Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“  (Lukáš 13,1-5) 

Proč se ta hrozná věc vůbec stala? Mohli si za to ti lidé sami? Ježíš na otázky typu „PROČ“ nedává přímou odpověď. Zrak tázajících přesměrovává jinam. A to je také něco, s čím se setkáváme napříč biblickou literaturou. Ne náhodou je dnešní třetí neděle v postu nazvána latinsky OCULI, čímž je zdůrazněn význam orientace lidského zraku a následně celého lidského nitra. Zrak trpícího Joba je orientován k Bohu. Jonáš se má ve svém svatém hněvu rozpomenout na dobro druhých lidí. A jak je tomu v případě, kdy jsou lidé rozhořčeni z teroru, jakého se na spoluobyvatelích dopouští cizí krutovládce? Pozornost tázajících obrací Ježíš do jejich vlastního nitra: Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete jako oni.

Ačkoli zní tato slova stroze a přísně, nehledejme v nich hrozbu, ale spíše varování. A hned dvojí: 1. aby přeživší nepodléhali falešné iluzi života bez konce a 2. aby se neopovažovali tuto tragédii lehkovážně spojovat s Božím trestem.

Co dál mohli Ježíšovi současníci uslyšet ve slovech: Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete jako oni? Konstatování, že všichni lidé jsou smrtelní. V tom není mezi nimi žádný rozdíl. Rozhodující je, co s tím každý jeden člověk udělá.

Jaké možnosti Ježíš nastínil? Jedinou: činit pokání. Pokání. Co si máme pod tímto slovem představit? Dnes je pokání nejčastěji spojováno s lítostí z důvodu nějakého provinění či přestoupení.

Ježíš spojoval pokání s myšlením, přesněji řečeno s jeho proměnou. Pokání pro něj znamenalo zohlednit Boha ve způsobu, jakým člověk pohlíží na svět, jak vyhodnocuje životní otázky, jaké priority stanovuje.

Poutníci, kteří byli zmasakrováni vojáky v chrámě, stejně jako obyvatelé Jeruzaléma, kteří se nešťastnou náhodou ocitli pod troskami zřícené věže, zemřeli v jednom okamžiku.

Tragédie přitahují pozornost. Vytrhávají z otupělosti, falešných jistot, sebe-spokojenosti. Někdy přivedou člověka k myšlenkám o Bohu, jindy mohou naopak znamenat konec úvah o Bohu.

To ukazuje na naléhavost pokání. Ti, kteří s pokáním otálí, se ve svých předpokladech mohou škaredě mýlit. Dlouho zůstávají nerozhodní, až najednou zjistí, že se v tom svém přešlapování docela ztratili.

Rozhovor o naléhavosti pokání Ježíš následně překlápí z teoretické roviny do podobenství, které jím předložené výroky ilustruje.

Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘„ (Lukáš 13,6-9) 

Majitel vinice zasadil fíkovník. Fíkovník na vinici? Tato informace nás nemusí mást, neboť fíkovníky, díky svému kořenovému systému, zabraňovaly erozi půdy.

Ovšem tento fíkovník nepřinášel žádné ovoce. Změna nenastala ani v dalších třech letech. Po tomto období dal majitel zahradníkovi pokyn, aby fíkovník vyťal. Zahradník jej nakonec přemluvil, aby lhůtu prodloužil ještě o jeden rok, ve kterém bude půdě, v níž je fíkovník zasazen, z jeho strany věnována zvýšená péče. Teprve po tomto časovém úseku se rozhodne.

Ježíš přirovnává život svých posluchačů k neplodným ovocným stromům. Ovšem na rozdíl od obětí tragédií, jejichž životy byly z povrchu zemského neočekávaně smeteny nepředvídatelnými a krutými událostmi, měli jeho posluchači před sebou ještě stále možnost volby.

Pokud by chtěli z těch neštěstí přeci jen vyvodit nějaké závěry, pak hlavně vzhledem k sobě, nikoli vůči Bohu nebo druhým, jak to bylo možné vyčíst mezi řádky z otázky, kterou Ježíš od emočně rozhozených debatérů v úvodu obdržel.

Otázkou je, zda se náš život stane plodným ještě než vyprší lhůta a sekera dopadne na kmen? To se může stát mnohem dříve než člověk kalkuluje, jak naznačují obě tragické události z úvodu vyprávění a mnohá náhlá a nečekaná úmrtí, o kterých jste jistě sami slyšeli.

To, že někdo žije dlouho, ještě neznamená, že je jeho život plodný a bohatý na ovoce. A platí to i obráceně. Někteří lidé odchází mladí, zemřou předčasně, neočekávaně, a přesto po sobě zanechají příkladný život s inspirativními plody.

Přistupovat k této skutečnosti lehkovážně a domnívat se, že stačí prostě jen žít, a nezajímat se o kvalitu života, se může ukázat jako krátkozraká životní strategie.

Dost možná, že si nejsme vědomi, jaké plody náš život nese. Už jenom skutečnost, že lhůta našeho existování byla prodloužena o další časový úsek, bychom měli vnímat jako milost.

Čím méně si lidé uvědomují, jak je zlo ovlivňuje, tím zkaženější je svět.

Čím více se člověk zlému přizpůsobuje, tím více ohrožuje kvalitu svého života.

Čím více času trávíme posuzováním trápení druhých, tím méně energie věnujeme tomu, abychom jim pomohli a sami zmoudřeli, zpokorněli, přehodnotili.

Čiňte pokání. Jinými slovy: změňte své zaběhané myšlenkové stereotypy. A učiňte tak neodkladně. Nikdy nevíte, zda budete mít ještě zítra příležitost. Přeci dříve nebo později bude každý strom poražen.

Bůh nechce nikoho z nás ponechat svému osudu, ani nás nenechává na pospas naším omezeným zdrojům. Jeho jednání je určováno trpělivostí a velkorysostí. Sklání se ke stromu našeho života, podobně jako zahradník, a činí všechny potřebné kroky, které by daly průchod proměně od života sterilního k životu plodnému.

Ježíš nevysvětluje příčiny násilí, které příroda a lidské bytosti dodnes páchají na nic netušících lidech. Neobviňuje oběti. Nesnaží se ani obhajovat Stvořitele. Nenabízí žádné teologické spekulace. Nevyžívá se v emocionální masáži slabších a hysterických povah. S naléhavostí, zjitřenou vzpomínkami na krev a trosky, se ptá: A co ty? Jak budeš žít svůj život, jestli ti bude dána další příležitost?

Křesťanské pojetí pokání ústí paradoxně k radosti. Vždyť pod povrchem všednosti odhaluje Boží milost a jeho starostlivou péči, díky níž lze v životě, navzdory jeho pomíjivosti, odhalit netušené krásy.

Ne všichni zemřou násilnou smrtí, ale nakonec zemřou všichni. Cožpak nejsme všichni smrtelní? Neměli byste být překvapeni, že lidé umírají. Spíše byste neměli vycházet z údivu, že ještě žijete. A z této skutečnosti by měla plynout otázka: jak žít co nejlépe? Začněte se ptát jinak. I tak bychom mohli přeložit Ježíšovu výzvu k pokání.