marnotratné Boží milosti.  3. a především: kříž, který zprostředkovává odpuštění všem a každému.

 

Rád bych dnes soustředil vaši pozornost na detail, který má spojitost s vánočním příběhem. Stařičký Simeon, který držel v rukou osmidenního Ježíše, o něm prohlásil: On jest dán, (…) aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. A nyní se vraťme do úvodního příběhu, v němž je o hostiteli – farizeji Šimonovi – napsáno, jaká otázka mu v souvislosti s Ježíšem vrtala hlavou: Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice. Tato slova Šimon nevyřkl nahlas, pouze si je pomyslel.

Vnitřní monolog je v dnešní literatuře tak běžný, že si ho skoro ani nevšimneme. Ovšem starověcí autoři tuto formu využívali spíše zřídka. Ve Starém zákoně se monology k sobě vyskytují například v knize Kazatel nebo v Žalmech. Lukáš využívá tento slohový postup ve svém evangeliu hojně. Setkáváme se s ním například u bohatého člověka, kterému se na polích hojně urodilo: Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Další příklad je nespravedlivý soudce, jenž vede sám se sebou tento monolog: I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu (té vdově) k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří. V porovnání s předchozími dvěma příklady lze následující monolog hodnotit kladně. Jedná se o uvažování marnotratného syna, který šel do sebe a řekl: Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.  

Vraťme se nyní zpátky k Šimonovi. Ten v duchu uvažuje o dvou alternativách, dvou protichůdných vyhodnoceních Ježíšovy identity: buď JE Ježíš ten prorok, jehož příchod předjímal Simeon, anebo jím není. Buď lidem vidí do hlavy, anebo je naivní a manipulovatelný. Způsob, jakým se Šimon k Ježíšovi od začátku návštěvy choval, naznačuje, že byl v tomto dilematu nakloněn spíše zamítavému stanovisku. Svědčí o tom detaily, které evangelista neopomenul uvést. Na některé z nich se nyní společně zaměříme.

Kulturní zvyklosti té doby jasně vymezovaly role hostitele a hosta. Šimon, v rozporu s nimi, Ježíše nepřivítal polibkem, nenabídl mu vodu k očištění zaprášených chodidel, ani vonný olej, který se ve starověku používal místo parfému. V kontextu Předního východu to bylo něco nemyslitelného. Navíc, tyto hostiny vytvářely příležitost k rozhovorům. Ani na ty nedošlo. Šimon raději mluvil sám se sebou, než aby rozvinul dialog s Ježíšem.

 

Zato Ježíš si o dialog se Šimonem nebál říct – Šimone, chci ti něco povědět – začal a docela přímočaře okomentoval vše, o čem Šimon přemýšlel ve své hlavě. Z Ježíšových slov jasně vyplynulo, že věděl velmi přesně z jakého prostředí pochází žena, která se ho dotýká. Ježíš přesto nenechal žádného z hostů na pochybách, že odmítá být součástí exklusivního klubu pro dokonalé.

Ježíš v průběhu svého působení neustále problematizoval, kdo je a kdo není outsider v Božím království, kdo do něj vchází a kdo ne, kdo zná motivy Ježíšových slov a činů a kdo nikoli. Tím, co Ježíš vyprávěl a jak se choval, zpochybnil zažité představy o tom, kdo je vůči Bohu dlužníkem a komu bylo odpuštěno, kdo je skutečně zdravý a kdo nemocný.

Situace, která se rozehrála na zmíněné hostině, poskytla Ježíšovi příležitost, aby pojmenoval některé zásadní kontury vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu. Ježíš nepracoval s černobílým modelem, takže bychom u něj marně čekali invertované schéma, s jakým se setkáváme u Šimona:

žena hříšnice=špatně versus já a mí zbožní spolu-farizeové=dobře.

 

V duchu Ježíšovy logiky se život každého z nás pohybuje spíše na kontinuu, jehož dvě krajní polohy tvoří modely Šimona farizea a ženy hříšnice. To, nakolik se přibližujeme k jedné z poloh, orientuje náš život a ovlivňuje, jak se vztahujeme k ostatním i sami k sobě.

Šimonu se podobáme tehdy, jsme-li nekompromisní, úzkoprsí, život se nám zredukoval do souboru pravidel. Projevuje se to nejčastěji tak, že jsme přehnaně sebejistí, máme sklon se vůči druhým vymezovat, soudit je, stranit se jich nebo je přehlížet či dokonce ponižovat. Šimonův styl charakterizuje upřednostňování norem před kontextem lidského příběhu. Kdykoliv jsme jako Šimon, stávají se naše lokty ostřejší, naše vyhodnocení příkřejší a náš život izolovanější. Obrazně řečeno: nenabízíme vodu, polibek ani olej.

Ženě z dnešního příběhu se podobáme tehdy, když své jednání nečiníme závislé na mínění druhých, nepřetvařujeme se, nenárokujeme si mít vše pod kontrolou, neuzurpujeme si vlastnictví pravdy, netíhneme k perfekcionismu. Naopak, jsme ochotni se měnit, růst, učit, jsme pro druhé čitelní a autentičtí.

 

Šimon spojoval identitu té ženy s její minulostí, kterou bez skrupulí projektoval do budoucnosti. Tím nastavil hranice a vytýčil limity toho, co může a nemůže být. Tak, jak ji viděl dnes, tak ni bude pohlížet i zítra a pozítří. Tato optika je učiněná katastrofa.

Žena z našeho příběhu učinila zkušenost s odpuštěním neboli svobodou překročit sebe sama v lásce. To určovalo způsob, jakým na sebe od toho okamžiku hleděla. V setkání s přijímajícím a odpouštějícím Ježíšem objevila život, jaký si sama nedokázala zařídit. Ano, měla dál svou historii i minulost a znala ji dobře. Až příliš dobře. Ale přesto se v ní něco změnilo, posunulo, probudilo. Jako by řekla: Dnes ne. Už nikdy. V přítomnosti Krista odmítla být definovaná minulostí, s jejími minulými pocity, chybami, pohledy, myšlenkami, pověstí, hlasy a soudy.

Svoboda, kterou Kristus nabízí v odpuštění, není jen možnost učinit další rozhodnutí, lepší rozhodnutí, udělat něco jinak. Je to svoboda být jiný. Tato svoboda je pro všechny – pro tebe, pro mě, pro ženu, pro Šimona. Tvé hříchy jsou ti odpuštěny… Jdi v pokoji.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Umění opustit

Věci důležité, důležitější a Boží

Chci poslouchat

Co se skrývá za oponou modliteb?

Jak se vyhnout zkreslením ohledně modliteb?

Chci poslouchat

Kde nás Bůh potřebuje a kde vůbec ne?

První příspěvek k roku Povolání do služby

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„