Evangelium Jana 20,11-18 Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Na začátku byla zahrada Eden. Bůh a člověk žili v harmonii. Člověk měl vše, co potřeboval: jídlo, bezpečí, partnera i prostor k životu. Ale člověk chtěl více. A neváhal si to vzít. Zahrada, kterou dříve charakterizovala vyváženost, dosvědčená už třeba tím, že se v ní Bůh s člověkem společně procházeli, se v důsledku vztahového odcizení stala člověku úkrytem před přicházejícím Bohem. Mezi Bohem a člověkem vzniklo cosi jako zeď, která obě strany od sebe oddělovala.
Existovala ještě jiná zahrada – Getsemanská. Místo, které poutníkům skýtalo odpočinek a stín. Tam se mohli uchýlit před poledním žárem dříve, než podnikli náročný výstup na chrámovou horu. Mohli zde přemýšlet o zástupných obětech, na které byla vložena všechna ta tíha vin, které si s sebou do chrámu nesli. Na tomto místě byl spoután Beránek, který nesl hřích všech lidí, celého světa. Zeď odcizení, která oddělovala Boha a člověk, byla zbořena.
Dnes chceme hovořit o zahradě, v níž nalezli místo posledního odpočinku ti, kteří zemřeli nebo byli násilně zavražděni. Na život se v ní už jen vzpomínalo. Oči těch, kteří sem přicházeli, byly zalité slzami. Žádný mrtvý se z tohoto místa již nevrátil zpět do života. Až do doby, než zde pohřbili Ježíše Nazaretského.
To, co se opakovalo v každé ze tří zmíněných zahrad, bylo chybné vyhodnocení na straně člověka. V Edenu člověk uvěřil falešnému obrazu Boha, který před ním působivě vykreslil svůdce. V Getsemane člověk sáhl po meči, protože se domníval, že musí chránit Božího Syna před zatčením a násilím. Ve velikonoční zahradě chtěl člověk překonat smutek tím, že se ponoří do zaběhlých pohřebních rituálů.
Ano, hovořím o Marii, která šla v neděli ráno na hřbitov. Jako první uviděla Vzkříšeného. I když si myslela, že je to zahradník. Proč zrovna zahradník? Pravděpodobně proto, že Ježíšovy ruce byly zabořeny do hlíny, neboť to je činnost, kterou Bůh obvykle dělá: tvoří z hlíny. A o to, co stvořil, následně pečuje. Bůh neopouští svět, protože by si místo nedůvěřivých lidí vyhlédl něco zajímavějšího nebo spolehlivějšího. Takhle se Bůh nechová. Nepřestane se o lidi, které jednou stvořil, zajímat. Naopak, sám se stává člověkem. Jizvy na jeho zápěstích vypráví o příběhu lásky, který ztělesňoval. V Ježíši se Bůh stal pro nás zranitelným. Přiblížil se k nám natolik, že mohl cítit Jidášův polibek, slyšet Petrovo zapření, přijmout Pilátův rozsudek smrti. Na kříži vzal na sebe hřích celého světa. Byl spoután, zraněn, zabit a pohřben. Ze smrti nebyl resuscitován, nýbrž vytržen silou Trojjediné lásky k milovanému životu.
Marii Ježíše nepoznala. Unikla ji vznešenost Vzkříšeného, neboť jej zastihla při díle, které bylo tak všední a přízemní. Zahradníkova přítomnost nebyla podbízivá ani poutající pozornost. To je způsob, jakým byl Bůh člověkem před vzkříšením. A ne jinak tomu bylo i po Vzkříšení. Ježíš se nevznášel metr nad zemí, nebyl obklopen oslnivou září, ani nepůsobil jako nějaké mysteriózní médium. Choval se tak, jako kdyby byla zahrada jeho nejpřirozenějším místem, kde se cítil doma. Mnozí jej však v masce zahradníka nepoznávají. A naším úkolem je, abychom jim tu hádanku pomohli rozluštit.
Milí Kristovi přátelé, jakákoli zbožnost či spiritualita, která člověka odvádí od tohoto světa, vzdaluje od půdy, květin, východů slunce, zahrádky, rozhovorů s lidmi, jakékoli duchovní poryvy, které nás vzdalují od tohoto obyčejného světa a lidí, kteří v něm žijí, nemají nic společného se Vzkříšeným.
Marie nám, navzdory svému zármutku a z něho plynoucí zmatenosti, slouží jako příklad. Ukazuje nám na dvě věci, na kterých skutečně záleží. Za prvé je to rozhovor se Vzkříšeným. Tento rozhovor směřoval k tomu, že se Marie vydala za učedníky. A to je to druhé podstatné. Člověka, který se modlí, Bůh většinou pošle, aby vykonal něco obyčejného. Marii poslal za učedníky, aby si s nimi promluvila, a dodala jim odvahu, kterou tolik potřebovali. Ano, bylo to velmi obyčejné a běžné, ale v té chvíli to mělo zcela zásadní význam.
Co si z toho máme vzít my? Za prvé. To, na čem záleží, je zůstávat v rozhovoru s Bohem. Mluvit s ním, hádat se s ním, vyplakat se před ním, smát se v jeho přítomnosti. Zůstávejme v rozhovoru s Bohem. Buďme k němu upřímní. A On nám dá vědět, co máme dělat. Pravděpodobně nás za někým pošle.
Nepřekvapuje nás, že Marie chtěla zůstat v zahradě se svým Milovaným, o kterém si ještě před chvílí myslela, že navždy zemřel, ale on žil. Ježíš ji toto setrvání v izolované blízkosti s ním neumožňuje. Dobrá zpráva o přemožené smrti musí zaznít mimo tyto duchovní výšiny. Tím se dostávám k tomu druhému: Jestliže máme něco vyřídit, musíme opustit zahradu.
Svědectví o lásce, která přemáhá smrt má znít ve světě, kde se zdá, že tma vítězí a Bůh není přítomen. Proto také Ježíš opouští zahradu a Marii posílá do světa, kde lidé umírají ve válkách, hladoví, nemají domov, nemají bezpečí, jsou zneužíváni, zbavováni důstojnosti, týráni a okrádáni.
To jsou místa, kde lidé potřebují o Vzkříšení slyšet, ale potřebují je také na křesťanech vidět. Zvláště na jejich milosrdném a soucitném jednání. Vzkříšení potřebuje svědectví nohou, rukou, srdcí a hlasu. My, křesťané jsme společně svědky toho, že Ježíš je skutečně živý. Musíme opustit Zahradu a jít tam, kam nás posílá rozsévat život.
Církev, to znamená i náš sbor, se má stát místem, kde budou vítáni lidé, jejichž oči jsou – stejně jako oči Marie – plné slz, pochybností o Bohu, boje s pochybnostmi, zklamáními a skepsí.
Stejně tak má být církev a sbor místem, kde se cítí doma ti, jejichž víra je pevná a neochvějná. Nejčastěji je to tak, že v jednom období života věříme, ale v jiném tápeme a pochybujeme a musíme se spolehnout na víru druhých, na víru shromážděné církve. Díky Bohu, že křesťanství není náboženství spasených sólistů, ale těch, kteří se stali součástí Kristova těla, jeho církve.
Jestliže se vrátíme k myšlence o třech zahradách z úvodu, smíme dnešní velikonoční meditaci uzavřít následovně: když jsme se narodili, postavil nás Bůh do první zahrady. V průběhu života jsme dříve nebo později konfrontováni s utrpením a poddáním se Boží vůli. To je hlavní téma druhé zahrady. Třetí zahrada je místem vítězství nad smrtí, zlem i slzami. Z této zahrady jsme vysláni, abychom svědectví o vítězství dobra zanesli těm, kterých se týká. A to jsme všichni. Bez výjimky. AMEN.
Bože, dokud žijeme na této zemi, žijeme ve stínu kříže. Zemřelo nemálo našich snů, nadějí i očekávání. Jsme svědky toho, jak dokáží být lidé krutí. S jakou nespravedlností jsou zabíjeni nevinní. Jak jsou slabí vykořisťováni a utlačováni těmi, kteří zneužívají moc. Vidíme, jak trpí ti, které milujeme. Jaké boje svádí ti, na kterých nám záleží. Jak selhávají ti, kterým důvěřujeme. A přesto nejsme zoufalí, protože v životě není jen kříž a jeho stín, ale také prázdný hrob a tvé vzkříšení. Tvůj návrat do zahrady lidského světa je pro nás ujištěním, že smrt prohrála a zvítězila naděje, láska a radost. Bože, kéž už v této časnosti o tomto novém životě, obnovených vztazích, zahojených zraněních a nesmrtelné lásce svědčíme a svými životy ji necháváme prostupovat.
