Nedělejme tečku tam, kde Bůh udělal čárku. Nevíme, zda se z něčeho, co dnes považujeme za plevel, jednou nestane pšenice. Nevíme, zda se z něčeho, co dnes považujeme za pohromu, nevyklube něco, co Pán Bůh použije k naší záchraně.

Ve skutečnosti máme v Písmu desítky takových příkladů. Ve Starém zákoně je Josef svými bratry prodán do otroctví, protože se ho chtěli zbavit. Dalo by se říci, že to bylo plevelem. Tj. zkušeností, které se chtěl zbavit, plevelem, který chtěl ze svého života vykořenit. Ale právě tento plevel, toto Josefovo celoživotní strádání, se ukázalo být požehnáním. Josef se ocitl v Egyptě a později jako faraonův pomocník zachraňuje celý tehdejší svět před hladomorem. Tam, kde bratři udělali za Josefovým osudem tečku, Pán Bůh udělal čárku.

K největšímu rozvoji izraelského myšlení vůbec nedošlo v dobách míru, ale právě v době, kdy byli Izraelité v babylonském zajetí. Tehdy se objevují nejvýznamnější proroci v dějinách Starého zákona, ale tehdy také krystalizuje identita Izraele.

V Novém zákoně najdeme poměrně dost svědectví o tom, že Bůh má úžasnou schopnost obrátit situaci o 180 stupňů. Petrova promarněná noc, kdy nic nechytil, se pro Ježíše stala příležitostí k zázraku. Saulova nenávist k Ježíšovu jménu způsobila, že se pronásledovaní křesťané rozptýlili po celé oblasti, a tak se církev rozšířila a rostla. Bůh toto pronásledování nezpůsobil, ale použil ho k dobrým účelům. Další příklad – Timoteus. Přítel a společník apoštola Pavla. Jeho matka byla věřící, otec pohan, a přesto Pavel Timoteovi říká, aby za svou rodinnou historii děkoval. A říká: objev v tom Boží přítomnost. Tam, kde bys ty kvůli složitému rodinnému prostředí možná udělal tečku, Pán Bůh udělal čárku.

Většinu kulturních děl vytvářejí lidé, kteří nejsou vždy zdraví, ne vždy šťastní, jejichž život se nevyvíjí tak, jak by si přáli. Hans Christian Andersen celé dětství snil o tom, že se stane hercem. Nevyšlo mu to. Pak chtěl založit rodinu a oženil se zpěvačkou, která ho považovala za grafomana a životního ztroskotance. Vzal si ženu, která se mu při každé příležitosti vysmívala. Z toho, co měla být pšenice, se vyklubal plevel. A zároveň to, co se zdálo být plevelem a katastrofou, se stalo úrodou. Nebýt totiž této Andersenovy bolestné zkušenosti, kterou lze považovat za plevel, nezrodily by se žádné příběhy o bolesti a utrpení osamělého muže.

Písmo zdůrazňuje, že každý okamžik našeho života, že celý náš příběh, ať už se za něj stydíme nebo ne, je výjimečný. A bez ohledu na to, jaký je váš příběh a jak moc v něm vidíte plevel, vnímejte, že vedle něj rostou i cenné věci, že skrze tento příběh k nám přichází, přicházel a bude přicházet Pán Bůh. Nevíme, jestli se z něčeho, co dnes považujeme za plevel, jednou nevyklube pšenice. Nevíme, jestli se z něčeho, co dnes považujeme za katastrofu, nevyklube něco, co nás přivede do Božího království.

Napadají mne slova prosby z modlitby Páně: „Přijď království tvé…“. Prosíme v ní o příchod Kristova království: království lásky, svatosti a milosti, spravedlnosti a pokoje, pravdy a života, království harmonie a řádu, usměvavých dětí a šťastných rodin. O to musíme prosit, protože země, na které žijeme, není zemí svatou. Je v ní příliš mnoho válek a hladomorů, vypálených měst a lidských slz, nezaměstnaných a pokrytců, příliš mnoho nenávisti a pohrdání, násilí a strachu, drobných přestupků a velkých zločinů, opilých otců a plačících matek.

V tomto kontextu nás zaskakují Kristova slova: „Boží království je ve vás“ (Lk 17,21). Boží království je ve mně? Ano, navzdory mým slabostem je Boží království i ve mně! Třeba jen díky víře, kterou jsem si uchoval, díky neklidu svého srdce a svědomí, díky citlivosti pro krásu a touze po štěstí, díky hledání Pravdy a úsilí o spravedlnost.

Bůh nikdy neodvolal svou lásku, kterou nás obdařil. On buduje tady a teď, a to skrze každého! Účinnost Kristovy vlády závisí na každém z nás. Je tedy na mně, abych přiložil ruku k pluhu a neohlížel se zpět. Nesmíme se pohoršovat, stěžovat si na dobu, na lidi, na tuto etapu dějin spásy. Není to žádná náhoda, žádný slepý osud, že Boží prozřetelnost každému z nás určila tuto dobu milosti a spásy!

Boží království roste, ať už člověk spí, nebo bdí. A každý je v něm důležitý. Počítají se velké věci, ale i zdánlivé maličkosti. Počítá se každé gesto dobroty a obrácení srdce. Nemocný a trpící bratr nebo sestra, opuštěný, osamělý, snášející tíhu dne a horka, má v tomto království zvlášť výsadní místo. A navzdory tomu, co říká svět, je jeho účast na budování tohoto království obzvlášť cenná.

Kdyby šlo v našem životě všechno hladce, o něco bychom přišli. Možná bychom nezažili něco hodnotného. Už samotný zápas o důstojnost, pokoj a dobro dodává životu důstojnost. Většina lidí, které dnes obdivujeme, jsou ti, kteří poznali chuť mnoha neúspěchů. A tyto neúspěchy potřebovali, protože je měly čemu naučit.

Matoušovo evangelium 13. kapitola: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

Na prázdninových túrách, uprostřed přírody, máme mimořádnou příležitost pozorovat přírodní boj o přežití. V podobenství, které čteme, jsou naše životy a naše činy přirovnávány k boji, který se odehrává v přírodě. Zlo a dobro rostou na stejném poli. Ježíš nás tím učí realismu. Až do konce světa bude zlo pronásledovat pole osetá dobrým semenem. Zlo útočí a bude útočit na dobré lidi, dobré církve, dobrá společenství, dobré iniciativy. Mesiáš svět od zla neočistil. Je stále silné, i když jeho konec je jistý.

Tento plevel bude jednoho dne vykořeněn a zničen. Zlo nemá budoucnost. Budoucnost má pouze dobro. Pšenice bude shromážděna do sýpky. Hranice mezi dobrem a zlem je něco objektivního, stejně jako rozdíl mezi plevelem a pšenicí. Potíž je v tom, že ne vždy dokážeme dobře rozlišit: kde je plevel a kde pšenice. Spolehlivě rozlišovat dokáže pouze Bůh. Proto nám Ježíš doporučuje trpělivost a opatrnost při posuzování. Varuje před revoluční horlivostí, která vyžaduje okamžité prosazení spravedlnosti. Říká: dejte si pozor, abyste při vytrhávání plevele nezničili spolu s ním i pšenici.

Dnešní evangelium mluví také o trpělivosti. Nevíme, co je v našem životě nyní plevel a co se ukáže jako pšenice. Nechme toto posouzení na Pánu Ježíši, který nás nabádá: Obojí nechte růst až do žně. Neboť tam, kde bychom nyní rádi udělali tečku, možná Pán Bůh umístil jen čárku.

Tváří v tvář tajemství zla, které působí ve světě, v církvi i v nás samých, je třeba zůstat realistou a doufat. Takto rozumím smyslu Ježíšova podobenství. Se zlem musím počítat. Církev není společenstvím dokonalých, bezchybných lidí. Nikdy nebyla a nikdy nebude. A já sám jsem v této církvi jako hříšník, kterému bylo prokázáno milosrdenství.

Počítání se zlem však nesmí vést ani k lhostejnosti ve stylu „stejně nic nezmůžu“, ani k bezhlavému hnaní se na výsluní, jako bych chtěl věci (své nebo druhých) okamžitě napravit. Bohu patří jak spravedlnost, tak milosrdenství. V tom nejvhodnějším poměru. Tato naděje nám pomáhá dělat svou práci. Pokorně a trpělivě.

Otče, děkuji ti, že máš pod kontrolou každou situaci v mém životě, i tu obtížnou. Věřím, že z ní vzejde něco dobrého. Odevzdávám se Ti a prosím Tě, abys tyto okolnosti použil k proměně mého života. Chci se ještě více podobat Kristu.