Příběhy, které vypráví evangelista Lukáš, mají promyšlenou gradaci a srozumitelnou pointu. Pravdou je, že jeden příběh většinou nepojme celou šíři pojednávaného tématu. Čtenáři by v některých případech mohli nabýt dojmu, že závěry, ke kterým vyprávění ústí, jsou někdy příliš jednostranné. Aby se tomuto zkreslení autor Lukášova evangelia vyhnul, prezentovanou evangelijní látku důmyslně řadí. Téma, které nechá dramaticky vyústit v jednom příběhu, následně rozvíjí a koriguje v dalším příběhu, pomocí něhož dosáhne potřebného vybalancování. Dovolte, abych to ilustroval na příkladu.

V 10. kapitole Lukášova evangelia se nachází podobenství o milosrdném Samaritánovi. Toto podobenství klade důraz na aktivní službu potřebným, která se ve snaze pomoci nezastaví před obavami z možného rituálního znečištění. Hlavní hrdina celého vyprávění je společenskými stereotypy zatížený příslušník samaritánského etnika. Podobenství končí výzvou: Jdi a jednej také tak.

Po přečtení tohoto příběhu mohli čtenáři Lukášova evangelia mylně vyhodnotit Ježíšovu misi jako charitativní aktivismus. Jako prevenci proti tomuto zúžení zařadil evangelista Lukáš, bezprostředně po tomto podobenství, vyprávění o Ježíšově návštěvě u Marie a Marty. V tomto příběhu byla hlavní hrdinkou Marie, která byla oceněna pro svůj meditativní, rozjímavý životní styl.

Čtenář, který se seznámí s pointami obou příběhů, čelí dilematu: mám se nasazovat jako Samaritán, anebo pečovat o své zdroje – četbu Písma, naslouchání, modlitbu a ztišení jako Marie? Ani jedna z vyhrocených poloh není správná sama o sobě, platí totiž obě zároveň.

Osvojit si ten to způsob vyhodnocování skutečnosti není úplně samozřejmé ani jednoduché. A přesto se s ním v Bibli setkáváme opakovaně. Dnešní text je toho důkazem. Můžeme k němu přistupovat klidně jako k postnímu tréninku ve výkladu biblické látky, která se snaží předejít krajnostem.

Podívejme se podrobněji, o co v něm jde. Ve 13. kapitole Lukášova evangelia se nachází zpráva o dvou tragédiích: masakru, kterého se dopustil Pilát na poutnících v chrámu, a ta druhá o obětech zřícené věže. Tomuto oddílu jsme se věnovali minulou neděli. Připomínám, že hned dvakrát v tomto textu zazněla Ježíšova výzva k pokání. Z Ježíšovy strany to byla nápověda, jak se k tragickým událostem postavit: svěřit život Bohu, který má moc už v této časnosti v člověku nechat vyrůst plody s chutným ovocem, ba co více: toto ovoce dokonce uchovat pro věčnost.

Nemělo by nás překvapit, že takto vypointovanou koncovku evangelista Lukáš v následujícím příběhu koriguje. Důraz na spásonosné pokání vyvážil hned třemi příběhy o ztrátách a nálezech. O záchraně ztracené věci, zvířete a syna nerozhodlo jejich pokání, kterého by protagonisté v prvních dvou případech ani nebyli schopni, nýbrž nezlomné odhodlání pastýře, hospodyně a otce, ztracené hledat, vyhlížet a tím je i zachránit.

Tento důraz nás přivádí k vyváženému pohledu na pokání, k němuž by se člověk neuchýlil, nebýt božího milostivého působení. Teologický význam spojení Boha s pastýřem, ženou a otcem spočívá v tom, že Bůh je ten 1) kdo hledá, 2) neunaví se a 3) prožívá radost z nalezení ztraceného.

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2  Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“  3  Pověděl jim toto podobenství: 4  “Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5  Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, 6  a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ 7  Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (Lukáš 15,1-7)

Každý ze tří zmíněných příběhů vrcholí oslavou. Radují se nejen ti, kteří našli to, co ztratili. K oslavě zvou také své sousedy a přátele. Jako většina Ježíšových podobenství, i tato tři obsahují „háček“, tím myslím cosi, co se vymyká očekávání posluchačů. Tento „háček“ spočívá v okázalosti oslav. Dovedete si představit, že by pastýř uspořádal hostinu kvůli nalezení jedné ztracené ovce? A stejně tak zmíněná žena: pokud pociťovala takovou starost o ztracenou minci, měli bychom očekávat, že si dovolí utratit nemalé prostředky na oslavu jejího nalezení se sousedy? Tento „háček“ v podobenstvích nás chce upozornit na přehnanou radost samotného nebe či Boha z každého člověka, který se ztratil a byl nalezen.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli, poznamenává evangelista Lukáš. Proč? Co je na Ježíšovi přitahovalo? Morální vyvrženci se s Ježíšem cítili v bezpečí. Tím, že se jich nestranil, jim dal najevo, že spása není něco, co člověka teprve čeká, nýbrž zkušenost božího přijetí a odpuštění tady a teď.

Kromě dnes zmíněných existuje ještě celá řada podobenství, která detailněji vykreslují, jací jsou hříšníci, jací jsou ti, kteří na ně hledí s patra a jaký je Bůh. Začneme tou první skupinou. Jací jsou hříšníci? Většinou nějakou nouzí nebo nedostatkem. Společností, která oceňuje moc a náboženskou akorátnost jsou tyto osoby vytlačeny na okraj. Ježíš přesto o těchto lidech prohlašuje, že rozumí Bohu lépe než náboženští zasvěcenci. V podobenství o dvou synech Ježíš říká, že celníci a nevěstky vejdou do Božího království před velekněžími a staršími. Proč? Protože si uvědomují vlastní zlomenost a tím i potřebu pokání.

Druhá skupina podobenství vyzývá Ježíšovy samospravedlivé nepřátele, aby se zamysleli nad tím, jací jsou oni sami. V podobenství o dvou synech jsou jako ten syn, který neudělal, co slíbil. V podobenství o vinici Ježíš přirovnal své odpůrce k nájemníkům, kteří ponížili majitele vinice a poté navíc zavraždili jeho dědice. V podobenství o svatební hostině řekl, že jsou jako ti naoko zdvořilí a slušní, ale královské pozvání odmítají dětinsky naivními výmluvami. Neměli by tudíž pohrdat hříšníky, kteří pozvání přijali.

Třetí skupina podobenství popisuje, jaký je Bůh. Příběhy o ztracené ovci, ztracené minci a ztraceném synovi byly vyprávěny těm, kteří si stěžovali, že Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi. Proč Ježíš jí ve společnosti hříšníků? Protože Bůh je takový. Dobrý a laskavý. Miluje bez podmínek a omezení. Trpělivě na člověka čeká a raduje se, když se vrátí. Je plný soucitu s poničeným a bolavým nitrem člověka.

Na závěr dovolte několik provokativních otázek: Ježíš přijímá hříšníky.

• A co církev nebo my? Daří se nám přijímat hříšníky?
• Co když jsme jako křesťané unaveni z hledání svéhlavých ovcí?
• Nemůže se stát, že ovce, která se vrátí, nebude ani tak důvodem radosti, jako spíše příčinou problémů, které v komunitě způsobí?
• Co je špatně na tom, že malé komunity věřících lidí, kteří kostely uklízí, rozsvěcují, vytápějí, zdobí a zvou do nich ztracené, přemýšlí, zda budou mít dostatek prostředků a energie, aby tomu tak bylo i zítra, za rok, za deset let?
• Žena do hledání ztracené mince investovala hodiny času, doslova převrátila svůj dům vzhůru nohama. Bude tato vynaložená energie, prostředky a čas nějak/někým uznána, oceněna, odměněna?

Co na to říci? Břemeno hledání ztracených neneseme sami. Jsme těmi, kdo se mohou radovat z Božího působení mezi námi. Každý další dílek skládačky umístěný na správné místo v Božím společenství, je důvodem k oslavě. Bůh se raduje s námi. Boží radost se týká těch devadesáti devíti, jako té jedné jediné.