„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Pondělí 15.8.22   svátek má Hana

Úvod Chci číst Jde o víc než jen o zdvořilost

Jde o víc než jen o zdvořilost

Jde o víc než jen o zdvořilost

Jak nás, křesťany, vnímá naše okolí? V jednom výzkumu, který proběhl docela nedávno, byli nekřesťané dotázáni, která vlastnost jim v souvislosti s křesťany naskočí jako první. Víte, o jakou vlastnost se jednalo? Pocit nadřazenosti, projevující se sklonem k moralizování, poučování a odsuzování. Druhou vlastností, kterou u křesťanů jejich okolí nejčastěji detekuje, bylo pokrytectví. Křesťané prý jen mluví o vysokých mravních ideálech, ale v každodenním životě se tak nechovají. To není příliš dobré vysvědčení, co myslíte? I kdyby bylo pravdivé jen zčásti, neměli bychom je přejít, s nulovou sebereflexí.

Římanům 14,10-13  Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Neboť je psáno: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.‘ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.

Zdá se, že s odsuzováním, majícím původ v pocitu duchovní nadřazenosti, a s arogantním jednáním, pramenícím z domnělé svobody, nebo spíše svobodomyslnosti, měl do činění už apoštol Pavel. Svědčí o tom oddíl z dopisu, který adresoval křesťanům v Římě, a z něhož jsme před chvílí slyšeli krátký úryvek.

Sbor v Římě tvořili křesťané, kteří měli židovský původ, a taktéž křesťané, kteří byli dříve pohany, ale svou důvěru vložili do rukou Ježíše. Konflikty, které válcovaly tamější křesťanskou komunitu, pramenily z odlišného vyhodnocování Ježíšovy výlučnosti. Ne všichni jej totiž považovali za Krista, neboli Mesiáše, který svou autoritou zruší to, co přikazoval Mojžíšův zákon. Banálně vyjádřeno: jednalo se zejména o záležitosti spojené s kalendářem a jídelníčkem. Rád to vysvětlím.

Židovské náboženství má striktně stanoveno, která jídla jsou vhodná ke konzumaci, a která nikoli. S tím se pojí také úprava těchto jídel. Jestliže by přijatelný pokrm nebyl upraven dle detailních pokynů a člověkem k tomu určeným, stal se nepoužitelným, ke konzumaci nevhodným. Co se týkalo kalendáře, Židé měli předepsáno zachovávat sabat, a v průběhu roku se zapojit do slavení svátků, což s sebou neslo také povinnost dodržovat předpisy týkající se půstu a poutí.

 

Ti, kteří přijali křesťanství, se nejčastěji cítili být svobodni od dřívějších židovských pravidel a povinností. Odvolávali se na Krista, který považoval všechny pokrmy za přijatelné, a přehodnotil i obsah šabatu a dalších svátků. Křesťany, kteří sdíleli toto přesvědčení, nazýval apoštol Pavel silnými. Tito „silní“ křesťané s nelibostí přijímali požadavky, které na ně kladli jejich původně židovští spolubratři. Měli za to, že je chtějí uvrhnout zpět do minulosti, kterou díky svému přilnutí ke Kristu překonali.

Křesťané, kteří byli původně vyznavači židovského náboženství a přijali evangelium, tedy svědectví o tom, že Bůh vzkřísil z mrtvých ukřižovaného Ježíše, se domnívali, že tím nedošlo ke zrušení pravidel a ustanovení Mojžíšova zákona. Měli dokonce za to, že se nejedná ani o jejich dobrovolné plnění, nýbrž že je to povinnost, která je nadále závazná. Pavel nazval křesťany z tohoto myšlenkového tábora „slabými“.

 

Je zajímavé, že apoštol nesplynul ani s jednou z uvedených skupin. V jeho dopisech najdeme místa, kde se nazývá slabým, a dokonce se tím chlubí, ale na jiném místě o sobě klidně prohlásí, že je silný. Jak je to možné? Odpověď se stane zřejmá poté, kdy si detailněji řekneme, jak rozuměl tomu, co je slabost a co síla.

Křesťané zřejmě od samého počátku čelili pokušení představovat si, že život „v Kristu“ bude zbavený trápení a nesnází, naopak, prodchnutý Boží nezdolnou mocí a svobodou. Někteří proto hledali doklady Boží přítomnosti v úspěchu, oproštění od nemocí, silném náboženském prožitku.

Pavel tuto představu zpochybňuje. Boží moc působí ve světě ne jako síla, která by křesťana proměnila v nadčlověka nezlomného zdraví a neodolatelné osobní přitažlivosti. Kristova moc se paradoxně připojuje k lidské slabosti a na ní se projevuje. Vždyť i samotné vzkříšení je především Boží potvrzení Ježíšovy cesty – a tedy i kříže. Dá se proto říci, že Bůh jednal nejen navzdory „slabosti“, ale jejím prostřednictvím. Být slabý znamená dovolit Bohu, aby se mnou učinil to, co vlastními silami nedokážu.

 

Síla, k níž se Pavel hlásí, se projevuje ve svobodě plynoucí ze spolehnutí na svrchované Boží panství nad celým světem. Pavel mluví o slabé víře těch, kdo byli v otázkách dodržování svátků a rozlišování přijatelných a nepřijatelných pokrmů opatrnější a pečlivější.

Pavel se nepokouší „slabost“ víry nějak léčit a posilovat, nýbrž velmi rozhodně nabádá ty, kdo v těchto otázkách pociťují svobodu, aby se v ní omezili a „slabé“ svým chováním nepohoršovali. Důrazně jim vštěpuje, že nemají svědomí svých bratří zbytečně trápit a pohoršovat je. Ohled na ostatní má být měřítkem svobody.

 

Z Pavlova líčení je zřejmé, že někteří silní křesťané pohrdali tím, co jejich slabší bratři zachovávali. A dělali tak hlavně proto, aby mohli slabým ve víře naznačit, jak dalece se ve svém úzkostlivém počínání mýlí. Pavlovi se jejich přístup evidentně nezamlouval, proto jim ve svém dopise píše: Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé.

Kámen úrazu je termín z biblické frazeologie, kterému moc nerozumíme. Dnes bychom řekli, že jde o záměrně provokativní či dokonce pobuřující chování, které druhého člověka mravně poškozuje, kazí jeho charakter, případně působí destruktivně na jeho svědomí.

Apoštol vystihnul, že i správné a pravdivé poznání, prezentované s nadřazeností, může víru slabých vážně ohrozit. Nevyrůstá totiž z lásky, ale z bezohlednosti. Nebuduje, ale ubíjí, a je v přímém rozporu s přístupem Kristovým. Ten totiž pro spasení všech, tedy i těch slabých, obětoval sám sebe.

 

Co z toho plyne? Apoštol neokřiknul pouze duchovní suverény. Církev nemůže být místem diskriminace silných ze strany slabých. Také slabé se apoštol pokouší vyvést z jejich příliš úzkostlivého, sudičského postoje a s celou vážností je upozorňuje, že vynášení soudu není svěřeno do rukou člověka, který vždy nutně hodnotí ze své perspektivy, která zahrnuje i neschopnost reflektovat vlastní zlo a odhalit mechanismy jeho zastírání. Ačkoli hlavní břemeno tohoto svobodného sebeomezení vkládá na „silné“, obrací se také na „slabé“ a žádá je, aby „nesoudili“ ty, kdo jejich opatrnost nesdílejí.

 

Co říci závěrem? Ačkoli se doba změnila, v církvi se stále můžeme setkat s křesťany svobodnými, velkorysými a tolerantními, a na druhé straně s těmi, kteří jsou spíše zásadoví, úzkostliví a spoutaní tradicemi. Většinou se rozchází v tom, jak odpovídají na otázku, nakolik by se křesťané měli přizpůsobit trendům okolního světa a nakolik jim vzdorovat? V této souvislosti se zdá, že je možné aplikovat apoštolovo varování, aby liberálněji orientovaní nepodlehli pýše spojené s nadřazeností, a konzervativci unikli pokušení pýchy, k níž se přidává sudičství. V zásadě, pokud to obě strany unesou, by tedy podle Pavla mohla být v církvi v otázce zbožnosti značná rozmanitost.

To nejdůležitější na úplný konec. Jestliže máme na soudu stanout před Bohem, který nás dokonale zná, pak nesmíme dopustit, aby kvůli nám padl někdo, koho vždy známe jen částečně a nedokonale.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci číst

Chléb nebo záhuba?

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 31. 7. 2022

Chci číst

Moudrost tří zahrad

Velikonoční meditace. Promluva z evangelického Kristova kostela v Ostravě 17. 4. 2022

Chci číst

O darovaném životě a obětované lásce

Velkopáteční meditace. Promluva z evangelického Kristova kostela v Ostravě 15. 4. 2022

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„