Ze všech lidí které znáte, určete jednoho člověka, u kterého si ani při největší míře fantazie nedokážete představit, že by se mohl stát Božím poslem – andělem. Máte? Potichu zašeptejte jeho či její jméno, a podržte si ho v paměti.
Lukášovo evangelium 1. kapitola, 5-20 verš: Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta. 6 Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. 7 Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. 8 Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, 9 připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. 10 Venku se v hodinu té oběti modlilo veliké množství lidu. 11 Tu se mu ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. 12 Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň. 13 Anděl mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. 14 Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. 15 Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. 16 A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; 17 sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový.“ 18 Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku.“ 19 Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. 20 Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“
Biblický text nás zavedl jeruzalémského chrámu, někdy kolem roku 4 př. Kristem. Narazili jsme tam na Zachariáše, který vykonával kněžskou službu. Tady je několik detailů o kněžích v jeruzalémském chrámu, na počátku našeho letopočtu. V té době sloužilo v zemi přibližně 20 000 kněží. Jejich služba se vyznačovala vysokou mírou organizovanosti. Byli rozděleni do 24 divizí, přičemž každý z kněží sloužil v chrámu pouze dva týdny v roce. Ostatní týdny plnil jiné úkoly.
Zachariáš si povolání kněze nevybral. Byl knězem, protože se tato funkce dědila. Jeho otec byl kněz a stejně tak i jeho dědeček. A aby toho nebylo málo, také otec jeho manželky Alžběty byl kněz. Mohli bychom říci, že se jednalo o manželský pár, který kněžské službě obětoval celý svůj život. A to doslova, protože se jednalo o bezdětné manželství. Naděje, že se jim narodí dítě, se s ohledem na jejich pokročilý věk rovnala téměř nule.
Zachariáš byl toho dne vylosován, aby na nejsvětějším chrámovém místě pronesl modlitbu. To byla pro kněze zcela výjimečná pocta, neboť mohla být vykonána jen jednou za život. Není pochyb o tom, že pro Zachariáše byla modlitba neodmyslitelnou součástí každodenního života. Ovšem modlit se zástupně za celý lid na nejsvětějším chrámovém místě, bylo něco, jako kdybyste se měli modlit za národ v chrámu svatého Víta, v hlavním vysílacím čase, v přímém přenosu.
Zachariáš si v průběhu modlitby stále zřetelněji uvědomoval, že dnes je něco jinak. Intuitivně vnímal, že v chrámové místnosti není sám. Jako kdyby tam s ním byl ještě někdo další. Posel od Boha.
Když ho Zachariáš uviděl, četli jsme z Bible, zděsil se a padla na něho bázeň. Možná se vylekal, protože nemohl tušit, že anděla k němu poslal Bůh. A dost možná se vylekal právě proto, že si uvědomil, že anděl k němu přichází přímo od Boha.
Už jste v životě zažili situaci, kdy jste si uvědomili, že od té chvíle už nic nebude tak, jako předtím? Dnes si můžeme takovou situaci simulovat, stačí nám k tomu, že si představíme, že člověk, jehož jméno jsme před chvíli tiše zašeptali, se nám zjeví v podobě Božího posla a přijde nám vyřídit něco velmi důležitého, co se týká našeho života.
Anděl Zachariášovi oznámil, že byly vyslyšeny jeho modlitby, a předkládá mu docela dlouhý výčet toho, co jej čeká: jeho manželka Alžběta porodí syna. Ten se bude jmenovat Jan. Dítě se nejen pro ně, ale taktéž pro mnoho dalších lidí, stane zdrojem radosti a veselí. Jan bude oddán službě Bohu natolik, že nebude váhat zříci se některých pokrmů a nápojů. Svou naléhavou misí osloví mnohé své současníky, kteří přehodnotí své životy, což se pozitivně projeví nejen ve sblížení generací, ale také ve větší otevřenosti lidí vůči Bohu.
Jaká byla Zachariášova reakce na tato slova? Poté, co si vyslechl výčet budoucích událostí, znejistěl. To byla po strachu další jeho reakce. Strach a pochybnosti. Překvapuje nás to? Posledních 14 dnů jsem si pročítal komentáře a kázání, která se k tomuto biblickému oddílu vyjadřují. Zachariáš je v nich zpravidla pranýřován za své pochybnosti. Jeho reakce je dávána do protikladu s Alžbětou a Marií, které vše, co jim Boží posel předložil, poslušně akceptovaly. Nechci nijak snižovat odhodlání obou žen. A přesto se domnívám, že jejich situace se od Zachariášovy lišila, a to dokonce významně. Alžběta začala o svém těhotenství veřejně mluvit teprve v pátém měsíci. Člověk nemusí být gynekolog, aby poznal, že se konkrétní žena, v pátém měsíci gravidity, mění před očima. A Marie? Jednalo se pravděpodobně o dospívající dívku. V té době se izraelské slečny mohly vdávat již od dvanáctého roku života. Vzhledem k tehdejším kulturním zvyklostem nebylo zcela běžné, aby se svobodná žena stavěla proti mužské autoritě. Tím spíše to platilo ve vztahu k Božímu poslu.
Poté, co anděl Gabriel seznámí Zachariáše s výčtem budoucích událostí, mu nastávající otec odpoví: Podle čeho to poznám? Obvykle je tato jeho otázka spojována s pochybnostmi ohledně možnosti Alžbětina těhotenství. Ale proč by se Zachariáš ptal tak neomaleně: Podle čeho to poznám? Podle čeho…? Na tuto otázku by mu dokázalo odpovědět i dítě.
Je dost možné, že Zachariáš své pochybnosti spojuje spíše s těmi dalšími událostmi, které se týkaly jeho budoucího syna Jana. Naznačovala by to i slova, která zazněla v druhé části Zachariášovy reakce: Vždyť já jsem stařec… některých věcí se pravděpodobně nedožiji. Bylo docela pravděpodobné, že Zachariáš zemře v době, kdy Jan bude teprve v pubertě.
V kázáních, která jsem na toto téma četl, obvykle zaznívaly výzvy: Nebuďte jako Zachariáš! Nemějte strach! Nepochybujte! To se říká snadno, ale cožpak dokážeme ovládat svůj strach? A umíme si přikázat, že nebudeme mít pochybnosti? Byť bych dnes z kazatelny jakkoli přesvědčivě hřímal o tom, že se nemáte bát, a už vůbec ne pochybovat, jestliže se vám dnes, při přípravě oběda, zjeví v kuchyni obrovský, zářící, okřídlený tvor, leknete se. A budete pochybovat o tom, co vám říká, protože si řeknete, zda jste to náhodou nepřehnali s tím vaječným likérem, anebo ochutnávkou rumu, který měl původně tvořit ingredienci cukroví. Budete se bát a budete pochybovat, i když vám budu klást na srdce, že se nemáte bát ani pochybovat za žádnou cenu! Chrámoví veteráni jako Zachariáš, a spolu sním všichni my ostatní, máme právo mít strach a pochybnosti, když se v naší blízkosti objeví ztělesněná Boží přítomnost.
Mnohem důležitější než se zavazovat k tomu, co nedokážeme splnit, je soustředit se na to podstatné. Pointa celého příběhu, v němž vystupovali Zachariáš, Alžběta a Jan, směřuje k tomu, že tam, kde se do díla vloží Bůh, se svět mění, a to tak radikálně, že se dokonce začínají dít věci, které se běžně nedějí.
Za Zachariášem, Marií a Josefem přišel od Boha anděl. Ovšem s narozením Ježíše se situace mění. Sestupuje k nám Bůh sám. Ježíš se stává Božím aktérem par excellence: tam, kde přišel, nastolil nové poměry. Ať už ve vztazích mezi muži a ženami, dospělými a dětmi, náboženskými prominenty a přehlíženými outsidery. Zachariášův příběh je předehrou tohoto Ježíšova příchodu.
Možná, že Zachariáš na devět měsíců oněměl, aby po dobu, kdy v Alžbětině bříšku rostl plod dítěte, rostla v jeho duši nová duchovní zkušenost. Na tyto měsíce ticha bychom mohli pohlížet jako na čas rozjímání. Jednalo se o období, kdy on kněz, nemohl udělovat požehnání, pouze jej přijímat. A stejně tak nemohl zvěstovat Boží slovo, pouze mu naslouchat. Tato změna rolí, rezignace na dominantní aktivitu, smíření se s rolí příjemce, není pro lídry nic jednoduchého. Vím, o čem mluvím.
Nemyslím si, že tento příběh nás varuje před tím, abychom se báli nebo pochybovali. Naopak, mám za to, že se díky tomuto příběhu smíme znovu ujistit, že všechen náš strach a pochybnosti Bůh pochopí a obejme. Děje se tak nejednou v tichu a trpělivém čekání.
Advent je obdobím, které je pro to nanejvýš příhodné. Jsem si jist, že pokud vstoupíme do ticha, byť by se jednalo o ticho našich obav a nezodpovězených otázek, tento čas nám přinese požehnání. Poté co se narodil syn Jan, byl kněz Zachariáš opět schopen mluvit. Jeho otázky, která v sobě zahrnovaly obavy a pochybnosti, se proměnily v oslavnou píseň, jejíž text zněl následovně: Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid. Bohu díky! Amen.
