Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni. Lukáš 12,49-53                             

Minulou neděli jsme hovořili o Ježíšově záměru, vybudovat v našich srdcích domov, ve kterém by společně s Otcem a Duchem přebývali. Dnes bych rád společně s vámi přemýšlel o tom, jaké změny se dají v důsledku Božího nastěhování do lidského nitra předpokládat.

Ti, kteří by se snad domnívali, že Bůh, poté, co se zabydlí v našem srdci, provede pouze kosmetické úpravy, něco v tom smyslu, že nanese na stěny pár vrstev nové barvy a vymění záclony, by byli zřejmě překvapeni. Mnohem pravděpodobnější je, že zásahy, způsobené Boží přítomností, ovlivní celou konstrukci lidského nitra, včetně statiky a nosných trámů.

Ačkoli Ježíšův příchod nikdy nebývá nějak pompézní, vliv jeho přítomnosti je zpravidla velmi intenzivní. Bylo tomu tak i na počátku našeho letopočtu, poté co Ježíš vstoupil do lidského světa. Jestliže se tehdy někdo přidal k jeho týmu, jednak sám začal žít jinak, ale druhotně to ovlivnilo taktéž rodinné a společenské vazby, ve kterých žil.

Nelze zastírat, že vznikaly konflikty, ať už uvnitř rodin, v synagogách, ve společnosti. Sám evangelista Lukáš, který psal vzpomínky na Ježíše až o generaci později, patrně zažil nebo slyšel o rozpadu úzce semknutých společenství. Nemohl si přitom nevzpomenout na Ježíšova slova o tom, že přišel na zem uvrhnout oheň a způsobit rozdělení. Každý z těchto výroků si žádá zpřesňující výklad.

Jestliže Ježíš hovoří o tom, že přišel uvrhnout na zem oheň, není nutno spojovat tato slova s představami zkázy, pekelného ohně nebo odplaty. Evangelista Lukáš nám už skrze Jana Křtitele sdělil, že Ježíš přichází s ohněm očišťování a zušlechťování. Lze jej charakterizovat jako oheň Boží činorodé přítomnosti, které s sebou nese proměnu.

A co si máme počít s vyjádřením Ježíše, Izajášem zaslíbeného Kníže pokoje, který o sobě prohlašuje, že nepřišel přinést pokoj? Jak tento rozpor rozklíčovat? Ježíš si byl vědom, že okolní svět nikdy nenazve to, co on dělá, pokojem. Ti, kteří se proti Ježíšovi vymezovali, vnímali jeho dílo nikoli jako pokoj, nýbrž jako opak či protiklad pokoje, protože Ježíšovy způsoby a vize obrazně řečeno obracely tehdejší způsoby vzhůru nohama.

A jak se máme, jako dnešní čtenáři, vyrovnat s Ježíšovými výroky o rozdělení rodin? Něco jiného je říci, že Ježíš přišel zničit rodiny, a něco jiného je tvrdit, že v rodinách došlo, v důsledku postoje, jaký lidé k Ježíšovi zaujímali, k rozdělení. O Ježíšovi platilo to druhé.

To, kým jsme, určují vztahy, ve kterých fungujeme. Patří sem naše vztahy s rodinou a přáteli, s přírodním prostředím, s naší prací, s naší zemí, s našimi přesvědčeními, s věcmi, které vlastníme. Některé z těchto vztahů jsou hmatatelné a váží se k lidem, místům a předmětům. Jiné nejsou vázány na fyzické věci, avšak nejsou o nic méně skutečné – naše duchovní vztahy, přesvědčení, postoje.

Zamysleme se nad množstvím vztahů, které každý z nás má. Ať už je posuzujeme jako dobré či špatné, zdravé či nezdravé, celý pletenec vztahů utváří tebe i mne jakožto osoby, jakými jsme. Ale pouze jeden vztah může být nejvýznamnější a vše-určující. Tento jediný vztah má největší vliv na to, kým jsme.

Uvedu příklad. Pokud se rozhodnu, že tím nejdůležitějším vztahem je pro mě vztah s rodiči, všechny ostatní vztahy budu nahlížet a žít skrze optiku tohoto vztahu. Život rodičů se pro mě stane jakousi čočkou, skrze kterou budu vidět svět a vztahovat se k druhým lidem, k okolí i k sobě samému. Vztah, kterému přiřadíme prvenství, bude mít rozhodující vliv na to, kým jsem. Stane se kritériem, které bude určovat význam a hodnotu všech ostatních vztahů.

Když řeknete někomu ze svých příbuzných, že vztah k Bohu má pro vás větší význam než rodinná pouta, a ten člověk nebude křesťan, je velmi pravděpodobné, že vás bude považovat za fanatika, který se odstřihává od rodiny, která je jedním z nejstálejších pilířů života.

Není vůbec snadné objasnit lidem skutečnost, že plnost našeho života, stejně jako plnost toho, kým jsme vůči druhým lidem, včetně našeho manželství, rodičovství, dětství, musí mít své nejhlubší kotvení v Bohu, nikoli v člověku. Teprve s touto konstantou můžeme druhé plně milovat a být manželem/ manželkou, otcem/matkou, synem/ dcerou, kterými nás druzí chtějí mít, a kterými chceme být i my sami.

Ježíšův vztah k Otci byl tím jedinečným vztahem, který určoval vše, čím byl a co dělal. Ježíš si tento vztah zvolil jako nejdůležitější ze všech ostatních, pro které se mohl rozhodnout. To vůbec neznamená, že ostatní vztahy odmítl. Tyto vztahy pouze podřídil pro něj prioritnímu a nadřazenému vztahu k Otci.

Zvolit si jeden vztah nade všechny ostatní je volba, kterou činíme znovu a znovu, den za dnem. Je to volba, která vždy přináší rozdělení. Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Ježíšova volba prioritního vztahu k Otci také způsobila rozdělení mezi ním a náboženskými vůdci, mezi ním a světem, mezi ním a všemi, kdo se rozhodli pro jinou hierarchii vztahů.

Před tuto volbu nás dnes Ježíš staví. Kdo nebo co je tím určujícím vztahem, který tě v životě ovlivňuje? Který vztah formuje tvůj život a utváří tvou totožnost? Možná to jsou tvoje děti, tvůj manžel či manželka, tvoje práce. Možná jsou to tvoji rodiče, tvá církev, tvá národnost.

Pokud si zvolíme vztah k Otci jako vztah nejvyššího významu, pak to již nebudou rodiče, naše děti, manželé, manželky či přátelé kdo určuje, kým jsme. Stejně tak to znamená, že ani naše zaměstnání, nebo vlast, politické postoje, nebo náš majetek se nebudou zásadním způsobem podílet na tvorbě naší identity. Tu tvoří Bůh. Dříve zmíněné vztahy nemusí nutně skončit. Ale musí doznat změny v tom smyslu, že budou nově existovat v rámci našeho vztahu s Otcem. Tento vztah je uvede do nové dynamiky, přiřadí jim nové priority a povede je k novým rozdělením.

Ježíš měl pravdu, když řekl, že volba vztahu k Otci jako životní prioritě přinese rozdělení. Nejde však o rozdělení, které by zabíjelo, utlačovalo, vylučovalo či izolovalo. Rozdělení, které nabízí Ježíš, je spojeno s růstem. Bez ohledu na náš věk jsme stále na cestě dospívání. Dospívání ke svatosti je náročná a často bolestná práce.

Rozdělení nemusíme vnímat negativně, neboť je neodmyslitelně spjato s životem a růstem. Stačí se podívat na zázrak života nebo sledovat, jak dítě roste. Díky moderní vědě dnes víme, že se tak děje v důsledku dělení na buněčné úrovni. Růst a náš tělesný rozvoj jsou výsledkem dělení.

Vyskytneme-li se nějaký čas v domácnosti, kde žije dospívající dítě, můžeme na povrchu či ve vzduchu vnímat konflikt mezi rodičem a dítětem. Na hlubší úrovni se jedná o proces rozdělování. Mladý člověk objevuje svůj život a svou totožnost odděleně od rodiče. Možná to není vždy snadné a hladké, ale je to zcela nezbytné pro život – jak pro dospívajícího, tak pro rodiče.

Stejně jako dělení přináší růst tělesný a citový, přináší rozdělení také růst duchovní. Ježíš nás volá k dospělosti a způsobuje rozdělení, které tento růst umožňuje. Z naší strany je třeba znovu přezkoumat své vztahy a priority, které jsme jim přisoudili, a zvolit si vztah k Otci jako ten základní a nejdůležitější.

Rozdělení, které bude tento proces provázet, je rozdělení, které druhé nečiní bezvýznamnými ani odmítnutými. Naopak, nabízí celistvost, proměňuje náš život, posvěcuje všechny jeho vztahy a tím uzdravuje svět.