„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Úvod Chci poslouchat Odhoďte závaží, letíme vzhůru

Odhoďte závaží, letíme vzhůru

Odhoďte závaží, letíme vzhůru

Nanebevstoupení se více týká toho, co necháváme být, než toho, jak vysoko vystoupáme. Otázka nezní: Jak se dostat do nebe?, protože tento úkol vzal za nás na sebe Ježíš a splnil jej dokonale. Otázka pro nás zní: Co mě táhne k zemi? Co potřebuji pustit? 

Žijeme ve světě, který upřednostňuje to, co je nahoře, před tím, co je dole. Zpěváci dělají vše proto, aby se jejich písně umístily na nejvyšších příčkách hitparády. Atleti si přejí být zváni vrcholovými. Studenti usilují o výsledky, díky kterým budou patřit mezi špičku. Dokonce, když chystáme koncert v kostele, nazveme jej TOP.

V životě si obvykle přejeme po pomyslném žebříčku dovedností a kompetencí stoupat, nikoli klesat. Usilujeme o kariérní růst. O lidech, kterým se daří, říkáme, že jsou na vzestupu. Naopak, o těch, kteří zdravotně nebo osobnostně neprospívají, hovoříme, že sešli, případně, že to jde s ním skopce.

Apoštol Pavel v Listu do Kolos napsal: hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Jestliže k tomu musel apoštol první křesťany nabádat, pak to znamená, že pro ně nebyla představa Krista, vyvýšeného nad všechna pozemská království, samozřejmá. A proč by vlastně měla být?

Evangelium Lukáše 24,50-53  Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.

Ježíšovo nanebevstoupení totiž dokončilo to, co bylo započato Ježíšovým vzkříšením. Jestliže se Ježíšovým narozením stal Boží Syn jedním z nás, jestliže smrt byla přemožena díky jeho vzkříšení, pak nanebevstoupením došlo k pozvednutí lidství do nebe. Bible toto tajemství popisuje pomocí obrazu: Ježíše zahalil oblak. Tím je naznačeno, že Ježíš vstoupil do samotného středu stvoření.

Hlavní téma Ježíšova nanebevstoupení tedy není jeho nepřítomnost, naopak jeho přítomnost, zakoušená dříve nepředstavitelným způsobem. Jak tomu rozumět? On neopustil nebe, když k nám odtamtud sestoupil; a stejně neopustil ani žádného z nás, když na nebe znovu vstoupil. Usedl po pravici Boží, ale zároveň je stále s námi. My, třebaže jsme zde, jsme zároveň s ním.

Ve svém nanebevstoupení Ježíš neodešel z jednoho místa na druhé. Tak jednoduché to není. Nebe není destinace, kterou byste si mohli zadat do navigace a zjistit její souřadnice. Tím, že se Ježíš vzdálil konkrétním jednotlivcům ve vyznačené lokalitě, se přiblížil celému lidstvu. Nenachází se už jen na nějakém konkrétním místě. Nyní je přítomen v každém prostoru a času, je nablízku každému z nás.

Někomu se může zdát, že toto všechno patří do učebnic teologie, ale stěží to má praktický dopad na naše životy. Nemyslím si. Jestliže nebereme vážně to, co se odehrálo v samotném finále Božího spásného plánu, projeví se to na způsobu, jakým pohlížíme na Boha, svět, i sami na sebe.

Uvedu několik příkladů: Zůstane-li našemu duchovnímu zraku skryto, že nás Ježíš ve svém nanebevstoupení pozvedl do Boží blízkosti, uvízneme v představě, že Bůh, nebe a svatost jsou někde nahoře, zatímco my jsme tady, dole. Jak se to projeví?

Tím, že budeme skákat na pomyslné trampolíně života jako malé děti nahoru a dolů. Zaměstnávat nás budou myšlenky na to, zda skáčeme dostatečně vysoko, anebo alespoň výše než ostatní.

Tento způsob vyhodnocování je zpravidla spojen se srovnáváním s druhými lidmi, které postupně začínáme vnímat jako konkurenty, nad kterými musíme zvítězit. Většinou netrvá dlouho a náš život je zaplněn soutěživým balastem, na který se tak snadno nabaluje nevraživost a chladný odstup.

Naše pokusy vlastními silami vystoupat výš negativně ovlivní naše vztahy a způsobí izolovanost od ostatních. Soustředěnost na vlastní výkon nás bude stát tolik energie, že už nebudeme mít kapacitu hlídat si, aby se nám ze zorného úhlu neztratil Bůh.

To vše se nakonec stane závažím, které nás bude stahovat dolů, místo abychom zakoušeli život, pro který jsme byli stvořeni, život, který neustále hledáme, protože každá buňka našeho těla je orientovaná vzhůru, k Bohu.

Otázka nezní: Jak se dostat do nebe, protože tento úkol vzal za nás na sebe Ježíš a splnil jej dokonale. Odešel, aby nám tam připravil místo. Otázka pro nás zní: Co mě táhne k zemi? Co potřebuji pustit? Z toho, co bylo řečeno, plyne, že nanebevstoupení se více týká toho, co necháváme být než toho, jak vysoko vystoupáme.

Strach, hněv nebo hořkost nás obvykle stahují dolů. Mít vždycky pravdu a mít věci pod kontrolou, to jsou těžká břemena. Gravitaci bezpečně aktivují rovněž závist, pýcha, samo-spravedlnost. Mnohé lidi spoutává perfekcionismus a nutkavá potřeba stále si něco dokazovat. Toho, co nás v životě stahuje dolů, se chceme zbavit. To je zcela přirozené a nelze proti tomu nic namítat.

Existuje zátěž, která ti brání v pohybu vzhůru, k Bohu? Při hledání odpovědi na tuto otázku se nerozhlížej kolem sebe. Odpověď totiž najdeš uvnitř. Abychom se stali součástí Ježíšova nanebevstoupení nestačí se dívat vzhůru, důležité je zaměřit svou pozornost na to, co je v nás.

Přemýšlej, s čím by ses dnes měl rozloučit? Co bys chtěl nechat za sebou, aby v Tobě rozkvetl nový život? Když jdeš na procházku, představ si, jak s každým krokem za sebou zanecháváš místa, zvyky, zranění, zklamání, abys vědomě vstoupil do nové oblasti. Můžeš se rozloučit, protože víš o útěše, že nejdeš sám, nýbrž že Vzkříšený jde s Tebou a že je v Tobě.

Ježíšovo loučení s učedníky nás učí umění loučit se, pouštět a opouštět. Většina z nás se musela rozloučit se svým dětstvím, mládím, někteří z nás s obdobím úspěchu, kdy jsme byli ve středu pozornosti, kdy jsme byli plní síly. Téměř každý člověk se musel rozloučit s milými lidmi, mnozí s místy, kde rádi žili. Každé loučení bolí, ale zároveň je šancí pro něco nového.

Evangelista Lukáš o učednících napsal, že jakmile viděli, že Ježíš vystoupil do nebe, vrátili se do Jeruzaléma „s velikou radostí“. Zdá se nám to poněkud divné. Obvykle, když jsme odděleni od svých blízkých nebo přátel nějakým definitivním rozloučením, máme v sobě smutek, protože nevidíme jejich tvář, neslyšíme jejich hlas, nejsme schopni se těšit z jejich sympatií nebo přítomnosti.

Evangelista přesto zdůrazňuje hlubokou radost apoštolů. Jak je to možné? Právě proto, že pohledem víry chápou, že ačkoli je Ježíš odňat jejich očím, v Otcově slávě se jim stane oporou, bude se za ně přimlouvat. Smí se spolehnout na jeho slova: Já jsem s vámi až do konce tohoto věku.

A to, jak Ježíš pokračoval, si na sebe smí vztáhnout každý z nás: Tak jděte ke všem národům a… pomáhejte, rozdávejte naději, odpuštění a lásku. Hlásejte, že Bůh s lidmi počítá a že je miluje. A nebojte se. Ani nepřátel, ani nedostatku, nebojte se ničeho, čeho se lidé bojí, ani smrti, vždyť já jsem přemohl smrt. Nejste sami, já jsem s vámi.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Natěšený, nerozhodný a váhavý

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 26. 6. 2022

Chci poslouchat

Na horizontu záchrana

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 19. 6. 2022

Chci poslouchat

Trojiční choreografie života

Meditace k svátku Trojice svaté z evangelického Kristova kostela v Ostravě (12. 06. 2022)

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„