„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Neděle 16.6.24   svátek má Zbyněk

Úvod Chci poslouchat Duchovní životospráva

Duchovní životospráva

Duchovní životospráva

Milí Kristovi přátelé, na Ježíšovi jistě obdivujete mnoho věcí. Já, mimo jiné, jeho smysl pro realitu. Skvělí kazatelé svá kázání obyčejně přivedou k nějakému vzletnému závěru, který v posluchačích po skončení ještě dlouho rezonuje a nedovolí jim vrátit se příliš brzy do jejich každodenní reality. Víte, jak zakončil Ježíš své kázání na hoře? Podobenstvím o dvou stavitelích.

Znáte ten příběh velmi dobře. Dva chlapíci stavějí baráky, jeden si zvolí za základ skálu, druhý písek. Jejich domy pravděpodobně vypadaly impozantně, mohly se pyšnit inovativními architektonickými prvky a důkladným řemeslným zpracováním každého detailu. Ale jen do chvíle, než se z nebe spustil liják, přihnala se bouře a udeřila vichřice. Dům pána, co se zhlédl v písečném podkladu, šel k zemi. A v tomto místě Ježíš docela pragmaticky konstatuje: kdo slyší má slova a neplní je, podobá se tomuto bláznivému staviteli. Tečka. Žádná vzletná hesla, motivační bonmoty ani srdceryvné výzvy. Spíše suché konstatování, že na plnění Božích slov vážně záleží.

 

Všimněme si, že celé Ježíšovo kázání je zarámováno do apelů na životní praxi. Už na jeho začátku čteme, že ten, kdo bude zachovávat a učit přikázání, bude v království nebeském vyhlášen velkým. A v závěru se nachází před chvílí zmíněná analogie s pošetilým stavitelem, který neplnil Boží slovo. Klademe si otázku: Jak se to vlastně děje, že člověk plní Boží slovo? Nechá všechno na Bohu, protože spasení je výlučně jeho dílo? Anebo musí zatnout zuby a pořádně se snažit?

Ježíš přednesl své kázání posluchačům, kteří měli zkušenost s různými životními kotrmelci – ať už s rozvody, redukováním ženy na pouhý objekt sexuální touhy, zahlceností přílišnými obavami a starostmi, zbožštěním peněz, sudičstvím, pohrdáním druhými, nadávkami – toho všeho se Ježíš ve svém kázání dotkl. Takže nemluvil k pánům a paním dokonalým. Před tyto všelijak životem semleté lidi Ježíš přesto položil laťku velmi vysoko. Předložil jim vizi života, která charakterizovala poměry v Božím království.

 

Připadá mi, jako kdyby po svých následovnících – rybářích, tesařích, prodavačích, úřednících – chtěl, aby běželi maratón. Člověk, který není trénovaný, pohybuje se akorát z domu do práce a z práce do obchodu, navíc trpí astmatem, má nadváhu, nemá vhodnou běžeckou obuv, se přeci nemůže jednoho dne rozhodnout, že poběží maraton! Jak by to s ním asi dopadlo? I kdyby měl skvělou genetickou výbavu, zkolabuje. Ne proto, že by nebylo možné uběhnout 42 km. Sportovci na tuto vzdálenost běhávají a jsou schopni takovou vzdálenost zvládnout. Ale pro člověka bez tréninku je to nedosažitelná meta.

Kdyby se chtěl někdo této vzdálenosti přiblížit, musí začít trénovat. Stanovit si, že nejdříve zaběhne kilometr. A bude to opakovat každý den. Na začátku to bude jistě dřina a boj. Ale když to vydrží, může vzdálenost postupně prodlužovat. Pravděpodobně se mu ani po roce nepodaří uběhnout maraton, ale určitě na tom bude s vytrvalostí o mnoho lépe než v době, kdy neběhal vůbec. Maraton není snadný pro nikoho, ale je v lidských možnostech tuto vzdálenost zdolat.

 

Kdo se tímto způsobem dívá na životní styl křesťana? Budete překvapeni, že odpověď zní ano, někdo se na duchovní života takto skutečně dívá. Například apoštol Pavel, který ve svých dopisech několikrát přirovnává duchovní život k atletickým závodům a tréninku (1Kor 9,24-27). Zdůrazňuje například, že nestačí běžet bez cíle, jinými slovy, je třeba mít strategii a vytrvalost.

Znamená to snad, že v disciplíně duchovního života také potřebujeme trénink stejně jako běžec aspirující na úspěch v maratonu? Prohloubit vztah s Bohem se nám jen stěží podaří nějakým nahodilým způsobem. Úspěchu pravděpodobněji dosáhneme reorganizací života, která bude spjata s nějakými závazky, pomocí kterých si vybudujeme určité duchovní návyky. Vždyť i běžec musí tréninku přizpůsobit celou životosprávu.

Zkusme si představit, že se rozhodneme důsledně nedělat věci, které nás odvádí od Boha. Zkrotíme chtíč, odmítneme obavy, budeme u sebe potírat každou známku sobectví. Stačí, abychom se hodně snažili? Stane se tím naše vůle dostatečně silná?

Jistě mi dáte za pravdu, že jste se již někdy přistihli, že děláte něco, co je v rozporu s vaším předsevzetím nebo v rozporu s hodnotami, které zastáváte. Jestliže se v takovém případě snažíme zlepšit silou své vůle, vyčerpáme sebe i všechny kolem.

 

Výsledky jedné studie odhalily, že 40 procent činností, které lidé každý den vykonají, nejsou uskutečněním jejich rozhodnutí, nýbrž odpovídají jejich návykům. Jaké návyky by se mohly týkat našeho duchovního života? Zkuste si na tuto otázku sami odpovědět: mám ve svém duchovním životě nějaké užitečné návyky?

A jak je to s mou pevnou vůlí? Vůle není izolovanou jednotkou. Naopak, je propojena s myslí a tělem. Postní období, do kterého v příštím týdnu vstoupíme, je zaměřeno na obnovení harmonie mezi vůlí, myslí, tělem a duší, která nás spojuje s Božím životem.

Duše je středem našeho života. Duše spojuje a oživuje vše, co se děje v různých částech našeho já. Duše se podobá šachové figurce krále. Král, jak známo, se může pohybovat vždy pouze o jedno políčko. Přestože je král nejvíce omezená figurka, pokud jej ztratíme, hra končí. Podobně je tomu s duší. Vzpomeňme si na Ježíšova slova: Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? (Mt 16,26)

Duše je v mnoha oblastech omezená. Jen pomyslete, jak je limitovaná lidská inteligence, síla, energie. Všude narážíme na omezení. A přesto existuje oblast, ve které je lidská duše neomezená: v touze po naplnění.

Duše, se svou nekončící touhou přijímat, zrcadlí nevyčerpatelnou Boží touhu obdarovávat. Člověka neustále doprovází pocit nenaplněnosti. Možná je tomu tak proto, aby to člověka neustále upomínalo na Boha, který člověka bez přestání obdarovává. Duše touží po Boží milosti.

Pán Bůh čeká, nakolik mu dovolíme, aby do nás vléval svou milost, která jediná má tu úžasnou schopnost – proměňovat naši osobu, náš charakter ke Kristově podobě. A to je třeba neustále trénovat.

 

Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Dlouhou dobu jsem si myslel, že tato Ježíšova slova popisují, co se po smrti stane s člověkem, který zanedbal svou duši. Stále více jsem přesvědčen, že slova o ztrátě duše jsou diagnózou života, který se odehrává tady a teď. Smyslem našeho života není odejít na jeho konci do nebeského důchodu. Smyslem našeho života je zapojit se tady a teď do kreativního projektu, jehož mentorem je samotný Ježíš, který nám neodepře žádnou část duchovní plodnosti ani duchovního prospěchu. To nejdůležitější v našem životě je, jakým člověkem se stáváme. To je totiž to jediné, co si s sebou vezmeme do věčnosti.

 

Přemýšlel jsem, jak zakončit dnešní kázání? Nebudu příliš originální, ale také určitě nic nezkazím, když zopakuji Ježíšův výrok: kdo slyší má slova a neplní je, podobá se bláznivému staviteli.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Čtyři dimenze vitrážových oken

Kázání farářky Elišky Geislerové u příležitosti úspěšné renovace vitrážových oken kostela

Chci poslouchat

Hřích popíraný, bagatelizovaný a vyznaný

Opáčko o hříchu a Kristově krvi

Chci poslouchat

V epicentru Boží lásky

Co znamená být pokřtěn v Boží jméno?

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„