Zasahuje Bůh zázračným způsobem do lidského života a způsobuje v něm nevysvětlitelné změny? Závisí jeho intervence na tom, zda se o ni intenzivně modlíme? Je pravda, že když se o Boží intervenci nemodlíme, Bůh ji neuskuteční? Mohou naše modlitby způsobit změnu v životě druhých lidí, i přesto, že oni si vůbec nejsou vědomi toho, že se někdo modlil o to, aby nastaly?
Lukášovo evangelium 11,9-13: A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Četba dnešního evangelijního textu se podobá cestě přes zaminované území. Zvláště, když se zaměříme na slova: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno (…) každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Ježíš nevypověděl tato slova proto, aby uvedl své následovníky do zmatku, anebo přispěl k jejich frustraci. To by se zcela vylučovalo s tím, co o něm z evangelií víme. Problematickým se stalo spíše to, jakým způsobem byla tato slova v církví vysvětlována. Exemplárním příkladem je tzv. evangelium prosperity. To interpretuje modlitbu jako transakci mezi Bohem a člověkem. Člověk vyslovuje svá přání a Bůh – podoben výdejnímu automatu – tato přání plní. Hlasatelé evangelia prosperity tvrdí, že upřímná, vroucí a vytrvalá modlitba vede k uzdravení nemoci, zastavení války, má možnost zamezit autonehodě, nasytit hladové děti, zahnat noční můry, zachránit rozbité vztahy, zkrátka dát zlu STOP v jakékoli podobě.
Ale co když tomu tak není? Nemoci přichází, zdravotní stav se nelepší, naši blízcí v jejich důsledku buď během krátké doby umírají, anebo dlouhodobě trpí. Na cestách, v letadlech či lodích dochází ke kolizím, při kterých umírají lidé, v lepším případě jsou pouze zraněni, o materiálních škodách ani nemluvě. Válka nepatří do učebnic dějepisu, odehrává se jen pár stovek kilometrů od nás. Trpíme depresemi, nechutenstvím, nespavostí. Lidé se mezi sebou nedokáží domluvit, ti, kteří se měli dříve rádi, se nyní hádají, rozvádí, nenávidí.
Když se zeptáte, proč je tomu tak, dostane se vám od zastánců evangelia prosperity pravděpodobně jedné ze dvou odpovědí: 1. Buď se nemodlíte dostatečně intenzivně, máte malou víru nebo nevyznaný hřích, ta druhá odpověď zní: to, o co se modlíte, není Boží vůle. Obě zmíněné odpovědi mohou věřícímu zlomit srdce. Anebo ještě něco horšího: jeho srdce se může vůči Bohu zatvrdit. Co následuje pak? Modlitba, kterou jste dříve vyhledávali, se stává břemenem. Pokaždé, když se k ní schyluje, se musíte vyrovnat s nutkavou pochybností: má to vůbec smysl, abych se modlil?
Možná už teď trochu více chápete, proč jsem Ježíšova slova v úvodu přirovnal k minovému poli. Přistoupíme-li k těmto zaslíbením blíže, případně si je budeme chtít přivlastnit, přilneme k nim, kdo ví, zda v nás v důsledku nevyslyšených modliteb nedojde k explozi zklamání a rezignace? Ptát se jakou roli hraje modlitba tváří v tvář tragédiím, odehrávajícím se ať už ve světě nebo v našem osobním životě, znamená dotazovat se na jednu z neobtížnějších oblastí spojených se vztahem Boha ke světu.
Mám na mysli zejména tyto otázky: Zasahuje Bůh zázračným způsobem do lidského života a způsobuje v něm nevysvětlitelné změny? Závisí jeho intervence na tom, zda se o ni intenzivně modlíme? Je pravda, že když se o Boží intervenci nemodlíme, Bůh ji neuskuteční? Mohou naše modlitby způsobit změnu v životě druhých lidí, i přesto, že oni si vůbec nejsou vědomi toho, že se někdo modlil o to, aby nastaly?
Mnoha lidem mohou znít tyto otázky téměř rouhavě. Protože je pro ně zcela samozřejmé modlit se o to, aby našli parkovací místo, ztracené klíče, aby jejich dítě vyhrálo v taneční soutěži, případně aby zvítězil český hokejový tým v důležitém zápase na mistrovství světa. Modlí se, a jejich prosby bývají vyslyšeny. Není důvod o tom pochybovat! Ovšem existují křesťané, jejichž zkušenosti s vyslyšenými modlitbami nejsou tak jednoznačné. Mnozí se právem ptají: Co měl Ježíš vlastně na mysli, když vypověděl zaslíbení, týkající se vyslyšených proseb a nalezených hodnot? Dovolte, abych těmto zvídavým tazatelům nabídl několik tipů, které jsou v evangeliu uvedeny před nebo za naším dnešním oddílem.
Pane, nauč nás modlit se. Tato prosba učedníků, adresovaná Ježíšovi, zazněla úplně na začátku našeho oddílu. Je zvláštní. Už jenom z toho důvodu, že učedníci vyrůstali v prostředí, které nebylo modlitbě vzdálené, lhostejné, a už vůbec ne nepřátelské. Modlitby zaznívaly v domovech učedníků prakticky již od dětství, setkávali se s ní v synagógách nebo v chrámu. Učedníci věděli o modlitbě mnohem více než by se mohlo zdát. Jestliže se na Ježíše obracejí s prosbou, aby je naučil modlit se, nešlo jim pravděpodobně o vylepšení jejich dosavadní modlitební techniky. O co tedy? Co nezvyklého mohli na Ježíšově modlitebním životě objevit? Až dětinskou důvěru, otevřenost a upřímnost, s jakou se na svého Otce obracel. Rozhovor s Otcem byl pro Ježíše proměňující zkušeností, která před ním otevírala nové obzory, poskytovala mu novou sílu a prohlubovala jeho vnímavost na potřeby druhých. Pane, nauč nás modlit se, znamenalo: Ježíši, nauč nás, jak vstupovat s Bohem do intimního rozhovoru, tak, jak to vidíme u tebe. Nauč nás, jak Bohu naslouchat, jak být modlitbou proměňován, jak se zbavit falešných očekávání, jejichž nenaplnění hasí modlitební zápal. Přiznáváme, že jsme ve způsobu, jakým se modlíme, netrpěliví, sebestřední, úporní v tom, co si usmyslíme. Utlum v nás tyto nezdravé aspirace a návyky. Pomoz nám začít se modlit jinak. Nauč nás modlit se.
Ježíš na tuto prosbu odpovídá slovy: Když se modlíte… Ježíš neříká: „jestli se někdy budete modlit.“ Předpokládá, že modlitba tvoří součást života učedníků. Je něčím tak samozřejmým jako dýchání, mrkání nebo tlukot srdce. Není potřeba ji odkládat, až nastane vhodný čas, až se ocitneme na správném místě, nebo budeme mezi těmi správnými lidmi. Modlitba nevyžaduje žádné zvláštní komunikační zařízení, můžeme se k ní připojit okamžitě. Smíme důvěřovat v její funkčnost se stejnou jistotou, s jakou dýcháme, trávíme, usínáme. Modlitba není nějaký sváteční luxus, je určena k dennímu použití.
Prosím, abyste nyní nepřeslechli něco velmi důležitého. Ježíš spojuje s našimi modlitbami pouze jednu jedinou záruku. Poslechněme si, jak zní závěr našeho oddílu: Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! Každému, kdo se modlí, Ježíš slibuje Ducha svatého. Tolik. To je vše. Žádné další zaslíbení v textu nenajdeme. Boží odpověď na naše vytrvalé modlitby je dar Ducha svatého. Jinými slovy: člověk, který se modlí, se smí spolehnout, že jej Bůh zahrne svou milující, povzbuzující, uzdravující, proměňující a zmocňující přítomností. Smíme se domnívat, že zkušenost vyzařujícího Božího Ducha, bylo to, co učedníci v Ježíšově modlitebním životě objevili, a po této zkušenosti sami zatoužili. A co my? Spokojíme se s Božím ujištěním, že těm, kteří se budou modlit, daruje svého Ducha? Přijmeme vděčně tento dar?
Není jednoduché odmítnout představu Boha jako výdejního automatu, reagujícího na lidské modlitby. Je těžké vytrvale se modlit, když nedostáváme to, o co prosíme. Není samozřejmé být vděčný za Ducha svatého, i když je to dar ze všech nejvzácnější, jestliže bych byl raději zbaven zhoubného nádoru, ušetřen toxických vztahů na pracovišti, žil v harmonických rodinných vztazích, dokázal pomoci zneužívaným dětem, zabránil týrání a znásilňování žen, zastavil válku, přiměl mocné, aby se zasadili o zlepšení globálního klimatu.
Uvědomujeme si, že naše důvěra v Boží všemohoucnost je křehčí, než se zdá. Mnohem častěji si přejeme, aby nám Pán Bůh něco dal nebo něco napravil, výrazně méně nám jde o něho samotného, tedy o jeho Ducha, který by nás naplňoval a doprovázel, abych mohli přispět svým dílem k uzdravení světa. Bůh ví, co dělá. Jestliže na naše prosby odpovídá darem Ducha, zmocňuje nás, abychom neklesli pod tíhou vlastní zranitelnosti, naopak, spolu s Duchem nás vyzbrojuje trpělivostí, odvahou a důvěrou. A tak se modlíme. Modlíme se, protože si to Ježíš přeje. Modlíme se, protože to Boží děti dělají. Modlíme se, protože to, co nejvíce potřebujeme – ať už si to uvědomujeme nebo ne – je Boží Duch, kterého do nás vlévá sám Bůh. Modlíme se slovy, beze slov, smíchem, slzami, v naději i v zoufalství. Naše modlitby jsou pozváním pro Božího Ducha a pro nás ujištěním, že v tomto poničeném, sténajícím světě nejsme sami. Boží Duch je s námi. Bůh je s námi. To je naše záruka a jistota.
